Pražské úřední noviny

Kdykoliv vezmu do ruky Pražské noviny, úřední orgán vládní, vždy víc a více těším se z jich estetické ceny. O vnější úpravě nelze mluvit, ta je dost mizerná, zato však vnitřní obsah protkán bývá takovými mravoučnými poučkami a tolika vtipnými nápady, že je radostí pročítat ty řádky vládních redaktorů, z nichž vyniká mužná postava O. Filipa.

Člověk často nalezne v nich leccos, co na první pohled zdá se být kapitálním nesmyslem. Pravím na první pohled, poněvadž ve chvíli je každému jasno, že zde byl spáchán velký vtip.

Kupříkladu čtete o neštěstí, které se stalo u Luzinu ve Švýcarsku a při kterém utonulo deset domorodců i s kapitánem Liongem. Liong byl Číňan a vy se ptáte, jak ubožák dostal se do Švýcarska a za kapitána a po smrti ještě ke všemu do Pražských úředních novin. Potom hledáte Luzin. Víte, že ve Švýcarsku je Luzern a nikoli Luzin, Luzin že je krajské město v ruské gubernii Vitebské a nakonec si vzpomenete na Luzon, největší ostrov na Filipínách, kde je Číňanů jako máku. To už by souhlasilo, že se tam utopil ten kapitán Liong. Čtete dále a shledáte, že to byl pirát a vskutku, jak krásně nám to povídá ta lokálka z úředních novin: Řádění pirátů ve Švýcařích. Za čtrnácte dní ji můžete číst v úředních listech ještě jednou.

Jaká to výchovná snaha Pražských novin pro povznesení národa kulturně. Čtenář nesmí věřit ani lokálce z Pražských úředních novin, nýbrž musí zkoumat a pátrat, v čem vlastně záleží ona hádanka, kterou ve formě nevinné lokálky podávají Pražské noviny svým čtenářům. A tím se vzdělává. Toť estetická cena tohoto deníku. Jde do čítárny a srovná tam v Naučném slovníku jména řek, zemí a měst, která vidí vytištěna v Pražských úředních novinách.

Tím nabývá čtenář chuti ke studiu, prohlížení Naučného slovníku po přečtení Pražských úředních novin stane se mu denní potřebou a jest rozhodná naděje, že ve snaze po vzdělání prostuduje nakonec celý Naučný slovník, všimne si i jiných věcí, které potřebuje inteligent znát, jeho duše stane se měkkou a něžnou, počne přemýšlet o umění, o umělecké výchově, bude chodit na opery a všude doporučovat Pražské úřední noviny, které z něho udělaly inteligenta a vštípily mu smysl pro krásu.

A co už učinily Pražské noviny z lotrů, vrahů, lupičů, zlodějů a revertentů? Ony to byly vždy, které pomohly pátrat policii po lupičích a vrazích, uveřejňujíce v dlouhých sloupcích popis, jak pachatelé nevyhlíželi: „Jest všeobecná domněnka, že pachatel neměl černé sako a šedivé kalhoty.“ Policie v tom ohledu rozhodně zavedla pátrání, které jí tím bylo velice ulehčeno, neboť zatkla všechny lidi, kteří měli černé sako a šedivé kalhoty, neboť věřte, že to byl jen trik Pražských úředních novin, když psaly, že pachatel neměl černé sako a šedivé kalhoty. Předpokládaly totiž, že pachatel po přečtení této zprávy oblékne si právě černé sako a šedivé kalhoty, aby nebyl poznán.

Pražské úřední noviny to byly, které popsaly dopodrobna vraha Magdy Novotné, tak jako by nosil příspěvky do nedělní zábavné přílohy úředních novin a v redakci ho znali od vidění.

Jedno je však slovo, které hraje velkou roli ve všech těch zprávách úředních novin. Jest to slovo „bohužel“. Čtete den co den: „Bohužel utekl“, „Bohužel skočil do řeky...“ „Když se krámská obrátila, tu on bohužel ukradl šunku v ceně 10 K.“ „Po slovech těch ji bohužel znásilnil...“ „Bohužel se opil“.

Obsah Pražských novin je pestrý a poutavý. Mají dva oddíly. Na jednom stojí v nadpise Část úřední, na druhém Část neúřední. V části úřední se dozvíte, co má každý pořádný člověk vědět: Tak tam stojí psáno, že princezna ze Schaumburg-Lippe povila chlapečka prince, nebo stojí tam, že místodržitel (bojím se, že mně to cenzura nepropustí), že tedy pan místodržitel odjel automobilem do Kladna a odtud pěšky odebral se do Vídně a podobné úřední zprávy.

Mezi ty patří i zpráva o počasí. Je-li pěkně, je to dle toho věcí úřadu, když prší, je to zase úřední věc a kdo si roztáhne deštník, míchá se vlastně do úředního výkonu. Na to dovolím si tedy upozornit slavnou redakci Pražských novin.

Rád člověk tyto úřední zprávy pročítá. Dozví se, že komerční rada Hachfeld v Mödlingu byl jmenován vládním radou. To potěšení všech, když se vás ptají, co je nového. „Tak vy ještě nevíte, že komerční rada Hachfeld v Mödlingu byl jmenován vládním radou?“ Rychle odkvapíte, abyste mohli dále sdělit všem tuto příjemnou a důležitou zprávu.

A sotva potěšíte se v úřední části, již zabaví vás část neúřední. Čtete tam kupříkladu: „Úleva v trestu smrti. Jak se nám z hodnověrné strany sděluje, má být při reformě zákoníka pomýšleno též na úlevu v trestu smrti. Úleva ta bude dalekosáhlá a neopomeneme včas sděliti podrobnosti této úlevy svým čtenářům.“

Co na nás čeká dle zprávy úředních novin, které včas sdělí čtenářům podrobnosti o úlevě v trestu smrti? Snad onu úlevu v trestu smrti budou mít jen předplatitelé Pražských úředních novin? A co my ostatní, kteří jsme se nepředplatili?

Konečně vás však přece potěší zpráva, kterou čtete dál, že 312 poutníků odjelo se slzami v očích z Brna do Palestiny. Zpráva ta je tak důležitá, že ji v úředních novinách vytiskli proloženým písmem.

A když už ani tím se nechcete potěšit, pak vás pobaví fejeton, ve kterém uveřejňuje Jan Josef Svátek svá dobrodružství mezi Araby v Tunisu. Dobrodružství, která vás uchvátí. V každém fejetonu pije moka a nechá se štípat štěnicemi. A to dělá už od dubna.

Jednu velkou výhodu mají Pražské noviny. Tou nepopíratelně jest jejich papír, který není hrubý, ale jemný a vláčný. Papír ten chválí si všichni četníci na četnických stanicích, kam zasílají se Pražské úřední noviny zdarma, aby se četníci vzdělali. Papír Pražských novin tam visí. A vyplniv svůj úkol, pobaviv duševně, plní i své vnější poslání s tou roztomilostí, které je schopna pevná ruka četníka. A vyplniv své poslání, klesá a přikrývá svým úředním povrchem mimoúřední výkony bezpečnostních orgánů.