|
Dědeček Marek, ještě když seděl
na chodbě, než ho zavolali dovnitř, aby vydal
svědectví proti tomu darebákovi Polívkovi, se
celý třásl.
Úzkostlivě čekal, jak to s ním dopadne, a
prozatím smekal před každým pánem, který nesl
pod paždím papíry. Jednoho žida, který právě
dostal měsíc pro zaviněný úpadek, pozdravil však
nejuctivěji, když se tento kolem něho mihnul.
Odsouzený žid-vypadal s dlouhým vousem velice
vznešeně a podíval se na dědka tak hrozně, že
ten vzdychl.
Jak jen to dopadne? Utopí rozhodně toho Polívku,
zkoupe ho tam až jedna radost. Bude na něho
svědčit křivě. Pěkně si všechno rozmyslil, jak
řekne na něho, že ho viděl chodit kolem stavení
starosty a že ho také viděl, jak odnášel to
prase ve tmě domů. Panečku, bude svědčit křivě.
Kdypak se naskytne taková příležitost Polívkovi
uškodit? Už spolu šestadvacet let nemluví. „Já
ti dám kluka ožralýho,“ šeptá si dědeček Marek.
Pro to slovo se totiž na sebe rozhněvali.
Tvář se mu nyní rozjasňuje a dědeček Marek
vystihuje ta krásná slova, že pomsta jest
sladká!
Jeho myšlenky s rozkoší potápějí se v luzném
obraze v nedaleké budoucnosti, až řekne: „Slavný
císařský a královský milostivý pane soude ...
Von tadyhle Polívka je vyloženej zloděj. Von mě
neviděl a tak teď říká, že je nevinnej, ale já
ho viděl, když to prase bral a nesl domů. Von je
hroznej lhář. -
No vidíš, Polívko, Pánbůh peče oplatky ve
způsobe křivé přísahy, a už na tebe, lumpe,
došlo. Jediný svědek je, a to je tvůj úhlavní
nepřítel dědeček Marek. Ve Zdicích na nádraží
dnes ráno pěkně si to tak v hlavě sestavil
dohromady a vyptal se jen tak mimochodem jednoho
četníka, kolik asi za to dostaneš.
Nejmíň šest měsíců. Tak, Polívko, adijé. Už tě
tam, lumpe mizerná, koupáme.
To není nic nešlechetného, on by tě, Marku,
Polívka také nešetřil, tak jen do něho.“
„Karel Marek,“ ozval se hlas dozorce. Dědeček
Marek sebou trhl a opět se mu vrátilo ono
třesení žaludku, jako když má člověk strach před
rozhodující událostí, a pomalu vstoupil do
jednací síně senátu a rychle přehlédl situaci.
Tak to je tedy ta lavice obžalovaných. Pěkná,
hlazená a bratru stojí za 40 korun. Představoval
si ji jinak, jako takovou zcela sprostou,
dřevěnou, hrubou lavici. Takhle ho to
překvapilo. Myslil, že na ni bude Polívka
přivázán provazy s těžkými okovy a koulí na
rukou a nohou. Polívka však sedí tam jako pán,
ani nepláče, ani se nesměje, tváří se docela
jako nevinný člověk. Také to prase neukradl,
ukradl ho dědeček Marek, který teď se pomstí.
Polívka dívá se před sebe na slavný soud,
upřímně hledí každému do očí, ale teď, když
uvidí Marka, sebou trhne a ozve se: „Pozdrav vás
bůh, Marku!“ Uctivě ho pozdravil, ponejprv po 26
letech opět na něho promluvil. Dědeček Marek
projde kolem něho, ukloní se advokátovi,
veřejnému žalobci, členům senátu a dělá, že si
Polívky nevšímá. Podívá se na Polívku jen
úkosem, když se otáčí dozadu, kde za stolem,
vyhrazeným novinářům, sedí jeden soudní referent
a kouše si z dlouhé chvíle nehty.
Sedí tam jen proto, aby si ukrátil dlouhou
chvíli, případ ho nijak nezajímá, napíše
jednoduše do svého listu, že se tam a tam
starostovi ztratilo prase. Jiného se nedá nic
dělat. Děj není nijak psychologicky zajímavý.
Polívka říká, že je nevinen, a také nebylo u
něho nic nalezeno při domovní prohlídce, co by
poukazovalo k tomu, že by on skutečně to prase
ukradl. Jediný důkaz byl ten, že prý Polívka,
jak žaloba tvrdí, chodil po vsi se zamaštěnými
ústy. Naproti tomu říká Polívka, že jest sice
pravda, že chodil se zamaštěnými ústy, ale za
peníze poctivě vydělané. Případ tedy neměl
žádného světlého bodu. Nebylo tu nic
vzrušujícího, nad celou obžalobou vznášela se
nuda. Veřejný žalobce četl poslední svazek
Světové knihovny. Obhájce měl v ruce kapesní nůž
a ořezával tužku. Pak to všechno smetí opatrně
sbíral po aktech a zdálo se, že je počítá.
Čilejší byl jen předseda senátu, který domlouval
v jedné chvíli velice poeticky obžalovanému, aby
se jen přiznal, že soud potřebuje každé
polehčující okolnosti jako soli v oku.
Mladá tvář zapisovatele byla zakaboněna vztekem,
že musí zde tak hloupě sedět, zatím co je venku
tak pěkně. Na římsu přilétl vrabec a surově ji
znečistiv zbaběle uletěl.
Dozorce rozsvěcoval právě svíčky. Dědeček Marek
stál před krucifixem.
„Vstaňte,“ řekl dozorce obžalovanému. A již to
všechno vstávalo. Přísedící senátu dali si
čepice na hlavu a předseda poučoval: „Vy tedy
budete, pane Marku, přísahat. Upozorňuji vás, že
po přísaze budete muset mluvit úplnou pravdu.
Kdybyste snad něco řekl, co by se nesrovnávalo
se skutečností, spáchal byste těžký hřích, a co
více, byl byste trestán, neboť by to byl podvod,
a nyní říkejte za mnou. Dejte pravou ruku do
výše a tyhle dva prsty.“ Dědeček Marek odhodlaně
povznesl ruku do výše, napjal ji radostně, takže
bylo vidět, že je odhodlán zničit Polívku co
nejdokonaleji. „Přísahám.“ „Přísahám.“ „Bohu
všemohoucímu.“ „Bohu všemohoucímu.“ „Že na
všechny otázky.“ „Že na všechny otázky.“ „Udám
pouhou pravdu.“ „Udám pouhou pravdu.“ „A nic než
pravdu.“ „A nic než pravdu.“ ,,K tomu mně
dopomáhej bůh.“ „K tomu mně dopomáhej bůh.“
Dozorce svíčky zhasl. Všichni si sedli, až na
Marka.
„Tak, pane Marku, vy tedy znáte obžalovaného.
Jaký je to člověk?“ „Slavný soude, chválit ho
nebudu, je to kus holomka.“
„Nesmíte zde nikoho urážet, ani obžalovaného.“
„Slavný pane soude, takovej neřád nezaslouží
slitování.“
„Říkám vám, že nesmíte pana obžalovaného
urážet.“
Dědeček Marek viděl, že se mu děje křivda.
Napřed se ho ptají, jaký je Polívka člověk, a
když odpoví dle svého svědomí, že je to kus
lumpa a neřáda, rozkřiknou se na něho.
„Tak proč se mě, milostiví pánové, ptáte, jaký
je darebák. Uličník je, prosím, pořádného nic v
něm není, je setsakramentskej všivák, je ...“
„Už toho mám dost,“ vykřikl předseda, vzal
čepici, vstal a řekl: „Soud odebírá se k
poradě.“
„Počkej, oni tě proženou,“ zasyčel dědeček Marek
k obžalovanému, „oni ti šlápnou na krk. Pověsit
by tě měli hned tady na tom lustru a to přede
mnou, ty jeden ...“
Soud se opět vrátil z vedlejší síně poradní.
„Pane Marku, soudní dvůr po poradě se usnesl pro
vaše hrubé a nepřístojné chování před soudem
uděliti vám přísnou důtku a odsoudit vás k
disciplinárnímu trestu. Máte pokutu deset korun,
odvolat se nemůžete, alespoň si to zapamatujete.
Tak pokračujte, co jste viděl v tu noc, když
starostovi ukradli to prase.“
Pod dědečkem Markem se zatřásla kolena. Cože,
on, který přijel slavnému soudu na pomoc, aby mu
pomohl odsoudit Polívku, má být pokutován? To je
vděk, zaslouží si to. Pomůže slavnému soudu
ještě dál?
Ani ho nenapadne. „Slavný soude,“ vypravil ze
sebe, „on tadyhle Polívka je úplně nevinnej, to
prase jsem ukradl já sám!“
A řekl to s takovým výrazem, jako by chtěl říci:
„Tak vidíte, darebáci, teď jsem se vám pomstil.
Teď jsem vás blamoval. Teď budete mít zas hodně
nového psaní!“ |
