|
Dnes jsou poměry pro literáty
mnohem lepší, než před válkou. Poválečný
literát, pracuje-li pilně a mnoho neutrácí, má
vždy tolik peněz, že může sobě vyplatit příděl
mouky, chleba, cukru, tabáku a ještě mu zbude
tolik, že se může jednou za měsíc podívat do
divadla.
Není-li abstinent a pokládá-li za zvláštní
pochoutku víno a lahodí-li mu rumová příchuť, má
vždy dnes možnost zůstat všude za tyto požitky
dlužen, neboť i v tom ohledu se poměry změnily a
literáti těší se dnes větší důvěře a úctě než
před válkou.
Dříve byly poměry jinačí, o čemž povím několik
případů.
Vycházel kdysi v Praze časopis Veselá Praha, kam
jsem psal humoresky. Tři humoresky za dvě
koruny, na které čekalo vždy několik hladových a
žíznivých krků.
Jednoho dne, když jsem přinesl šest humoresek,
odepřel mně vydavatel vyplatit čtyři koruny a
nabídl mně, že udělá se mnou smlouvu. Napíšu mu
dvacet humoresek, za které on mně vyplatí
předem, ale ve zboží. Získal totiž náhodou k
rozdání předplatitelům jako prémii partii
hodinek. (Stály tenkrát v obchodě dvě koruny.)
Nebude mně počítat víc za jedny hodinky než dvě
koruny a mohu si hned odnést s sebou čtrnáct
hodinek, jedny mně přidává, poněvadž se to dá
těžko počítat.
Udělal jsem tedy s ním smlouvu na dvacet
humoresek a odnesl jsem z nakladatelství čtrnáct
hodinek.
Čekal na mne jeden mladý muž, který psal verše.
(Pět veršů za dva haléře.) „Co s tím?“ řekl jako
nepraktický básník, plný ideálů, poněvadž v té
době žili ještě idealisté.
„Prodáme to po hospodách.“
Mladý básník se zarděl.
„Jestli se nám to nepodaří prodat po hospodách,“
řekl jsem, „budeme to prodávat po kořalnách.“
„Já s vámi to prodávat nepůjdu,“ prohlásil,
„víte dobře, že jsem člen spolku mladých
literátů Syrinx.“
„Dobrá,“ řekl jsem, „prodávat to tedy nebudete a
budete jedině chodit s sebou.“
Tak jsme šli. Napřed jsme přišli k Primasovům,
kde se scházejí řezníci se stříbrnými, těžkými
hodinkami. Jeden řekl, že by koupil stříbrné a
přetrhl nám pero u jedněch hodinek, jak je
natahoval a velkomyslně nám nabídl za odškodnění
dvě piva. Pak jsme hodinky s přetrženým pérem
prodali jednomu pánovi za třicet krejcarů, který
prohlásil, že beztoho to pochází z krádeže.
Odešli jsme naproti k Šenflokovům, odkud nás
vyhodili s ujištěním, že jsme syčáci a nemáme
licenci na hauzírování.
Šli jsme ke Kuřímu oku na Vinohrady, kde jsme
prodali jedny hodinky za osmdesát krejcarů
nějakému studentovi, který měl svoje v
zastavárně a čekal příjezd tatíkův.
Chodili jsme po Vinohradech a nikdo si nic
nekupoval. Tak jsme odešli do páté čtvrti, která
ještě byla v slávě před blížícím se zánikem a v
jedné kořalně nám někdo ukradl dvoje hodinky.
V druhém pelechu přistoupil k nám muž v placaté
čepici a ptal se nás, odkud jsme. Potom vytáhl
nějaký zápisník, podíval se do něho a řekl: „To
se shoduje.“ Pak nás vzal každého za límec a
vedl na policejní ředitelství, kde jsme zůstali
do rána, poněvadž nakladatel s hodinkami nebyl
doma.
Když nás konečně druhý den osvobodil z nařčení
krádeže, byl tak šlechetný, že zbývající hodinky
odkoupil ode mne za poloviční cenu, tj. po
padesáti krejcařích.
Když mně vyplácel ten nepatrný obnos, řekl
důrazně: „Nezapomeňte na těch dvacet humoresek!“
Když za několik dní přinesl jsem mu dvě
humoresky, s menším důrazem pronesl:
„Nezapomeňte, že jste mně dlužen ještě osmnáct
humoresek!“
Čeká na ně dodnes.
Nebo jiný případ. Velký časopis, věc vaše jest
otištěna. My, naivní lidé, se domnívali, že
ihned dostaneme peníze, jakmile přijdeme a
řekneme: „Včera vyšla má povídka, já si jdu pro
honorář.“
Zas tam nebyl ten neb onen, přijďte zítra!
A když konečně jste u pokladny měl dostat 5 K 22
h, dostal jste šest korun a pokladník chtěl na
vás nazpět, dívaje se na vás jako na lotra.
Obyčejně jste neměli ani troník, vzal šest korun
nazpět, zařval na vás: „Přineste si drobný!“ a
vy jste šli shánět po Praze 78 haléřů, abyste
mohli dostat svých 5 K 22 h.
Dnes, jak říkám, je to mnohem lepší.
S nakladateli to bylo také dobré. Dostal jste za
arch 32 K a když jste prosil o zálohu, strkali
vám to po korunkách. Nestyděli se, když jste
dostal šílený nápad vybrat si honorář v knihách,
které vám počítali za krámskou cenu. Přirozeně,
že jste při prodeji knih prodělal 66 procent
svého honoráře a přitom byli tak opatrní o vás,
že vám říkali: „Víte, my bychom vám dali peníze,
ale bojíme se, že to utratíte a nebudete nic z
toho mít.“
Chtěl-li jste dostat na svou věc nějakou zálohu,
musel jste si vymýšlet různé lži. Okolnosti
nutily literáty za takových poměrů lhát,
vymýšlet si různé věci a jedině mravní založení
nepřivedlo člověka na Pankrác.
Jednou jsem chtěl dostat 25 korun zálohy na svou
knihu a musel jsem si vymyslit toto: Poslal jsem
svého přítele Gustava R. Opočenského, známého
básníka, k nakladateli s tímto psaním:
„Velectěný pane! Právě mne přejel automobil,
jehož kolo zlámalo mně nohu. Prosím o 25 korun
zálohy na svou knihu.“
Vrátil se bez peněz s odpovědí: „Vyjasněte, k
čemu potřebujete těch 25 korun.“
Odpověděl jsem: „Na útraty spojené s převezením
do mého bytu.“
Přišel s tímto: „Ochranná stanice převeze vás
bezplatně!“
Napsal jsem: „Ochranná stanice dopravuje jen do
Všeobecné nemocnice. Poněvadž trvám na domácím
léčení, odjela.“
Opočenský se vrátil radostně. Přinesl 10 korun a
na mém lístku tuto poznámku: „Deset korun úplně
stačí.“
Byly to doby plné zápasů, které patří k
historii, až na jediný případ, který jest odlesk
staré doby a pronásleduje mne až po dnešní den
příšernou předválečnou náladou.
Vydávám nyní několik knih. (Aniž bych se
chválil, neobyčejně se mně ty knihy líbí.)
Jednu knihu vydávám svým nákladem, Osudy dobrého
vojáka Švejka za světové války a dělám velkou
agitaci po venkově. Jeden pán byl tak laskav, že
se mně nabídl, že knihu, vycházející v sešitech,
vezme s sebou do Budějovic ke knihkupcům. O své
agitační cestě napsal toto psaní, z něhož
úryvek:
„Ale teď jsem přišel ke knihkupci panu Svátkovi,
a ten mně říkal, že už dostal jeden sešit z
Prahy a že mu to bylo velmi vítané, že se
dověděl, kde pan Hašek je, poněvadž pan autor
Hašek uzavřel s ním v roce 1915, 21. dubna, než
odjel do války, když sloužil jako jednoročák v
Budějovicích, smlouvu, že mu bude psát vojenské
humoresky a zavazuje se, že do deseti let nebude
jinému psát vojenské humoresky než jemu, panu
Svátkovi. Byl ale v zajetí, to se ví, že nemohl
psát, ale teď, když je zde, že měl dodržet
smlouvu, na základě toho to předá advokátovi,
aby dostal zadostiučinění. Že se diví, že pan
Hašek už na to zapomněl, že nesmí po deset let
nikomu jinému psát než jemu. Nebo může být, že
je mu to lhostejné a že dělá, jako by nevěděl,
že jsme od Rakouska přijali ty samé paragrafy,
co máme teď. A hned mně radil, abych toho
nechal, že nám to bude zabaveno.“
Vrací se historie hodinek... Za nějakých padesát
korun, jako jednoročák 21. dubna 1915, upsal
jsem se na deset let jako Faust. A osoba, které
jsem se upsal, chránila mne v nejhorších
bitevních vřavách. A nyní si jde prostřednictvím
advokáta pro mou duši. |
