|
Košíře jest prazvláštní obec.
Jistý občan dokládá filozoficky, že jsou momenty
v životě lidském, že se v Košířích i hovado
zblázní. Muž ten jest z Košíř. Věta tato
zahaluje tím ve větší tajemno, co vlastně v
Košířích působí tak prazvláštním dojmem.
Kolikrát jsem již o tom přemýšlel a mohu říci,
že obrav si za úkol pozorování krav, vedených
Košířemi, seznal jsem, jak tento chovný skot
jevil cestou po Košířích jisté znepokojení.
A přece vzhled Košíř jeví milý, dobrácký a
sousedský dojem, o čemž svědčí reprezentační dům
v Košířích, kde umístěny školy, městský úřad,
stříkačka, městský tajemník a podobné nářadí a
osoby sloužící zájmu obce. Tato veliká budova
neměla původně vůbec vchodu.
Stavitel, který tento dům stavěl, jest velmi
zapomnětlivý člověk. Zapomínal jeden čas
deštníky u Holubů na Smíchově, pak se
vzpamatoval, vracel se domů s deštníkem, ale
zapomněl druhého dne na plánu k této budově
vchod.
Pak si oddechl a od té doby zapomíná už jen zase
deštníky.
V Košířích však si nezoufají, klidně probourali
jednu zeď po straně schodiště, udělali vchod
skromňoučký, který není hned tak snadno k
nalezení, a tudy na městský úřad pan starosta
plíží se, jako kdyby se styděl za Košíře.
Že Košíře nemají dobrou pověst, tím jsou vinny
různé záhadné události.
Chvalitebná byla, pokud se oceňování Košíř týče,
činnost Pražských úředních novin. Kvůli záhadné
události na Šmukýřce nazvaly Úřední noviny
veškerou mládež v Košířích zpustlíky. Starosta
košířský odpověděl zaslánem, že vražda nestala
se na katastru košířském, nýbrž na území
Smíchova.
Smíchovský radniční orgán vysvětlil však, že
podle pátrání a šetření policejního vražda
spáchána byla na katastru košířském a mrtvola
odvlečena na katastr smíchovský, který tím
znesvěcen.
Starosta košířský odpověděl tedy v Politice, že
oni domnělí vrahové jsou však příslušníky
Smíchova.
Smíchov odvětil oficielně: „Domnělí vrahové jsou
vskutku smíchovskými příslušníky, ale skutečné
vrahy přísluší hledat v Košířích.“ Bylo by jistě
došlo snad k bratrovražednému boji, kdyby nebyla
jiná událost zatlačila otázku příslušnosti oněch
vrahů do pozadí.
Tentokráte šlo jistě o Košíře. Na košířské
policejní strážnici utloukli strážníci
revertenta Spůrného. Utloukli ho, poněvadž ho
zatkli. Jiný důvod nebyl. Pražské úřední noviny
sice psaly, že kousal, ale nebyla to pravda,
poněvadž člověk s čerstvě vyraženými zuby
nekouše.
V této pohnuté době seznámil jsem se právě s
posledním mladočechem v Košířích.
„Dali mu deku,“ řekl znalecky, „tu máš, lumpe,
že nechceš dělat. Zmrskali ho a takový revertent
mnoho nesnese. Jinak by nás měšťáky škrtili
revertenti na potkání.“ Po tomto pěkném úvodu se
představil: „Jmenuji se Nůše a jsem posledním
mladočechem v Košířích.“ Odmlčel se a po chvíli
dodal: „Vy bydlíte tam nahoře. Jestlipak víte,
že vaše sousedka Davidová má nové popruhy na
putně? Kde ta ženská bere peníze. Říká se o ní,
že k nim dochází jeden šikovatel. Nu, mnoho
radosti se na svých dcerách nedočká. Jedna již
chová a druhá kolíbá a třetí dceru nemá.“
„Vy tedy račte být poslední mladočech v
Košířích,“ zeptal jsem se ho uctivě.
„Ano,“ řekl temně. „Bylo nás tu v Košířích
původně dvacet. Rostli jsme utěšeně, ale druh za
druhem se ztrácel. Pak nás bylo jen dvanáct. To
jsme si my mladočeši zde udělali politický klub.
Jakmile jsme měli klub, tu počali jsme vyvíjet
spolkovou činnost. Pak se rozvodnil jednou
motolský potok a bylo po klubu, poněvadž my jsme
se tenkrát v klubu pohádali kvůli regulaci.
Někdo říkal, že regulace motolského potoka
nespadá do působnosti mladočeského programu,
jiný zase tvrdil, že jedině ve straně
svobodomyslné mohou se uplatnit jakékoliv
politické zásady. Tak jsme se hádali asi týden,
pak kdosi předsedovi rozbil nos. A mě zas udeřil
někdo škatulkou sirek, na jejímž konci byl
porcelánový sirník. Pokladníkovi rozřízli při té
příležitosti kabát. Tak se klub rozešel, stanovy
se vrátily na místodržitelství a zůstalo nás
věrno mladočeskému praporu pět.
Rok nato vzrostli jsme o jednoho člena. Bylo nás
tedy celkem šest mladočechů v Košířích. Ten
šestý člen vypůjčil si pak od každého stoupence
strany deset korun. Jakmile měl padesát korun,
zmizel z Košíř a to dopálilo tři ze zbývajících,
že prohlásili, že za takových okolností nemohou
se hlásit ku straně svobodomyslné.
Zbyli jsme tedy dva mladočeši v Košířích. Já a
jistý Pejza. Pejza se oběsil kvůli nějakým
penězům a zbyl jsem jen já, který zůstanu věren
mladočeskému programu, který ten prapor
neopustím.“
Za této řeči došli jsme na Černý vrch. Dole
vinuly se Košíře a pan Nůše z té výše dívaje se
do údolí šeptal v onom zanícení světců a hrdinů:
„Pevně třímám prapor mladočešství, s nímž také
zvítězím a padnu!“
Od té doby rád jsem pana Nůše pozoroval. Viděl
jsem tohoto posledního mladočecha záhadně se
chovat vůči politickým stranám, zřel jsem
podivuhodné věci. Pan Nůše užíval v hovorech dle
toho, s kým mluvil, buď slova bratře, nebo
soudruhu. Sám sebe nazýval měšťákem a když v
neděli v černém kabátě ráno kráčel do kostela,
aby vzdal mladočeské díky bohu, tu usměvavě svým
známým říkal: „Jdu poslechnout slovo boží jako
husiti před bitvou!“
V poledne vracel se pak domů a tu stavíval se v
hostinci pana Pražského U koruny, rozvinuje při
sklenici piva program mladočeský: „Žádný by
nechtěl nic dělat a my měšťáci abychom se na ně
dřeli. Proto my mladočeši také nic neděláme.“
V mých očích stával se čím dál tím více
záhadnější. Pak přišla slavnost Božího těla a po
Košířích roznesla se zpráva, že poslední
mladočech v Košířích na svůj náklad nechal
postavit dva oltáře.
Byla to pravda! Odpůldne pak šel mezi cihlářské
dělníky přednášet o úkolech strany mladočeské.
Vím, že ho vyvedli z místnosti. Potkal jsem ho
ten večer. Byl neobyčejně vážný a pravil:
„Prapor mladočeský třímám pevně v ruce, s ním
zvítězím a padnu.“
Druhého dne večer viděl jsem posledního
mladočecha z Košíř v zahradě motolského
pivovaru. Měl před sebou Národní listy a na
hustě popsaném tácku sklenici černého ležáku.
Chvílemi mechanicky vyprázdnil půllitr a podíval
se do Národních listů.
Po nějakém čase zpozoroval mne. Pozvedl Národní
listy a zabreptal „...“ a svalil se pod stůl.
Národní listy pokryly jako čestný prapor jeho
statečná prsa. A jako krev bojovníků teklo mu
přes obličej rozlité černé pivo.
Byla to otrava alkoholem. Pak rozložilo se velké
ticho zahradou...
Do večera měli co dělat, než ho jakžtakž
vzkřísili sodovkou a černou kávou.
A když se probudil, tu rozhlížeje se kolem sebe
s vytřeštěným zrakem, pozoroval všechny ty láhve
sodové vody a prázdné hrnce od černé kávy a
zaškytal: „Teď jsem doopravdy
reorganizovanej...“
Od té doby jsem posledního mladočecha z Košíř
neviděl, tu záhadnou bytost, záhadnější než
město Košíře samo. |
