Povídka o landaueru

Landauer, který si koupila rodina pana Jindry, byl velmi pěkný kočárek.

Říkalo se o něm, že je nejlepší na okrese. Vynikal opravdu velmi pěkně mezi hrubými selskými kočáry okresu a není také žádným tajemstvím, že okresní pan hejtman byl s panem Jindrou jedna ruka, neboť vypůjčoval si jeho pěkný landauer, který byl pevnou zárukou jejich přátelství.

Při pohledu na landauer každý vyciťoval blahobyt rodiny pana Jindry, a proto se místní honorace, která ctila pouze zámožnost, velmi nemile dotklo, že pan Jindra stěhuje se i s rodinou do Prahy.

Asi čtrnáct dní před odjezdem pokoušel se pan Jindra landauer prodat mezi svými dobrými známými, a tak se stalo, že se po městě počalo říkat, že chce pan Jindra v poslední chvíli na svých přátelích vydělat.

„Chce za něj 500 K,“ řekl rozšafně kupec Mach, „to známe! Rok s ním jezdil a teď chce mít tu parádu zadarmo.“

Byla to slova, která se nemile dotkla pana Jindry a kazila dojem o odcházejících.

Šel k panu Machovi a tam pravil, že nechce nijak vydělávat, že mu přenechá z přátelství ten landauer za 300 K.

Následkem toho rozšířil se z krámu pana Macha tento úsudek: Když najednou pan Jindra slevuje 200 K, není to s tím landauerem v pořádku. Jistě, že za to nestojí!

Výsledkem toho bylo, že místní kolář nabídl panu Jindrovi za něj 150 K. Jsa odmítnut, pokusil se rozšířit po městě zprávu, že ten kočárek nestojí ani za 100 K a že má prasklá péra.

Pan Jindra zkusil to s inzerátem, ve kterém svůj landauer vychvaloval slovy jako: nádherný, skvostný, hodící se za svatební dar.

Nedostal však ani jediné nabídky. Těšil se tedy, že snad najde pro něj kupce v Praze, a prozatím zanechal ho v kůlně domu, který prodal jednomu řezníkovi.

Nový domácí pán ho před odjezdem ujistil, že landauer bude tam dobře uschován a že nebude na něm vozit telata.

Pan Jindra naproti tomu slíbil, že mu dobře zaplatí - a odstěhoval se do Prahy.

Zprvu se rodině pana Jindry v Praze trochu stýskalo a přečasto vzpomínali na vzdálené město, které opustili, na přátele v něm a na landauer, který tam zanechali. Mělo to pro ně jistý hřejivý pocit, že něco, co stojí tam v kůlně za podloubím řeky, je víže se starým domovem.

„Jako kdybych tam měl tetu,“ říkal pan Jindra.

Mezitím celá rodina občas přinášela zprávy, že viděla někde na ulici nějaký landauer a že nebyl tak pěkný jako ten jejich.

Pan Jindra zaváděl v restauracích s hosty vždy řeč na landauer a dospěl tak obratně v tom hovoru, že třebas hovořilo se o významu radia při léčení rakoviny, ale on to zakončil landauerem.

Kde ho již znali, říkali, když ho viděli přicházet:

„Á, landauer už jde, landauer už je tady.“

Jednu věc pan Jindra nechápal - že už totiž tolik lidí ví o jeho landaueru, ale nikdo si ho dosud nekoupil.

Zkusil to tedy opětně s inzerátem pod všední značkou: „Rychle“.

Dostal omylem nabidku:

„Toužím též po tom, abych po boku milovaného muže hleděla mu zpříjemnit obapolné štěstí manželské. Zařídili bychom si hokynářství, jsouc štíhlé postavy a bruneta.“

Druhá nabídka byla správná. Nějaký kavalír nabízel mu za landauer: sbírku vzácných známek z Chile, Peru a Guatemaly, flobertku, dva věšáky do předsíně, patentní lihovar, lustr na šest svíček a 30 korun.

„Děti,“ řekl doma pan Jindra, mna si ruce, „ono to půjde, uvidíte, že ten landauer velmi výhodně prodáme.“

Od té doby pravidelně jednou týdně dávali inzeráty, což měla na starost nejstarší dceruška. Objevilo se, že měla talent dokonalého ředitele inzertní kanceláře. Kombinovala, střídala časopisy, měnila text. Vymýšlela inzeráty, které by bily přímo do očí:

„Kam tak uháníš? K panu Jindrovi do Celetné ulice, abych tam byl nejdřív, dokud neprodá svůj pěkný, skvostný landauer jinému kupci!“

Bohužel ve skutečnosti nikdo k nim neuháněl. Objevil se u nich jednou jeden muž, který šel hned k jádru věci. Pravil, že zprostředkuje sňatky, prodej domů, nábytku, že stříhá psy a provádí různé jiné věci. Byl by ochoten zprostředkovat prodej onoho landaueru pod tou podmínkou, že dostane předem 50 korun.

Pak, když mu je nedávali, počal vyhrožovat a proklínal hodinu, kdy se narodil. Uklidnil se, teprve když dostal prozatím 20 K zálohy.

Ve dveřích se ještě obrátil a řekl:

„Jako čestný člověk upozorňuji vás na jednu věc. Nepřijdu-li vůbec – bude to znamením, že jsem nenašel kupce.“

Čestný člověk tedy nepřišel a rodině Jindrovic zůstal dojem, že se přece jen lidé o jejich landauer zajímají.

Také k nim přišel jeden občan, který řekl, že slyšel něco o landaueru.

Ukázal vysvědčení, že byl jako kočí na jednom místě po 15 let. Nabízel své služby a sliboval, že by jeho manželka zastávala domácí práce.

Marně se mu snažili vysvětlit, že je to mýlka. Odešel kroutě nedůvěřivě hlavou, přičemž smutně řekl: „Já vím, vy už máte jiného kočího.“

„Ono to půjde, děti,“ zvolal pan Jindra, „musíme však čekat a nesmíme se ukvapit!“

Za ty tři čtvrtě roku dali za inzeráty 234 K. Byl to tak přibližně obnos, za který si chtěl dát nejstarší syn a nejmladší dceruška vyplombovat zuby. Zřekli se statečně toho, neboť si řekli:

„Vše pro landauer!“

To začínalo být heslem domu toho.

Ke konci roku došel dopis od řezníka ve starém domově, kde měli v uschování tento skvost. Psal, že se ocitl v pěkné bryndě, neboť, jak psal:

„Ze slibů, že se mi za to uschování dobře zaplatí, nemohu být živ!“

Žádal obratem sto korun za roční nájemné. Jinak byl bych nucen landauer vystrčit na ulici.

Představili si tu tichou, pustou uličku u řeky a v té samotě jak ubohý landauer smutně stojí v dešti a plískanici, jsa bez domova vydán všanc vší nepohodě, tak bezbranný...

Paní Jindrové vyhrkly slzy z očí. „Ten surovec!“ zvolala.

„Nechci to slíbené... k Ježíšku, pošli mu těch 100 K.“

Přišlo pak nové psaní od řezníka, ve kterém děkoval za zaslaných sto korun, ale vzhledem k mimořádným nákladům a obecné drahotě zvyšuje nájem z kůlny na 140 K a prosí o brzké zaslání 35 K nájemného na čtvrt roku napřed.

Vypočetl přesně: nájem 35 K, vodní přirážka 2 K.

„Ještě že nechce za klíč od domu,“ vzdychl pan Jindra.

„Tatínku,“ řekla nejstarší dceruška vážně, „slíbil jsi mně ruční kabelku, odříkám se jí. Pošleme to na landauer.“

Pan Jindra políbil šlechetnou dcerušku. „Nikoliv, zlatouši,“ pravil, „chtěl jsem si koupit gumový plášť, zanechám té zbytečnosti.“

A tak se všichni předstihovali ve šlechetnosti.

*

Za měsíc po té splátce čtvrtletní za nájem došlo od řezníka psaní velmi vážného a překvapujícího obsahu z Rychnova nad Kněžnou, tedy z místa úplně cizího.

„Odpusťte,“ psal ten pán, „že vám způsobím nějaké nepříjemnosti tímto svým psaním. Já za nic nemohu. Vždy jsem hleděl, aby kůlna byla dobře zavřena, na to jste se mohl spolehnout. Váš landauer byl v ní velmi dobře opatřen, byla suchá, voda do ní nezatékala. Představte si mé překvapení, když předevčírem ráno jsem zjistil, že se přes noc někdo do kůlny dostal a landauer ukradl. Slyšel jsem nějaký hluk v noci, ale nevěnoval jsem tomu pozornosti, domnívaje se, že to chrápe moje žena. Sousedé však vyprávěli, že někdo v noci před domem zapřahal. Zjistil jsem, že kůň, který byl do toho zapřažen, patří pekařovi z Mýtské ulice a že pachatelem není nikdo jiný než Venca pekařův. Rozhodli jsme se, že se věc na četnictvo neudá, že ale mám se vypravit za Vencou a zadržet ho. Pátral jsem, kam jel, a zjistil, že ho viděli ject směrem k Novému Městu. Nyní jsem v Rychnově nad Kněžnou, hotel Moravec, a prosím o zaslání 50 K na hotové výlohy telegraficky. Stopa vede do Ústí nad Orlicí!“ -

A nyní to začalo. Druhého dne přišel telegram: „Odjel z Ústí do Třebové. Zašlete do Čes. Třebové 30 K telegraficky. Hotel Štěpánek.“ -

Pak přišel telegram podobného obsahu z Přerova.

„On je na Moravě!“ zvolala paní Jindrová.

„Zcela správně,“ řekl pan Jindra, „,když nemohl prodat landauer v Čechách, obrátil se na Moravu.“

Tři dny uplynuly bez telegramu a přišlo psaní ze starého domova. Dobrovolný detektiv byl již doma. Oznámil, že našel landauer v Dlážce u Přerova u inženýra Janiše, který ho koupil za 80 K. Když mu vysvětlil celou záležitost, vydal ten po zaplacení 80 K ochotně landauer, který se nalézá opět v kůlně.

Žádal dále, aby byly mu tedy zapraveny tyto výlohy:

80 K za landauer p. inženýrovi, doprava landaueru po dráze domů 28 K, za vypůjčeného koně, který odtáhl landauer z nábřeží do kůlny 2 K, za ztracený čas 30 K, hotové výlohy v Přerově a na zpáteční cestě 20 K, úhrnem 160 K. -

Pokud se týče zničeného zámku u kůlny při vypáčení, nestojí ta škoda za řeč a nechce také žádnou náhradu.

„Co tomu říkáš?“ otázala se paní Jindrová.

„Hlavní věcí je,“ řekl vesele pan Jindra, „že se konečně přece prodal, daleko sice pod cenou, jako každá kradená věc, ale prodal. To jest pro nás dobré znamení, že my ho také prodáme výhodně. Smůla je protržena.“

A tu řekla nejstarší slečna Jindrová, která měla na starosti inzeráty:

„Musíme se obrátit s inzercí na Moravu!“

Inzeráty v moravských listech jsou lacinější. Za půl roku dali za ně 180 K.

Zřekli se předplatného v divadle. Inzeráty ty však měly úspěch a bylo vidět, že se jim věnuje pozornost, neboť dostali od 12 krajinských moravských plátků inzertní nabídky a od šesti ostré upomínky za zaplacení inzerátu o landaueru, který však neobjednali.

Pak přišlo nové smutné psaní ze starého domova.

„Odpusťte,“ píše řezník, „že už kůlna, kde jste měl landauer, nestojí. Včera shořela.“

Všichni temně vykřikli.

„Landauer je však zachráněn,“ četl dále pan Jindra.

„Zaplať pánbůh,“ zvolal vesele, já věděl, že náš landauer se ve světě neztratí.

Mluvíval něm v poslední čas jako o dítěti v cizině.

„Nevíme dosud, jak se to mohlo stát,“ psal řezník dále, „že to chytlo. Nebylo tam nic než trochu slámy a dříví. Prý si tam hrály dětí nájemníka se sirkami. Poněvadž pak byla to kůlna úplně suchá, do které nezatékalo, hořelo to jako bečka se smolou. Kulhavý Herink z náměstí vyrazil vrata a vytáhl landauer. Byl už s ním venku, když na něj spadl kus trámu. Nedělá si z toho nic, leží doma v obvazech, poněvadž jsem mu slíbil, že se o něj postaráte, když dal všanc život ve vašem zájmu. Landauer je nyní dobře opatřen, neboť jsem ho dal dopravit k natěračovi, aby ho natřel novou černou barvou, neboť při tom požáru se původní nátěr seškvařil. Od natěrače půjde ke koláři, aby dostal novou oj, neboť ta stará hořela jako svíčka. Mezitím poohlédnu se po výhodné kůlně. Landauer bude jako nový. Účet zašlu, až co to bude stát.“

„Jaké štěstí,“ pravil pan Jindra, „že tam hořelo. Představte si, děti, náš landauer bude pěkně natřen, bude mít novou oj, to se teprve pěkně prodá!“

Když přišel účet, bylo vidět, že řezník má dobré srdce.

Přiřkl zachránci landaueru 200 K odměny a bolestného. Jinak byly to položky mírné:

70 K za natření, 40 K za oj. Objevilo se též, že bude třeba dát potáhnout sedadla, neboť byla propálena. Smluvil to na 80 K. Našel také výtečnou kůlnu, bez slámy a dříví, nebezpečí ohně vyloučeno. Landauer tam bude stát úplně sám. Nájem dělá 160 K ročně. Zaplatil to ze své kapsy.

„Sláva, děti,“ zvolal pan Jindra, „teď hezky velký inzerát s fotografií landaueru a uvidíte...“

Dali landauer fotografovat, dělat štočky reprodukční a pak ho dali pojistit proti krádeži a proti ohni.

*

Dnes rodina pana Jindry úplně zchudla, neboť mají stále ještě ten landauer. Pan Jindra dělá v továrně, synové pracují na dráze a dcery šijí rukavice. Inzeráty dávají již menší, ale střádají pilně, aby mohli zaplatit správně nájem za landauer, který činí při zvýšení nájemného dnes již 320 K ročně.