|
Když byly princovi tři měsíce,
byl jmenován generálem, dostal dva řády a
poddaní mu poslali zlatou noční nádobu.
Pracovali na ní nejpřednější umělci říše. Povrch
nádoby byl bohatě vyzdoben ručními rytinami,
které představovaly princovy předky na koních,
jak zahánějí nepřítele. Vnitřek nádoby byl
rovněž pokryt rytinami. Byla to hesla princových
předků, jako: Pravdu má Bůh a My nebo My máme
pravdu a Bůh taky. Zkrátka nebylo možno si
představit roztomilejšího kousku v dětském
pokoji malinkého prince, něco loajálnějšího a
úctyhodnějšího.
Básníci opěvali vznešenou nádobu, přirovnávajíce
ji k něžnému kolibříkovi, kterému slunce zírá do
očí. A jiní zase nadšenými verši prohlašovali,
že se tu setkávají dvě slunce. Menší a úchvatně
krásné větší. A toto větší slunce si sedá na to
menší. Jaké to nádherné podobenství!
Ovšemže zlatá noční nádoba malého prince se
dostala i do čítanek školních dítek. Zavdalo to
sice mezi dětmi příčinu k různým veselostem, ale
to se jim musí odpustit, neboť neznaly ještě
pojmu pravého vlastenectví, kterým se tolik
vyznačovali fotografové, kteří nádobu
fotografovali ze všech stran a ve všech možných
pozicích. Časopisy fotografie dychtivě
otiskovaly a slovní doprovod k nim psali
nejpřednější spisovatelé, vládnoucí bystrým a
duchaplným perem.
Historikové v dlouhých statích popisovali noční
nádoby někdejších panovníků všech věků a národů.
Statě udivovaly svou znalostí, neboť tito
historikové se v těch věcech neustále hrabali.
Teď vesměs zjišťovali: „Jak vysoko nad všemi
těmi nádobami stojí dar národa malému princi!“
Ušlechtilí mužové počali nosit v kravatách
jehlice s malými modely oné princovy nádoby.
Hrnčíři vyráběli nádoby na vaření i nádoby
jídelní jen ve formě nádoby princovy, nic
nedbajíce jejího opačného poslání. Ministři,
odcházející do penze, byli vyznamenáváni nově
zavedeným Řádem nejjasnější zlaté noční nádoby.
Veteráni, členové spolků vojenských vysloužilců,
dali si dělat k svým uniformám klobouky v této
formě a hrdě je překlopovali na své šedivé
hlavy. Robily se v té formě budíčky, pekly se
tak mazance, v hospodách místo z bot pilo se jen
z takových dvoulitrových nádob. Ve všech
státních úřadech a ústavech byly zrušeny
klozety, neboť se tu nemohlo nejít za princovým
příkladem.
V denních listech byly zavedeny zvláštní
rubriky, specializované na otiskování zpráv o
použití tohoto daru odevzdaného národa. Se
slzavýma očima četli tu čtenáři: „O osmé hodině
ranní ráčil princ nejmilostivějším vrněním
projeviti svou nejvyšší žádost osobně poctíti
dar oddaného národa. Tento nejvyšší rozkaz ihned
a včas splnil dvorní lékař se dvěma dvorními
dámami. Perský velvyslanec dosáhl té milosti, že
mohl být celému vznešenému aktu přítomen a
patřiti, jak dle slov básníkových „větší slunce
na menší si sedlo, dech vonných viol a dech
bílých růží zvedlo, jak velké slunce na menším
se tuží v parfému šeříku a lilií...“
Ovšemže i v nejpořádnějších polích se nachází
plevel a mezi nejlepší pšenicí koukol. Tak i v
této říši se nacházel redaktor drzého vzezření a
ještě drzejší mysli. Tento prohnaný chlap,
žalářovaný aspoň dvakrát za rok, jednoho
nevlídného dne napsal do svého listu článek,
plný jízlivých poznámek a narážek o princově
celým národem uctívané nádobě. Urážel tu
neomaleně dokonce i opěvané menší i větší slunce
říše. Obrazy princových předků prý našly na
noční nádobě pravé místo, kam náleží.
Cenzor článek zkonfiskoval, redaktor, ten
vyvrhel člověčenstva, byl neprodleně zatčen a
postaven před vojenský soud. Ovšemže ten ničema
byl odsouzen pro urážku posvátného idolu národa,
princovy zlaté noční nádoby. Trest vykonán byl
do čtyřiadvaceti hodin a redaktor byl zastřelen,
aniž by se, ohava, kál a litoval svých činů.
Cenzor, který článek konfiskoval a tak dal
příčinu k potrestání redaktorského ničemy, čekal
uznání a odměnu. Noviny apelovaly na vládu, aby
onen znamenitý obhájce nedotknutelné noční
nádoby, ten nejšlechetnější cenzor, který tak
duchaplně šlápl jedovaté zmiji redaktorské na
hlavu, byl poctěn náležitou odměnou.
Ministerská rada dlouho o tom jednala. Debaty tu
byly bouřlivé. Ministr vnitra navrhoval, aby se
cenzorovi udělilo vévodství a darovalo osmdesát
čtverečních kilometrů půdy. Ministr
spravedlnosti zase navrhoval, aby cenzor byl
prohlášen za nedotknutelného a dána mu správa
princových pokladů. Přijat byl konečně návrh
ministra veřejných prací a po zvláštním poslu
oznámeno šlechetnému cenzorovi: „Náš milý pane
cenzore. Ministerská rada, porokovavši o Vašich
zásluhách v obraně nedotknutelnosti státního
zařízení a přihlížejíc zejména ke skvělému
Vašemu poslednímu vystoupení v otázce zlaté
noční nádoby našeho nejmilostivějšího prince,
usnesla se doručit Vám toto jmenování a
povýšení: Náš milý pane cenzore, budete vynášet
nejvyšší zlatou noční nádobu po každém
nejmilostivějším upotřebení...“
Cenzor byl tak loajální, že omdlel, až když
posel odešel. |
