|
Jakmile se dostal Jan Žemla do
státního úřadu, bylo jeho nejvroucnějším přáním
zavděčit se panu presidentovi.
Je-li člověk mladý a nadaný, těžko prorazí ve
státních úřadech. Jaký tedy div, že praktikant
Žemla s hrůzou seznával, že doposud nezískal si
přízně pana presidenta.
A přece chtěl být Jan Žemla užitečným státu,
který ho živil dvaašedesáti korunami měsíčně.
Jako dobrý člověk nereptal.
Tak přešly dva roky a neměl již daleko do
skutečného praktikanta. Ta doba těch dalších
dvou let uplyne a bude pak skutečným
praktikantem. Pak bude mít jen padesát korun
měsíčně, tedy o dvanáct korun míň než má jako
„neskutečný praktikant“, ale zato titul
„skutečného praktikanta“, čímž bude mít
zajištěnu, bude-li se dobře chovat, naději na
stálé postavení. A zas bude „skutečným
praktikantem“ pět let a dveře ráje najednou se
mu otevrou. Bude přísahat! Složí služební
přísahu a bude skutečným praktikantem prvého
stupně pod přísahou.
A hravě pak již uplynou další tři roky.
V té době stane se skutečným praktikantem prvého
stupně pod přísahou s nárokem na čtvrtletní
výpověď. Během dalších dvou let bude
nedefinitivním aspirantem, čekatelem na místo
skutečného aspiranta.
Pak bude mu právě tolik let, kdy normálnímu
člověku začnou se kazit zuby moudrosti.
Pak ... Pak už jeho fantazie neměla brzdy. Volně
v myšlenkách přebíhal všemi stupni hodnostních
tříd.
„Pane Žemlo,“ řekl oficiál Makula, „vy se jen
díváte do stropu. Díváte se, díváte, jako byste
byl panem presidentem.“
A toho dne napsal si praktikant Žemla do černé
své knihy první poznámku: „Oficiál Makula
vykládal o panu presidentovi, že nic jiného
nedělá, než se kouká do stropu.“
Nebyl to špatný nápad s tou jeho černou knihou.
Ačkoliv Žemla byl trpělivý člověk, přece
uznával, že by mohly být ještě jiné cesty ke
konečnému jmenování definitivním aspirantem s
výpovědí čtvrtletní.
Stát je živitelem. Ale když se podíváme do
takového úřadu, shledáme, že právě živení a
kojení lidé nejvíce nadávají na živitele, na
stát a jeho zástupce v úřadě.
Za jednoho dne, kdy právě Jan Žemla přemýšlel o
té vzpurné povaze podřízených, vznikla v jeho
poctivé duši myšlenka založit černou knihu,
knihu o hříších personálu, knihu, kde by se
zaznamenávaly všechny zlé činy a skutky jeho
kolegů z úřadu, všechny špatné posunky, myšlenky
a pohyby, všechno to, co lze definovat vzpourou,
tajným jednáním, zlehčujícím pana presidenta,
představitele, jeho živitele i živitele všech
těch, kteří zákeřným způsobem píseň nezpívají,
čí chleba jídají.
Bude tam všechno napsáno. Všichni praktikanti,
sluhové, aspiranti, definitivní i nedefinitivní,
adjunkti, oficiálové budou tam mít svou rubriku.
Jaktěživ nedal si praktikant Žemla tolik záležet
na jakékoliv práci jako na pečlivém provedení
těchto rubrik ve své černé knize.
A „první poznámku do ní napsal, jak již bylo
řečeno:
Jméno: Oficiál Makula. 14. března. Co provedl:
Vykládal o panu presidentovi, že nic jiného
nedělá, než se kouká do stropu. Jaký dojem
činilo to na ostatní personál? Špatný, všichni
se smáli, jedině nedefinitivní praktikant Jan
Žemla se nesmál.
„Počkej, příteli Makulo!“ myslí si Žemla, „to
máš za to, že kouříš a mně nedovolíš kouřit
veřejně.“
A v černé knize rostly utěšeně poznámky, které
vrhaly prašpatné světlo na úřední disciplínu:
Skutečný praktikant Jurajda s kvartální výpovědí
řekl dne 21. března: „Tady aby se člověk
zbláznil.“ Všichni s tím souhlasili, jedině
Žemla odešel ven na chodbu.
Sluha Karas 21. března řekl polohlasitě: „Aby
zde sloužil mezek.“ Kdyby to byli ostatní
slyšeli, dělalo by to špatný dojem a mnozí by se
smáli. Praktikant Žemla napomenul však sluhu
Karasa: „Vždyť nemáte ještě definitivu,
pamatujte, co mluvíte.“
Dne 22. března řekl aspirant Klučina: „Pan
president je kráva!“ Všichni s tím souhlasili,
jen praktikant Žemla neřekl ani slova a hleděl
si své práce.
Téhož dne vrchní oficiál Heller mluvil neuctivě
o choti pana presidenta: „Viděl jsem tu
ochechuli v automobilu s naším starým. Ten by
byl rád, kdyby to řidič pustil někam do rybníka.
Pak by se s řidičem jistě zachránil.“ Dojem to
dělalo na Jana Žemlu, stále nedefinitivního
praktikanta, hrozný. Nejvíce se smál sluha Bílek
akoncipista Biner. Oficiál Makula pravil: „Dejte
pokoj, já už se nemůžu smát.“
23. března. Hovořili mezi sebou praktikanti
Kander a Šeba. Šeba hlasitě pronesl několik
slov, která zlehčila celý úřední systém. Bylo to
něco tak hrozného, že stále nedefinitivní
praktikant Jan Žemla zacpal si uši, aby neslyšel
tato slova: „Ve státním úřadě mačkají páni ze
člověka mladá léta a pak než se dopracuje kýžené
mety.“ „Máte pravdu,“ řekl na to praktikant
Kander. „Zde člověka neumějí než využitkovat, a
zatím jsou oslové.“ Po těchto slovech praktikant
Jan Žemla zakašlal a ozval se: „Zde je horko!“
Na to řekli oba hlasitě: „Však by zasloužil pan
president, aby se mu důkladně zatopilo.“
24. března. Tohoto dne pohádal se praktikant
Žemla s jedním člověkem z úřadu. Ten člověk je
pouhý sluha, má dvě děti a nemá definitivu, a
přesto dovolil si říci následující: „Pan
president myslí, že spolkl celou učenost, zatím
však je kus trouby. Poslal mne dnes pro pražský
salám a neví, že jedl od Karabce.“ Když pak se
stále nedefinitivní praktikant Jan Žemla tázal,
co znamená slovo Karabec, bylo mu řečeno, že
jest to přepychový koňský lahůdkářský uzenářský
krám. Okamžitě vyšel Jan Žemla z kancelářské
místnosti, aby neslyšel všeobecného výbuchu
smíchu. Za dveřmi slyšel nejvíce se smát
adjunkta Klazara, který volal: „Chlap neví, co
svačí!“
25. března. Oficiál Peška dělal špatné vtipy a
opičil se po panu presidentovi, přičemž
napodobil ho skutky i mluvou. Dělal takovou
směšnou figuru a říkal: „É, é, é, meine Herren,
ja, ja, ja, páni, mně češí, že pracovat, ja, ja,
ja, é, é, é, být tüchtig a práci jako dračit!“
Po těchto slovech nastalo všeobecné veselí,
kterého se nedefinitivní praktikant Žemla
nezúčastnil, poněvadž pilně toho dne, jako vždy
jindy, hleděl si odevzdané práce, by s ní byl
zavčas hotov a neměl žádných „restů“, jako mají
jiní páni z toho oddělení, kteří přicházejí do
úřadu přímo z nočních kaváren a jiných
místností, kde jistě neslyší poctivého slova.
26. března. Tohoto dne přišel do kanceláře k nám
vrchní oficiál Koudelka z čís. 5 a řekl k našemu
vrchnímu oficiálovi hlasitě, takže jsme to
všichni slyšeli: „Je to přece pravda! Pan
president vydržuje si tu slečnu. Včera jsem se
náhodou s nimi setkal, když lezli do kočáru.
Kdyby se to rozneslo, mohl by být z toho velký
skandál. Usmíval se na ni jako filištín ...“
Druhého dne praktikant Žemla upustil svoji
černou knihu v kanceláři pana presidenta ...
* * *
„Pan Žemla k panu presidentovi,“
Ozval se u telefonu hlas z kanceláře pana
presidenta dvě hodiny po tom.
Rozradostněný Žemla přiběhl celý udýchán.
Konečně! Odměna, postup.
„Pane Žemlo!“ řekl pan president, „všechno je
hezké, až na to poslední! Člověče! Tohle vy
děláte v úředních hodinách? Jste propuštěn ze
státní služby. Všechno je hezké, až to poslední!
Vy jste se, člověče, připravil o kariéru. Tohle
psát místo úředních spisů. Chlape, už ať jste
venku ...!“ |
