Povaha z diamantové oceli

Humoreska

Ředitel gymnasia na penzi pan Mareček prováděl suplenta reálky pana Žárka z pokoje do pokoje. V každém pokoji byly vysoké skříně a v nich sbírky zkamenělin.

Tři čtvrti hodiny potil se pan Žárek potem posluchače, neboť pan Mareček neustával ve svém výkladu o svých sbírkách. Vodil suplenta od skříně ke skříni, otvíral zasklené skříně a vykládal s neobyčejnou horlivostí.

„Sem se podívejte,“ táhl pana Žárka k vysoké skříni, „zde máte Conocephalites Sulzeri, korunáče jineckého. Celá tato skříň obsahuje zkameněliny ze spodního útvaru silurského. Jest účelně rozdělena. Zde dole jest pásmo jinecké.“

„Jinec pod Příbramí,“ ozval se suplent.

„Ano, jižně od Příbrami u říčky Litavky,“ odpověděl pan Mareček, „pěkná krajina.“

„Ovšemže velmi pěkná, lesy, říčka šumí,“ pravil suplent.

„A setkáváme se v té krajině,“ řekl pan Mareček, „s prvními známými obyvateli české země, s ráčky, nebo lépe řečeno, s rakovitými tvory řádu trilobitů. Jako zde máte Ellipsocephalus Hoffi, to je konínský ráček, také korýš trojlaločný, toho je v jineckých vrstvách tolik, že zakopnete o kámen, a co je to? Zvednete kámen, a v něm Ellipsocephalus Hoffi.“

„Potvůrka,“ odlehčil si suplent a utíral pot z čela.

„To byste neřekl,“ pokračoval neúnavně pan Mareček, „že tato zkamenělina patří též mezi korýše trojlaločné, vezměte ji do ruky. Tak! Teď prohlédněte si ji dobře. Co tomu říkáte? Je to, drahý pane, zakrnělý trilobit.“

„Bastard,“ prohodil suplent.

„Ó nikoli,“ vykládal pan Mareček, „trilobit v prvých počátcích vývoje, má pouze dva články. Zde jeden, zde druhý. Je to Agnostus integer, obojam z Jinec. Vtipné pojmenování, není-liž pravda? Hlavu lze těžko rozeznat od spodní části těla. Jaký to rozdíl od tohoto napravo,“ mluvil dále, „toť jest Arionellus ceticephalus, nelečák skrejský, má 19 vroubků na každé straně. Ovšemže nacházíme často polorozbité exempláře, to jest ovšem škoda. K tomuto přišel jsem pouhou náhodou. Vypravil jsem se na výlet do Skrej za účelem zaopatření si nějakých korýšů trojlaločných. Jel jsem na Křivoklát.
Skreje jsou blízko Křivoklátu. A v jedné hospodě u Skrej stanul jsem, abych se posilnil, něco vypil a něco snědl a abych si zašil kalhoty, které se mně roztrhaly za Křivoklátem, poněvadž jsem spadl se skály. Zdálo se mně pořád, že nahoře na jedné skalce vidím ramenonožce. To bude snad Orthis Romingeri, myslím si a lezu na skálu, a také jsem se skály spadl a roztrhl si na kolenou kalhoty. Tak
jsem se stavěl v té hospodě. Zašil jsem si je v kuchyni a dám si chleba s máslem. Hospoda byla nabita. Najednou počnou se hoši z vesnice hádat mezi sebou. Slova se vyměňovala a za chvíli byla rvačka. Netrvala dlouho a hostinský vyhodil největší rváče ven. Je na chvíli klid. Ale zanedlouho zařinčí okno a do místnosti začíná lítat kamení. Jeden kámen udeřil mne do hlavy, já se mimoděk pro kámen sehnu, a co to? V kamenu zcela zřetelný otisk, Arionellus ceticephalus, nelečák skrejský. Velmi jsem byl povděčen té náhodě! Kolikrát pak jsem jezdil do té hospody, ale nikdy už nerozbíjeli okna. Toto, co zde vidíte, jest krásná zkamenělina,“ pokračoval pan Mareček, „spočítejte, prosím, na něm ostny. Paradoxides bohemicus, úzký špičák z Jinec, má čtyřicet čtyři ostny. Zde dole vidíte z brdského pásma tohoto loptáče Illaenus Salteri. Zde Asaphus nobilis,“ hlásil pan Mareček, ukazuje na jinou skříň, „měsícový rak, je ho pohříchu jenom kousek, část, jinak jest až 30 cm dlouhý.
Zde ráček Zippei Placoparia, hvězdicovitý ráček. Tato mušlička s vroubky jest Nucula bohemica, znamenitá lastura.“

„Dovolte, prosím,“ vpadl vykladači suplent do řeči, „účel mé návštěvy ...“

„Až potom,“ přerušil posluchače pan Mareček, „zde račte se podívat, drahý pane, kousek Conularia grandissima, tak zvané plátěnky. Zde Sao hirsuta, chlupáček.“

„Račte dovolit, účelem mé návštěvy jest vyřídit ...“ přerušil ho pan Žárek.

„Času dost, času dost,“ odsekl neúnavný geolog. „Zde se podívejte na tento znamenitý exemplář takzvané kuličky rokycanské, Orthis moesta. Těch kuliček jest hojně. Jmenuji jen hlavní druhy, Orthis socialis, Bellerophon nitidus.“

„Používaje vzácného dovolení,“ koktal pan Žárek.

„Času dost, času dost,“ zněla stereotypní odpověď pana Marečka, „zde račte si prohlédnout tuto skříň se zkamenělinami svrchního útvaru silurského. Napravo jest Harpes ungula, podkováč od Berouna, nalevo raci s umrlčími hlavami, Sphaerexochus mirus ...“

„Použil jsem vzácného dovolení,“ pokusil se přerušit výklad pan Žárek.

„Dále vidíte pod Harpes ungula Cheirurus insignis, raka s řezanou hlavou,“ pokračoval majitel sbírky, nedaje se rušit, „má drápkovitý ocásek, velká vzácnost, objevuje se též v břidlici pod vápencem.“

„Račte dovolit, velectěný pane,“ přerušoval pan Žárek, „představil jsem se, jakmile jsem vstoupil ...“

„Cardiola interrupta, srdcovka vroubená, ze svrchního útvaru liteňského,“ mluvil pan Mareček.

„Používaje vzácného dovolení,“ pravil rychle pan Žárek, „vstoupil jsem a tu jste ráčil ...“

„Dále všimněte si zavinutého hlavonožce jménem Nautilus bohemicus,“ řekl pan Mareček.

„A tu jste ráčil,“ pravil pan Žárek, „mne vzíti pod paží a prováděti po svých sbírkách.“

„Capulus, hleďte sem, plž ťopkový z Lochova,“ křičel pan Mareček.

„Účel mé návštěvy,“ řekl suplent, „jest vám snad znám.“

„Všiml jste si této sbírky lasturek?“ tázal se geolog, „Terebratula linguata, malé lasturky z čeledi ramenonožců od Berouna.“

„Milostpaní a vaše slečna dcera pozvaly mne k návštěvě na třetí hodinu odpolední,“ pravil hlasitě pan Žárek, chopiv se ruky pana Marečka, „pozvaly mne na třetí hodinu odpolední ...“

Pan Mareček zbledl a otázal se: „Co jste ráčil říci?“

„Byl jsem pozván na třetí hodinu k návštěvě,“ odpověděl suplent, „snad račte se pamatovat, že jsem včera doprovázel milostpaní se slečnou z divadla?“

„Už se pamatuji,“ pravil skleslým hlasem pan Mareček, „paní mně poručila, abych vás, jakmile přijdete, zavedl do salónu. Teď máme už půl páté,“ pravil za chvíli ještě skleslejším hlasem, dívaje se na
hodiny, „to už paní odešla s dcerou na procházku ...“

*

Když už večer paní Marečková vrátila se s dcerou Otylkou z procházky, uvítal je pan Mareček slovy: „Byl zde pan Žárek.“

„Ten stojí pěkně v slovu,“ odpověděla Otylka, „matince říkal, že má ocelový charakter.“

„Pan Žárek dostál slovu,“ zakoktal pan Mareček, „přišel právě ve tři hodiny, jak byl pozván.

Ale já ho chyt pod paží,“ pokračoval ve své zpovědi, „a prováděl jsem ho do půl páté po svých sbírkách zkamenělin.“

„A co říkal?“ tázala se plačtivým hlasem slečna Otylka.

„Říkal, že přijde zejtra ve tři hodiny,“ odpověděl pan Mareček.

„Toho chudáka už jistě neuvidíme,“ odvětily souhlasně obě dámy, „ten se zde jistě nikdy už neukáže.“

*

Druhého dne pan Žárek přišel …

„Nu, jak se ti líbí?“ tázala se po jeho odchodu svého chotě paní Marečková.

„Má skutečně ocelovou povahu,“ odvětil geolog, „myslím, že vyučuje přírodopisu, a jako příbuzné odvětví ...“

„Ó nikoliv,“ smála se Otylka, „vyučuje frančině.“

„Pak,“ řekl vážně pan Mareček, „jeho povaha jest z diamantové oceli ...“