I.
Jak
klidně přišel jsem, tak klidně také odejdu,
a odcházeje známou chodbou sobě pomyslím,
že radost chudák velkou měl, když četl jsem mu
to,
co přáním býti má, co možná přáním je,
co vtipným býti má, a je snad přihlouplým . . .
II.
Mám
doma knihu starou tři sta let,
životy svatých psány v ní,
ji praděd zbožňoval a rád měl děd.
Dnes? Našinec jen nad ní sní.
Ty dobré staré duše čítaly
s posvátnou hrůzou v knize té.
Z ní potěchu prý čerpaly. -
Co uvadlo, víc nevzkvete. -
Dnes svatí? Pohřbila je kritika,
historky divné, dlouhé též,
bláznovství mučedníkům vytýká -
co ctili dřív, to samá lež.
Jen příklad jeden, Karel Veliký,
tu povzdychnout si raději,
jak koťata on topil Sasíky
a Saracény o rok později.
A rouškou všeho bylo křesťanství,
on Langobardy pobít dal,
Řím, Španěly měl v poddanství
a papež pak mu požehnal . . .
III.
Tak,
hochu, to byl ten tvůj patron svatý,
ten charmant garçon, měl prý řetěz zlatý,
moc hodný pán, jen věšel, pálil, stínal
a křesťansky si nikdy nepočínal . . .
IV.
Tož
přijde nyní v této řeči hlavní:
„Jen následuj patrona.“
„Nikoho nevěš, nepal a nestínej, hochu,
a drž se v mezích zákona.“
- - -
Pak také karty lepší vždycky míchej,
rád k tobě každý přijde vyhrávat,
a v životě dej, hochu, nepříteli
již parma tahy slavný šach a mat.
A život tvůj nechť pěkně stále plyne
jak obraz, jejž jsi maloval,
tak světlý, pěkný, plný poezie
jak dívka, již jsi miloval . . . |
