Polévkový ústav

Choť známého městského rady Kůrky počala opět mluviti o založení polévkového ústavu. Byla to její utkvělá představa, že se musí stát předsedkyní toho ústavu.

Její manžel kouřil doutník na pohovce a poslouchal ji na půl ucha.

Byla již opravdu protivná s tím svým věčným:

„Vezmu si bílou zástěru, dohlédnu na všechno, jeden den hrachová, druhý bramborová, třetí den oukrop a pak zas hrachová, bramborová, oukrop, jen svým vlivem vymáhej na radnici, aby nám dali nějakou místnost ...“

„I s pánembohem,“ pomyslil si rada Kůrka, „žvaň co chceš. Převrátil se na druhou stranu a zamhouřil oči. Ona mu však nedala pokoje a přisedla k němu na pohovku a tam zas spustila:

„Ty mne musíš v tom podporovat, obejít všechny své kolegy. Musíme dostat též podporu, neboť sami ze sbírek to nemůžeme dělat, a já nebudu přece na tu chudou holotu doplácet. Hrách je drahý, a když má být polévka bramborová dobrá ...“

„Dobrá nemusí být,“ řekl unuděně rada Kůrka, „k čemu by měla být dobrá. Jen když je něco teplého v žaludku.“

„Ne, první dny musí být dobrá, neboť pozvu přítelkyně, aby ji ochutnaly. Také hodnostáři se dostaví, čapnou lžíci a schlemstnou. Budu mít bílou zástěru s krajkovým vyšíváním, černé šaty a tak se dám fotografovat uprostřed kuchyně, a pošleme to do nějakého časopisu. To bude krásné a budou mně to přítelkyně závidět.“

Kůrka vstal z pohovky, oblékl se a vyšel z domu, aby nemusel to poslouchat. Bylo to stejné ze dne na den; vždy po obědě, když měl tak rád odpočinek, začala to smílat vždy poznovu. Byl by ji už rád kolikrát vyhověl, ale jakmile o tom začal mluvit v zastupitelstvu, už hned se do něho pustili, že obec nemůže dát nic na polévkový ústav, poněvadž právě se staví kostel. Chudé děti už to vydrží prý také bez té polévky.

Počal mluvit o zájmu lidskosti, která je na tom engažována, když vtom řezník Smrčka vstal a řekl k němu s širokým úsměvem:

„Karlíčku, známe se.“

Znali ho opravdu dobře, že u něho lidskost je vedlejší a peníze hlavní věcí.

Když dal někdy nájemníka vystěhovat na ulici, vyprávěl o tom velmi humoristicky ve vinárně a říkal: „To jste měli vidět, jakou jsem měl legraci, když jim to harampádí vyndávali na dlažbu. Díval jsem se na to z okna a tu ta ženská pohrozí mně: „Však jim to pánbůh odplatí!“ Sotva to dořekla, spustil se liják, kapky praly do jejich peřin a už neřekla ani a, ani b. Tak se to s nimi musí umět.“

Když ho tedy znali, tak ovšem bylo těžko, aby napínal svou fantasii různými myšlenkami o lidskosti. Ale když jednou ho zase žena mořila, dopálil se a chtěl to skoncovat. Zmínil se o tom zas v nejbližší schůzi městského zastupitelstva, a když viděl ty úsměšky a slyšel štiplavou poznámku: „On má přece jen dobré srdce!“, dopálil se a vykřikl: „Tak zařídím polévkový ústav sám!“

A slovo své také splnil. Vydal prohlášení podepsané jeho manželkou, ve kterém vyzýval o příspěvky na zařízení polévkového ústavu, který se svou manželkou zakládá. Příspěvků sešlo se dost, poněvadž najednou nikdo nechtěl zůstat pozadu, neboť na plakátech stálo, že jména dárců a darovaných příspěvků uveřejněna budou v místním časopise.

Hlavní otázkou tedy bylo, kde má být ten polévkový ústav zřízen.

Konečně k tomu vybral městský rada Kůrka velkou prádelnu ve svém domě, dal ji vybílit a v kotli na prádlo měla se ta polévka pro chudou mládež školní vařit.

A tak konečně byly splněny touhy paní radové.

Měla tu bílou zástěrku, černé šaty a dala se v tom fotografovat.

Její přítelkyně také přišly a ochutnaly polévku. Přišel okresní hejtman a bylo tomu, jak říkala: Čapl po lžíci, nabral, schlemstnul.

Dvacet dětí, shromážděných na lavicích u dlouhého dřevěného stolu, čekalo na dané znamení, aby se pustily do polévky. Ale trvalo to dlouho a bylo to trapné, neboť rada Kůrka počal zas i tu žvanit o lidskosti a bylo znát, že mu to nejde od srdce.

Díval se vztekle na děti, neboť našel na schodech kus bláta.

Dva vavříny v květináčích byly u vchodu, pan Kůrka nenápadně si na ně odplivl a čekal, co řekne okresní hejtman.

Ten si nabral ještě jednu lžíci a byl pohnut. Obrátil se k dětem a mluvil k nim něco o vlasti a o bohu, což naprosto nesouviselo s bramborovou polévkou.

Když pak vyprázdnil číši nejlacinějšího umělého šampaňského, všichni odešli, tváříce se tak smutně, jako by šli z pohřbu.

Děti jedly a hlídala je stará služka (neboť paní radová odešla nahoru), která jim říkala:

„Jestlipak si, pancharti, tohle zasloužíte! Jak rozlejete, tak vám dám pohlavek. Jestlipak by nebylo lepší, kdyby vás byli utopili hned po narození jako koťata, abyste nebyly teď lidem na obtíž.“

Měla strašnou zlost na ty bledé děti, které klepaly lžícemi do plechových talířů a hltavě cpaly se chlebem.

To bude zase umývání talířů!

Tak to trvalo po celý týden. Paničky, když neměly co dělat, tak zašly podívat se na malé strávníky polévkového ústavu, kteří nesměli se ani hnout a jen se tupě dívali do talířů.

Novým zařízením tohoto dobročinného ústavu byla rákoska, která stála v koutě. Když se najedly, tak se pomodlily, pak některé děti plakaly, neboť je řezala stará služka rákoskou. Líbaly jí ruce, na čemž si velice zakládala.

Během čtrnácti dnů počaly se po městě trousit pověsti, že u Kůrků se krade. Prý nějaké záclony si pořídili z příspěvků na polévkový ústav.

Paničky, které šly na zvědy, říkaly, že polévka je samá voda.

,,To je znamenité,“ povídalo se po městě, „proto taková lidumilnost, a zatím ty záclony!’

Mezi oposicí se dokonce říkalo zcela vážně, že jsou Kůrkovic u koryta.

Jednoho dne se vrátil rada Kůrka v poledne z vinárny ve stavu, z kterého se dalo soudit, že přihodilo se něco velmi vážného. Řekli mu to dnes ve vinárně zcela klidně: „Zadarmo je nekrmíte!“

Jako rozzuřený medvěd vpadl rada Kůrka do prádelny, chytil nejbližší dítě, stáhl je z lavice, vynesl ven, postavil na chodník, pak se vrátil pro ostatní. Za hrozného řevu vyděšených dětí tahal se s nimi po deset minut, než je všechny vynesl ven, a pak zvolal na pana lékárníka z oposice, který přichvátal do sběhu lidu: ,,A teď si to živte sami!“

A vyběhl nahoru, kde žena plakala. Potkal na schodech listonoše a vzal od něho ilustrovaný časopis, který ho došel, vztekle ho roztrhl a na první straně uviděl podobiznu své ženy a pod ní text: - Známá česká lidumilka paní Anna Kůrková.

Vzdychl, šel k pokladničce s příspěvky na polévkový ústav, vybral je, strčil do kapsy a odjel do Prahy z lítosti na flám.