Pomalá jízda

Podtatranská črta

Nikdy nezastříhal ušima, ani neryl bujností do země, málokdy zařehtal, ale táhnout znal bez únavy.

Takový byl koník Michala Bajuky z Nového Targu.

Nikdy se neusmál, nemiloval dlouhých řečí, neopíjel se (lidé říkali, že hodně snese), ale pracovat znal a rád pracoval.

Takový byl Michal Bajuka, povozník.

Koník a Michal tvořili dvojici. Když večer ulehli, Michal Bajuka spal totiž s koníkem ve stáji, tu někdy, ale velmi zřídka, dal se Bajuka do hovoru s koníkem, který ležel na slámě. Musila to být zvláštní příhoda, když o ní Bajuka se zmiňoval svému Čia rnemu.

„Hej, Čiarný,“ řekl v sobotu Bajuka koníkovi, pohodlně jsa natažen na houni u dveří stáje, „všiml jsi si, koho jsme to dnes vezli do Zakopaného? Ten pán i ta paní dali se z Targu odvézt zrovna v tu dobu jako dnes již před patnácti léty. Víš, co mně dnes dali? Patnáct rýnských.“

Bajuka chvíli mlčel, poněvadž se dlouhou větou unavil.

„A pak se mnou mluvili,“ pokračoval Michal, „hej, Čiarný, vedli se mnou divné řeči, ten pán mně řekl ...“ Michal se zamlčel.

„Hej, Čiarný, byla to divná řeč,“ řekl po chvíli přemýšlení, „divná slova to byla. Ten pán mně řekl: ,Vy jste založil naše štěstí.’ To je divná řeč, co, Čiarný?“

Michal Bajuka, unaven dlouhou řečí, obrátil se k vyhřáté stěně stáje a usnul.

Michal Bajuka měl dobrou paměť.

Před patnácti léty stál vedle jeho vozíku osmnáctiletý gymnasista Zwadowski ze Lvova a smlouval s ním, zač by ho odvezl do Zakopaného. Měl velmi málo peněz, poněvadž si v Novém Targu nakoupil mnoho drobnůstek, hůl s vyřezávanou sekyrkou a podobné drobotiny.

Na náměstí bylo jenom několik goralů s pobitými pasy a halenami. Před těmito se Zwadowski nestyděl smlouvat. Ale tu stala se věc pro něho nepříjemná.

Přes náměstí blížila se k vozu mladá dáma. Byla to slečna Kasia Dębiczova, která bydlela v Zakopaném v temže hotelu se svým strýcem, kde Zwadowski bydlel se svým otcem.

Přiblížila se ke gymnasistovi a řekla: „To je hezké, my jsme v Zakopaném sousedé, pojedeme tedy spolu. Považte si: strýček se mně ztratil.“

„Jest to neobyčejně smutné,“ odpověděl gymnasista, zbledlý strachem, neboť nevěděl, jak nyní jeho smlouvání s Michalem dopadne. Styděl se.

„Strýček šel se mnou na výlet za Nový Targ, on rád sbírá národní vyšívání, zanechal mne v Pątku v hostinci, a když se nevrátil, odešla jsem bez něho. Nebudu přece spát v Pątku na slámě. Aspoň ho jednou vytrestám.“

„To jste, slečno, neměla dělat,“ řekl vážně Zwadowski, „způsobíte panu strýčkovi úzkost a strach.“

„Ale kdepak,“ smála se slečna, „on se mně již často ztratil a jednou jsem musila přenocovat na slámě. Proto ho potrestám. Seběhla jsem do Nového Targu, poněvadž vím, že vždy někdo známý pojede do Zakopaného. A hle, našla jsem vás. Svezu se s vámi.“

Slečna Kasia se usmála: „Já nemám peníze, všechno má strýček u sebe, musíte mně zapůjčit.“

Gymnasista svíral v kapse své studentské uniformy křečovitě poslední dvě zlatky. Ruka se mu třásla, neboť Kasia vyskočila vesele na vozík.

„Jak vám říkám, víc vám nemohu dát,“ obrátil se Zwadowski na Michala, „nežli dva zlaté.“

„Nejedu,“ odvětil Michal klidně.

„Přidejte mu zlatku,“ šeptala Kasia gymnasistovi do ucha. „Rád smlouvám,“ odpověděl Zwadowski, pokoušeje se usmívati se.

„Příteli,“ řekl k Michalovi, „víc vám nedám, nežli, jak jsem řekl, dva zlaté. Za dva zlaté můžete nás odvézt, nesmíte vydírat.“

„Za dva zlaté nejedu,“ odpověděl klidně jako dřív Michal. „Dva zlaté je málo!“

„To jest interesantní,“ šeptala si Kasia.

„Málo to není,“ řekl Zwadowski, „nikdo nepojede, a když nechcete, půjdu ...“

Zarazil se, neboť rychle si uvědomil, že je na voze slečna.

„Půjdu jinam,“ pravil, „každý nás za dva zlaté odveze.“

„Nikdo,“ odvětil Michal, „nikdo v celém světě.“ Chvíli se zamlčel.

„Jen já vás odvezu,“ řekl pak, „ale pojedu tak pomalu, tak líně, že do Zakopaného přijedeme až pozdě v noci.“

Odmlčel se na chvíli, vzpomínal a pak pokračoval pomalu, jako by chtěl znázornit, jak pojedou: „A pak - pak je - veliká tma. Pojedeme kolem Dunajce - spadneme - všichni. - Už se - mnoho - utopilo. Rychlá voda.“

„Tak jedeme za dva zlaté, tu máte,“ vykřikl radostně Zwadowski, usedaje naproti slečně na vozík.

„Pomalu,“ zavolal Michal na koníka a jeli.

„Oh, jest to interesantní,“ smála se Kasia a gymnasista Zwadowski smál se též.

„Mně se na vás líbí,“ řekla Kasia Dgbiczová, „že jste se tak ve vyjednávání s povozníkem držel.“

„Mou zásadou jest, nikdy neustoupit,“ řekl Zwadowski hrdě.

Michal Bajuka splnil nad očekávání svou hrozbu.

Když přijeli k mostu přes potok, kam z Nového Targu se dojde za půl hodiny, jeli tam půl druhé hodiny a k Dunajci, který jest odtamtud čtvrt hodiny vzdálen, jeli další hodinu.

Vozík často stál na silnici, třebas čtvrt hodiny, a Michal díval se přitom pátravě na své cestující.

Hodinu před Parnicí byla již tma a noční chladno.

Tak se stalo, že ačkoliv slečna Kasia nebyla bázlivou, dovolila hezkému gymnasistovi, aby si usedl těsně k ní.

A Michal Bajuka jel čím dál tím pomaleji a pomaleji.

Přituleni k sobě, oba mladí lidé pochvalovali si, že cesta jest velmi pěkná, a když přijeli za Paraninu, kam dojeli za sedm hodin, řekli si, že se mají velmi rádi, a když při nejbližší chvíli vozík se zastavil, políbili se.

A mohli se líbat, neboť Michal Bajuka jel vskutku pomalu.

Paní Kasia Zwadowská, rozená Dgbiczová, ráda vzpomíná na pomalou jízdu Michala Bajuky, který se v sobotu při hovoru s koníkem divil, jak je možné, že ten pán, kterého před patnácti léty vezl do Zakopaného, mu řekl: „Vy jste založil naše štěstí.“