|
„Zahálka čertův polštář. Práce
člověka šlechtí. Nepřiložíš-li ruky k dílu, samo
se neudělá.“
„Má-li jeden člověk tyto krásné vlastnosti a
popřála-li mu příroda duši čistou a přístupnou
všem vznešeným dojmům, tu upraví si život velmi
harmonicky. Nad jeho hlavou vznáší se čestný
prapor práce, komu se nelení, tomu se zelení.
Jest šťasten, že něco vykonal, klidně si lehne.
A jak jest to krásné, když dva mají tytéž
zásady, dva přátelé kupříkladu. Jaká to výhoda
přátelství, když jeden druhého činem, příkladem
povzbuzuje, a když by jeden ochaboval, tu druhý
hned by . . .“
Muž ležící na pohovce zívl, což přerušilo proud
jeho řeči. Podobné zívnutí, ještě však hlubší,
ozvalo se z druhé místnosti naproti, kde ležel
jiný mladý člověk na posteli.
Po zívnutí ozvalo se odtamtud vzdychání a nato:
„Mně je špatně, kamaráde. Hlava mně třeští,
žaludek se se mnou točí a jsem takový malátný.
Připadám si jako umírající zápasník s býky.
Takhle umírá zápasník s býky? Kdybych alespoň
umíral v aréně. Odnes mě do Smíchovské arény.“
Toto naříkání rozléhalo se pěkně zařízeným bytem
pana Turecka, kam se vždy na nějaký čas
přistěhoval pan Douděra v záchvatech
prácechtivých.
Objevil se vždy se stočenými archy bílého papíru
ve dveřích.
A tu pan Tureček jen vzdychl a mlčky jal se
upravovat hostovi malý stolek ku psaní. A teprve
za chvíli nastávala opět výměna názorů a oba
shodovali se na tom, že práce jest nejvyšším
cílem lidského snažení. Bez práce nejídá nikdo
husu s brambůrky a se salátem ani na jaře.
A tak také tomu bylo včera. Včerejšího dne
objevil se pan Douděra s tajemným úsměvem ve
dveřích, se stočenými archy bílého papíru v
ruce. Celé jeho vzezření dělalo dojem, že to
„táhl“.
Mlčky se usadil a za chvíli rozhovořil se měkkým
hlasem o tom, jak jest to hanebné drahocenný čas
tak ničemným způsobem ubíjet v různých
radovánkách ceny velmi pochybné.
A opět kladl důraz na slovo práce. Rozplýval se
ve výrazech opěvujících práci a jemu přizvukoval
pan Tureček, zmiňuje se obratně o mravencích, o
včelách, o termitech.
Tak se tito šlechetní mužové bavili až do
večera, a když přišla hodina, kdy obyčejně
sedávali již v restauraci mezi svými přáteli, tu
oba ještě seděli v pokoji a sdělovali si
navzájem své názory, týkající se právě
restaurační otázky.
„Jisto je,“ řekl pan Tureček, „že nebyli jsme
právě vybíravými při volbě svých přátel, a tak
se stalo, že mimoděk padli jsme do jakéhosi
malströmu, který nás zatahuje do bahna hýření.“
„Máš úplnou pravdu,“ pravil pan Douděra, „kdo
jsou, u všech čertů, našimi přáteli? Lidé, kteří
prohýří celé noci. Karbaníci a od případu k
případu i nemravové. Jak jest to odporné trávit
noci v hulákání v různých místnostech, jít z
putyky do putyky i sebeelegantnější. Jak jest to
hnusné celou řadu hodin, kterých možno použít ku
vzdělávání se, ku práci...“
„Nebo k odpočinku,“ dodal pan Tureček. „Ano, k
odpočinku, aby člověk druhého dne vstal svěží,
čilý a opět chopil se oběma rukama práce,
prohýřit, prosedět - Proč se, u všech čertů,
nemůžeme již konečně emancipovat od výstřelků
bujnosti, proč nezůstaneme doma a nepracujeme.
Vždyť myslím, že se nám to již dávno zhnusilo.“
Pan Douděra si utřel nos a pan Tureček řekl
rozhodně: „Nepůjdeme už hned tak mezi ně. Není
třeba zabřednout ještě víc do toho stálého
hýření. Ani dnes naposled tam nepůjdeme. Půjdeme
někam jen na chvíli, třeba na koncert, a pak
brzo domů, abychom ráno časně vstali a
pracovali. Uděláme již radikální konec takovému
povalování. Má to vůbec nějaký smysl? U všech
kozlů.“
Šli na koncert. Prozatím jen na vojenský do
zahradní restaurace, ačkoliv se umluvili, že to
tedy jen prozatímně, že příště budou chodit na
koncerty jen do Rudolfina. Pili velmi málo,
poněvadž stále mluvili o tom, že kdo myslí na
práci, nemyslí jen na pití.
Pivo jim příliš nechutnalo, poněvadž si ho
zošklivovali mravním poučováním.
„Poslyš,“ řekl tichounce pan Douděra, „což
abychom si koupili olejovou rybičku, snad nám
bude pivo lépe chutnat.“
Snědli tedy krabičku olejových sardinek, vypili
ještě dvě piva a šli domů velmi brzy.
Bylo jim tak blaženě u srdce a stále si říkali,
že se energicky vzpamatovali včas. Objevili také
několik nových svítilen, kolem kterých dříve
chodili již po kolik měsíců, aniž je
zpozorovali, poněvadž rozcházeli se, když už nic
nesvítilo.
Douděra s nadšením mluvil při té příležitosti
něco o přírodě a jak jest to krásné, když
střízlivým okem díváme se na přírodní krásy, a
Tureček převedl řeč opět na rozkoš z pořádného,
pracovitého života. Nežli ulehli, hovořili s
nadšením o obrození, o pokroku a o sebepoznání.
Poslední slova Douděrova byla: „Já se obro . .
.“ Nedořekl a počal chrápat.
A jak jsme již slyšeli, jakmile se probudili,
první jeho slova byla, že zahálka čertův
polštář.
Když pak slyšel Turecka stále naříkat: „Mně to
mrzí umírat,“ slezl z pohovky a našel ho
doopravdy bledého. A jak se tak na něho díval,
chytlo ho to taky. Dostal žaludeční křeče, a
rychle si zalezl na pohovku, mumlaje cosi o
pořádném životě.
Tak je našla jako lazary paní správcová domu,
když šla uklízet. Poněvadž projevili názor, že
jsou snad otráveni těmi olejovými rybičkami,
odběh a, a oni se sázeli, že možná když slyšela
o rybičkách, že běží pro zvěrolékaře.
Mýlili se však. Paní správcová domu přivedla
mladou ženskou lékařku.
Ta počala nejdřív ohledávat Turečka. Douděra
slyšel do vedlejšího pokoje ženský hlas: „To
musím vyšetřit,“ a nato hlas Turečkův: „Copak
jsem něco ukradl?“ A hned zas nato: „Ale já se
setsakramentsky stydím, slečno doktore, mně
ještě žádná ženská neohledávala.“
Pak přišla na Douděru a ujistila ho, že jim
přijde vypláchnout žaludky.
„Ta obrozovací éra pěkně začíná,“ vzdychal
Tureček. „Už dávím potřetí,“ pravil pan Douděra,
„ale jest to přece jen lepší, když člověk žije
pořádně. Alespoň si odpočineme, a jindy, kdoví
jestli bychom ještě byli doma.“
První den obrozovací éry skončil novým
proplachováním žaludků obou kandidátů obrození.
Byli tak slabí, že Douděra, když v noci spadl z
pohovky, zůstal na zemi ležet až do
následujícího dopoledne, kdy ho paní správcová
domu vytáhla zas na pohovku.
Tureček pak dal nějak ruku do výše a neměl ani
tolik síly, aby ji dal dolů. Musel čekat též na
paní správcovou domu, aby mu ji sundala.
Tak to trvalo po celé čtyry dny.
Pátý den mohli již mluvit souvisle a říkali si:
„Copak asi dělají naši známí. Ti se diví, jakou
děláme dobrotu. Až se uzdravíme, půjdeme se na
ně na chvilku podívat. Ale jen na chvilku, na
malou chvilku, a pak půjdeme zas domů pilně
pracovat, abychom vytrvali v našem dobrém
předsevzetí.“
A tak když po týdnu zavítali do středu svých
přátel a vítězoslavně sdělovali, že vedli
pořádný život a že byli nemocni, tu shledali ne
snad projevy soustrasti, ale potupný úsměv na
rtech svých přátel, až konečně přítel Ekstein
jim řekl: „Vy lumpové, jako bychom vás neznali,
copak to bylo za tu dlouhou ženskou, s kterou
jste jezdili ve Stromovce v kočáře?“ - „Proboha,
kdo vám tohle mohl říct, vždyť my . . .“
„My víme všechno,“ řekl Ekstein, „říkal to tady
jeden pán, který vás viděl. Proto tedy jste mezi
námi tak dlouho nebyli, to jste prováděli doma
pravé orgie.“ A když Tureček s Douděrou se
zapřísahali, že leželi jako lazarové doma,
opovržlivě řekl Ekstein: „Mně to budete chtít
učit znát, vy zhýralci. Však jsme o tom tyhle
dny mluvili.“ „Prý jste byli každý den doma
namol,“ řekl jiný dobrý přítel, „tak se to
povídalo, ostatně je na vás vidět, že jste asi
mazali deku ještě včera, vy pokrytci. Nám chcete
říkat, že jste byli úplně pořádní a že jste
leželi. Styďte se, nemravové.“
Toho večera pili Tureček s Douděrou na vztek, a
když opilí leželi v chambru na divanech, řekl
přítel Ekstein ukazuje na ně: „Takhle se mně
líbí, teď jsou zas z nich alespoň slušní,
pořádní lidé.“ |
