|
Hřbitovní správa zabývala se
zvláštní událostí. Asi tak čtrnáct dní před
obecními volbami přišla do kanceláře hřbitovní
správy paní Demusová, vdova po obchodníkovi
smíšeným zbožím panu Eduardu Demusovi a
stěžovala si na šlendrián, panující při
obkládání hrobů.
Nalezla totiž hrob svého manžela popraskaný od
té doby, kdy posledně byla tu návštěvou.
Zřízenci skutečně zjistili velkou trhlinu ze
strany, trhlinu velmi hlubokou a rozladěna
vrátila se paní Demusová ze hřbitova domů do
svého bytu v Libni. A tím více vzpomínala opět
na svého manžela, jaký to byl pořádný, rozšafný
člověk, který nestrpěl žádného šlendriánu. Co by
byl asi řekl, kdyby viděl, jak jeho hrob je
špatně obložen.
V krámě muselo být u něho všechno v pořádku a
když jednou omylem, poněvadž nebyla láhev s
kyselinou octovou na pravém místě, nalil ji
místo žitné kořalky jednomu alkoholikovi, tu
odhodlaně odešel s lahví kyseliny octové do
pokoje za krámem a vypil ji až na dno, napsav na
půlarch papíru: „Nesnesu nepořádku a proto
raději jako čestný člověk hynu dobrovolně.“
Napsal to energickými tahy. To se stalo před
patnácti lety a od té doby odpočívá na hřbitově
na šestém oddělení.
Paní Demusová svěřila se sousedce, v jakém stavu
našla hrob svého muže.
Sousedka se zamyslela a pak řekla: „Nelekají se,
paní Demusová, ona to je jen pověra, ale to se
říká, když praskne hrob, že chce mrtvý ven.
Četla jsem jednou takovou baladu o jednom mrtvém
ševci. A jednou prý v Německu rozkopali takový
hrob někde v Sasku a nenašli v něm pohřbeného
muzikanta. Vdova dala tedy do novin, aby se
vrátil a nedělal hlouposti a mrtvý jí odpověděl,
že bude na ni čekat na hlavní poště. Šla tam s
detektivy a zatkli ho, ale ukázalo se, že to
není její muž. Víte, milá paní, oni se dějou
věci, že nemáte ani zdání. Ale nelekejte se, je
to jen taková pověra.“
Paní Demusová si na to vzpomněla, že když byla
jednou s nebožtíkem mužem v jakémsi šantánu že
tam jeden zpěváček přednášel parodii na Svatební
košili.
Paní Demusové šel mráz po zádech a ona si
vyprosila, aby jí sousedka půjčila na noc
dospělou dceru Karlu, že se bojí spát sama.
Půjčila jí tedy sousedka dceru, stejně klidně,
jako si dobré sousedky navzájem půjčují petrolej
a podobně. Karla šla tam jako neživá, neboť její
bratr zámečník jí řekl žertovně, aby až přijde v
noci pan Demus, nezapomněly mu uvařit čaj s
rumem, že člověk prochladne cestou z Olšan do
Libně.
Karla celá vyděšená ptala se paní Demusové,
má-li doma rum a tak obě ustrašeně očekávaly, co
se bude dít. Nestalo se však nic
pamětihodnějšího, až na to, že lampa prskla a ve
skříni dvakrát třikrát ruplo. O půlnoci počal ve
starém kuchyňském stolu provozovat svou hudbu
červotoč. Venku vyl někde pes a nějaký chodec
řval do nočního ticha: „Má roztomilá Baruško.“
Usnuly, až když počalo svítat a probudilo je
dopoledne klepání na dvéře. Narychlo se
ustrojily a otevřely. Do bytu vstoupili dva páni
a ptali se po panu Demusovi. Paní Demusová se
pokřižovala a vysvětlovala, že je již mrtev
patnáct let.
„To nevadí,“ pravil jeden z pánů, „víte,
milostpaní, on kdyby žil, věděl by, co je jeho
povinností. Byl to upřímný mladočech a ještě by
byl nyní pro nás do obecních voleb pracoval a s
námi volil. Škoda že je mrtev, ale to naprosto
nevadí. On dostane, milostpaní, volební lístek
do třetího sboru a my si sem přijdeme pro něj.
On rozhodně bude volit s námi. Vyhotovíte nám
plnou moc za něj, neboť on ještě před svou smrtí
některý den sám říkal: Pánové, kdybyste mne
někdy potřebovali, obraťte se směle, s plnou
důvěrou na mne, já pro vás udělám všechno, ať
jsem kde jsem. Na mne můžete spolehnout, a
kdybych snad už nebyl naživu, obraťte se na mou
manželku.“
Políbili jí ruku a ještě to odpůldne přišel
sluha z magistrátní expozitury a přinesl volební
lístek pro pana Demusa.
„Pro Ježíše Krista,“ zvolala paní Demusová,
„tohle není samo sebou.“ Jela na hřbitov a s
hrůzou konstatovala, že trhlina je ještě větší.
Večer vypůjčila si Karlu a jejího mladšího
bratříčka Bohuslava, aby u ní byli přes noc.
Bohuslávka museli však zas vystrčit ven, neboť
on v noci chodil ke dveřím, klepal na ně a
říkal: „Volno, jen račte dál, pane Demuse.“ Také
se schoval pod postel a dělal „Hú, hú“. V noci
se zdálo, že chodí někdo po chodbě, a Karla se
dušovala, že teď doopravdy vzal někdo za kliku.
Ráno přišli ti dva páni a nadšeně mluvili o
mladočeské straně, sháněli se po volebním lístku
a říkali, že už mají od pana Demusa plnou moc.
Pletli páté přes deváté a říkali, že přece jen
bude pan Demus volit. Přitom byli stále
přerušováni monotónním bědováním paní Demusové:
„Ježíšmarjá, vždyť je mrtev už patnáct let. Já
se tolik bojím.“
„Milostivá paní,“ řekl vítězně jeden z pánů,
schovávaje do tašky volební lístek pana Demusa
do hromady jiných, „milostivá paní, nebojte se
ničeho, pan manžel přispěje k vítězství radnice
a těch pánů, s kterými byl vždy zadobře.“
Zanechal ji rozčilenou a její rozčilení se
stupňovalo, když pak odpůldne na hřbitově
spatřila, že hrob je ještě víc prasklý než
včera.
„Dobejvá se ven,“ prolétlo jí hlavou a zdrceně
šla domů a vypůjčila si od domovnice pana
domovníka, ovšem ve vší počestnosti. Domovník
běhal pro pivo dolů do hostince až do dvou hodin
v noci, pil jako duha a ke třetí hodině mluvil
takové řeči a liboval si v příšerných historiích
o umrlcích, že Karla i paní Demusová křičely
strachem.
Tak uplynulo přes týden. Domovník měl už červený
nos od samého chlastu a celý dům chodil v noci
strašit paní Demusovou. Vždy se našla dobrá
duše, která obětavě vylezla z teplých peřin a
šla v podvlékačkách brát u Demusové za kliku.
Pak přišly volby a v novinách stálo, že byl ve
volební místnosti v Libni zadržen muž, který šel
volit za pana Eduarda Demusa, obchodníka,
zemřelého již před patnácti roky a že podařilo
se mu ale utéci.
Když tohle četla paní Demusová, pokřižovala se a
dala se do pláče. Od té doby návštěvníkům
šestého oddělení hřbitova naskytuje se podívaná
na truchlivou scénu. Každé odpůldne je vidět u
jednoho hrobu stát černě oděnou paní, která
spíná ruce a volá: „Eduarde, když už jsi volil
toho pana Filipa, měl jsi přece jen u nás se
zastavit. To nebylo od tebe hezké, Eduarde.“ |
