|
V Mladé Boleslavi žil papírník
Petiška. Ctil zákony a bydlil odnepaměti naproti
kasárnám. O císařských narozeninách a jiných c.
k. rakouských příležitostech věsil na svůj domek
černožlutý prapor a dodával do důstojnického
kasina lampióny. Prodával obrazy Františka
Josefa do židovských kořalen po
mladoboleslavském okrese a na četnické stanice.
Byl by dodal obrazy panovníka i do škol školního
okresu, ale jeho obrazy neměly tu velikost
schválenou zemskou školní radou. Řekl mu to
jednou c. k. zemský školní inspektor na
hejtmanství: „Velice lituji, pane Petiško, ale
vy nám chcete dodat císaře pána širšího a
delšího, než je předepsáno výnosem slavné zemské
školní rady ze dne 20. října 1891. Výnosem
ustanovený císař pán je o něco kratší. Přípustný
je jedině císař pán délky 48 cm a šířky 36 cm.
Váš císař pán je 50 cm dlouhý a 40 cm široký. Vy
namítáte, že máte na dva tisíce obrazů mocnáře.
Nemyslete si, že nám vnutíte lecjaký šmejd. Celý
váš císař pán je zboží posledního druhu a
hanebné úpravy. Vypadá, jako by si nikdy nečesal
vousy. Na nos mu naplácali strašně mnoho červené
barvy a ke všemu ještě šilhá.“
Když se pan Petiška vrátil domů, řekl zcela
rozhorleně k ženě: „Tak jsme to se stařičkým
mocnářem projeli.“
A to bylo ještě před válkou.
Zkrátka dva tisíce obrazů císaře pána zůstalo
panu Petiškovi na krku.
Když vypukla válka, měl z toho pan Petiška
velikou radost a obrovskou naději, že se toho
zboží přece jen zbaví. Vyvěsil obrazy
krvežíznivého stařečka ve svém obchodě s
nápisem: „Výhodná koupě. Císař František Josef
I. za 15 korun.“
Prodal šest kusů. Pět obrazů do kasáren, aby ty
litografické plakáty posledního Habsburka
nadchly rezervisty po kasárenských kantýnách a
jeden koupil starý Šimr, trafikant. Tento
rakouský vlastenec smluvil obraz na dvanáct
korun a ještě se vyjádřil, že je to zlodějna.
Válka pokračovala, ale císař pán nešel nijak na
odbyt, ačkoliv pan Petiška uchýlil se i k
novinářské reklamě. Objednával inzeráty a
inzeroval císaře pána v Národní politice a v
Baštýřově Hlasu národa: „V těžkých dobách nesmí
scházeti v české domácnosti obraz těžce
zkoušeného mocnáře za 15 korun.“
Místo objednávky dostal pan Petiška vyzvání, aby
se dostavil na okresní hejtmanství, kde mu bylo
sděleno, aby příště v inzerátech vyhnul se
slovům „těžké doby“ a „těžce zkoušený“. Místo
toho aby užil slov „slavné doby“ a „vítězný“,
jinak že bude mít z toho oplétání.
Dal tedy inzerát: „V těchto slavných dobách
nesmí scházeti v žádné české domácnosti obraz
našeho vítězného mocnáře za 15 korun.“
Ale bylo to marné. Dostal jen několik sprostých
dopisů, ve kterých mu neznámí pisatelé radili
zcela upřímně, aby pověsil císaře pána na místa,
kam chodí císař pán pěšky a poznovu ho zavolali
na okresní hejtmanství, kde mu sdělil úřadující
komisař, že má sledovat zprávy z c. k.
korespondenční kanceláře a dle toho řídit se ve
stylizaci svých inzerátů.
„Rusové jsou v Uhrách, mají Lvov, jsou u
Přemyšlu a tomu se neříká slavné doby, pane
Petiško. To vypadá jako legrace, jako
vysměšňování, ironie. Kvůli takovým inzerátům
mohl byste se dostat do Hradce před divizijní
vojenský soud.“
Pan Petiška slíbil, že si dá pozor a sestavil
tento inzerát: „15 korun obětuje rád každý Čech,
aby mohl ve své domácnosti pověsit našeho
stařičkého mocnáře.“
V místních časopisech jeho inzerát odmítli.
„Člověče,“ řekl mu jeden administrátor, „snad
nechcete, aby nás všechny zastřelili!“
Pan Petiška vrátil se rozčileně domů. Vzadu v
krámku válely se balíky se zásobou podobizen
císaře. Pan Petiška do nich kopl a lekl se, co
to provedl. Úzkostlivě rozhlédl se kolem a
uklidnil se, když zjistil, že ho nikdo neviděl.
Melancholicky jal se oprašovat balíky a shledal,
že některé jsou vlhké a že je na nich plíseň.
Vzadu seděl černý kocour. Nebylo pochyby, kdože
vinen vlhkým stavem balíků. Aby smyl ze sebe
podezření, počal příst.
Pan Petiška hodil po velezrádci koště a kocour
se uklidil. Papírník rozzlobeně vrazil do bytu a
obořil se na manželku: „Ta potvora musí z domu.
Kdo si koupí císaře pána, kterého takový kocour
zaneřádí? Císař pán je plesnivý. Bude se muset
sušit. Aby hrom do toho uhodil!“
Odpolední spánek, kdy jeho manželka byla v
krámu, byl pro pana Petišku velice neklidný.
Zdálo se mu, že pro černého kocoura přišli
četníci a že ho vedou i s ním k vojenskému
soudu. Pak se mu zdálo, že kocoura i jeho
odsoudili k smrti provazem a napřed že má být
oběšen kocour. A on, Petiška, pronáší před
soudem strašně rouhavá slova.
Hrozně vykřikl a uviděl vedle sebe ženu, která
se k němu vyčítavě obrátila: „Proboha, co to
mluvíš, aby tě tak někdo slyšel.“ A vyprávěla s
rozechvěním, že zatím pokusila se usušit císaře
pána na zahradě, ale že se nějací uličníci
strefovali do těch obrazů kamením a že to vypadá
jako řešeto.
Zjištěny byly také jiné ztráty. Na jeden obraz
císaře pána, který se usušil na trávníku,
posadily se slepice a trávily tam žaludeční
obsah a díky svému ústrojí pomalovaly mu vousy
do zelena. Dva obrazy snažil se sežrat mladý
nezkušený bernardýn řezníka Holečka, který
nevěděl nic o paragrafu 63 tr. z. Štěně to však
mělo v krvi. Jeho matku před rokem utratil ras,
poněvadž sežrala na cvičišti prapor 36. pluku.
Pan Petiška byl nešťastný. Ve vinárně večer
mluvil něco o výhodné koupi a o tom, jaké má
obtíže s císařem pánem a z celé řeči vyznívalo,
že proto vláda vídeňská dívá se s nedůvěrou na
Čechy, poněvadž si nekupují od firmy František
Petiška v Mladé Boleslavi obrazy mocnáře po
patnácti korunách.
„Dejte to laciněji,“ řekl mu vinárník při
odchodu, „nyní jsou zlé doby. Horejsek prodává
parní mlátičku o tři sta korun laciněji než loni
a tak je to i s císařem pánem.“
A proto pan Petiška napsal tuto reklamu, umístiv
ji za výkladní skříň svého závodu: „Vzhledem k
hospodářské krizi vyprodám větší počet krásných
obrazů císaře pána místo po 15 korunách jen po
10 korunách.“
A zas bylo ticho v jeho krámu.
Jak to dopadá s císařem pánem, ptal se známý
vinárník.
„Smutně,“ odpovídal pan Petiška, „po císaři pánu
není žádná poptávka.“
„Víte,“ řekl mu důvěrně vinárník, „hleďte ho
prodat za každou cenu, dřív než bude pozdě.“
„Ještě počkám,“ odpověděl pan Petiška.
A na obrazech císaře pána dál vysedával černý
nezpůsobný kocour. Za půldruhého roku chytla
plíseň i nejspodnější balíky s císařem pánem.
Rakušané se odpoutávali a celá situace Rakouska
byla pro kočku.
A tu pan Petiška vzal tužku a papír a vypočítal
s těžkým srdcem, že takhle nezbohatne a když by
prodával císaře pána po dvou korunách, že přece
ještě vydělá na jednom kuse korunu.
A udělal účelnou reklamu. Vyvěsil jeden obraz za
výkladní skříní a pod to napsal: „Tento stařičký
mocnář je na prodej místo po 15 K nyní jen za 2
K.“
Celá Mladá Boleslav ještě ten den šla se dívat
před krám pana Petišky, jak tak najednou spadly
akcie habsburské dynastie.
A v noci přišli pro pana Petišku četníci a pak
to šlo rychle. Zavřeli krám, zavřeli pana
Petišku a postavili ho před válečný soud pro
přečin proti veřejnému pokoji a řádu. Spolek
vysloužilců vyloučil ho na mimořádné valné
hromadě.
Pan Petiška dostal třináct měsíců těžkého
žaláře. Měl dostat pět let, ale polehčila mu
okolnost, že kdysi bojoval za Rakousko u
Custozzy. A balíky s obrazy císaře pána jsou
uschovány zatím v depozitu vojenského soudu v
Terezíně a čekají hodinu vysvobození, až po
likvidaci Rakouska bude nějaký podnikavý
obchodník balit do nich syrečky. |
