|
Nebylo to u nás, nestalo se to u
nás, stalo se to daleko odtud, někde v říši
jakéhosi císaře, který měl stále strach o svůj
život a kterému říkali sultán.
Nevím určitě, zdali se tato událost zběhla v
Turecku nebo v Persii, stačí však, že se
skutečně udála.
Byla následující: Nový člen redakce časopisu
Idalmo ležel v noci v redakci na slamníku a
spal. Spal pokojně a vedle za stěnou v jiném
pokoji spal též klidně zodpovědný redaktor téhož
časopisu.
O jedné hodině v noci bylo slyšet na chodbě
kroky několika mužů, kroky těžké, tak hřmotné,
jakými se vyznačovali strážcové veřejného blaha.
A za chvíli probudil se nový člen redakce, neboť
se domníval, že se strop na něho řítí.
Ale neřítil se strop, tento hluk pocházel od
mužů, kteří před chvílí na chodbě dupali. Tito
mužové totiž kopali do dvéří redakce,
provázejíce své kopání do dveří křikem: „Ve
jménu Alláha otevřte, ve jménu Alláha otevřte!“
Nový člen redakce jim otevřel a do redakce
vhrnul se náčelník četnictva onoho kraje,
kterému říkali jusubaša, a za ním dva jiní,
všichni ozbrojeni od noh až po zvláštní čepice.
Náčelník četnictva řekl k novému členu redakce:
„Co zde I děláte?“
„Spím nyní v noci,“ odpověděl člen redakce.
„Jak se jmenujete,“ tázal se přísným hlasem
jusubaša. „Tak a tak.“ „A váš otec?“ „Tak a
tak.“ „A vaše matka?“ „Tak a tak.“ „A váš
dědeček?“
„Tak a tak.“ „Vaše babička?“ „Tak a tak.“ „Vaše
porodní bába?“ „Tak a tak.“ „Porodní bába vašeho
otce, porodní bába vaší babičky, otec vašeho
dědečka, otec otce vašeho dědečka a matka matky
vašeho pradědečka?“ Po těchto otázkách šel
jusubaša ku slamníku a prohlížel si slamník.
„Není zde,“ řekl nespokojeně. Pak šel a díval se
do kamen.
„Ani zde není,“ bručel. Prohlížel potom kalamář,
pytlík na tabák, plášť visící na dvéřích. „Ani
tam není,“ mrzutým hlasem hlásil jusubaša svým
podřízeným.
Když prohlédli plivátka a podšívku kabátů a
klobouku člena redakce, odešli, zůstavíce nového
člena redakce překvapeného a omámeného vším tím,
co viděl.
Jusubaša odešel poté se svými muži vedle do bytu
zodpovědného redaktora a tam opakovalo se vše,
co před chvílí vedle v redakci, toliko s tím
rozdílem, že prohlíželi i talíře a sklenici
naplněnou vodou.
Když se i chlapci zodpovědného redaktora
podívali do úst, odcházeli.
Zodpovědný redaktor pravil k nim: „Jako doma.“
„Jako doma,“ odpověděli jednohlasně četníci a
odešli.
Následujícího dne opakovalo se v noci totéž co
včera, toliko s tím rozdílem, že jusubaša pod
záminkou, že byl předtím obuvníkem, prohlédl
novému členu redakce boty a vedle u zodpovědného
redaktora jusubaša pod záminkou, že byl kdysi
také malý dítětem, vlezl hlavou do dětského
kočárku a nemohl hezkou chvíli odtamtud se
vyprostit.
Tak to trvalo celý týden, noc co noc.
A sedmé noci zeptal se zodpovědný redaktor: „Ke
všem čertům koho, nebo co vlastně hledáte?“
Jusubaša se usmál a pokynul mužům. Všichni
četníci na to odpověděli jednohlasně: „Nic
nehledáme, to jen tak, to jen tak, to je zvyk.“
A tento zvyk trvá v oné zemi až na naše dny a
ten jusubaša je živ, jestli neumřel.“
Šedivý dědeček, který tuto pohádku svým
vnoučatům i vypravoval, zamlčel se a za chvíli
řekl:
„Tedy, děti, pamatujte! Nic nehledáme, to jen
tak, to jen tak, to je zvyk!“ |
