Před dvaceti lety

I

Právě před dvaceti lety vyzýval profesor Mommsen Němce v Neue freie Presse v překrásném článku „An die Deutschen in Öesterreich“, aby rozbíjeli tvrdé české lebky.

Rakouský parlament byl svědkem hospodských scén. Opilý poslanec Schänerer se rval a někdo ho polil sklenicí vody. V pátek 26. listopadu nejjemnější nadávka, kterou němečtí poslanci při jednání o jazykové spravedlnosti používali, byla „dobytku“. U prezídia strhla se zcela pravidelná rvačka. Prezidentu Abrahamoviczovi byl by málem rozbil hlavu těžký kovový kalamář, což bylo považováno za podařený žertík. Policie vyvedla z parlamentu dvanáct poslanců.

Když se císař František Josef vracel do dvorního hradu od arcivévodkyně Marie Valerie z Wallsee přes Mariahilferstrasse, ozval se z obecenstva hvízdot. Německé listy psaly, že to pískali čeští dělníci, což bylo pravda.

Císař dal zavolat k sobě barona Gautsche a řekl mu, že hrabě Badeni musí odejít z politické arény, poněvadž je Slovan a přeje Čechům.

Tak padl hrabě Badeni. Němci uspořádali ihned velké slavnostní průvody, vypalovali ohňostroje a nakonec vypalovali domy českých chmelařů v Žatci a rozbíjeli nábytek českým lidem na Mostecku a Duchcovsku, čímž dali velice ušlechtilý ráz svým nadšeným projevům.

Na pražských Příkopech provokovali buršáci, kteří sem přišli z Deutsche Mensa Akademica pochodem přes Václavské náměstí za zpěvu „Wacht am Rhein“.

V Praze vypukly protiněmecké bouře. Naráz byla Praha očištěna od německých nápisů.

1. prosince 1897 hořela ohrada Němce Pleschnera z Nuslí, nastaly srážky mezi lidem, vojskem a policií, byly strhovány orlíčky a vytlučena okna v státních budovách.

2. prosince prohlásil baron Gautsch v Praze stanné právo, jehož obětí jsem se stal. Byl to nejkrásnější den v mém životě.

Bylo mně tenkrát patnáct let...

II

Jako mladý gymnazista byl jsem velice vědychtivý, což mne později naštěstí přešlo. Na gymnáziu v Žitné ulici byli jsme takovými vlastně dva, kromě mne ještě na celém gymnáziu zabýval se přírodními vědami profesor Hansgirg. Oba jsme se starali o nerosty.

Profesor Hansgirg měl na starosti mineralogické sbírky ústavu, já mu sháněl nerosty a on do nich s neobyčejnou láskou dělal vrypy.

31. listopadu zavolal mne do svého kabinetu a řekl: „Zjistil jsem, milý hochu, že ve Vršovicích na ulici Palackého nalézá se nový obchod s přírodninami, patřící jistému panu Háfnerovi. Zajda před několika dny k němu, objednal jsem pro náš kabinet sbírku křemenů, kterou jsem předem zaplatil a přijal potvrzenku. Odevzdávaje ti tuto potvrzenku, žádám tě, abys došel k němu, křemeny objednané vyzvedl a mně jich dostavil. Dej pozor na sebe, neb na ulicích jsou kravály.“

V jedenáct hodin přišel ředitel a prohlásil, že žactvo se propouští domů a vzhledem k výtržnostem že bude oznámeno v novinách, kdy bude opět zahájeno vyučování.

A nyní nastaly dny plné blaženosti. Večer 31. listopadu vytloukal jsem okna v Německém divadle a na mnoha jiných místech. 1. prosince vytloukl jsem opět mnoho oken a pomáhal též zapalovat ohradu pana Pleschnera, začež mám ještě od něho dostat pět set korun, poněvadž dal do novin oznámení, že kdo uvede na stopu pachatele, bude odměněn tímto obnosem. (Já jsem, pane Pleschnere, tam nosil láhve petroleje, poněvadž to vaše mokré dříví nechtělo jen tak chytit.)

Byly to rajské doby. Od Pleschnerovy ohrady přidal jsem se k tlupě, která šla vymlátit nuselskou policejní expozituru a dodnes slyším, jak nějaký starší pán v cylindru, podávaje mně cihlu, řekl dobrácky: „Tumáš, hošíku, prašť si do orlíčka!“

V Nuslích bylo to však nudné, poněvadž se nedalo nic rozmlátit, neboť tam žádní Němci nejsou. Táhli jsme tedy do Michle, kde byl nájemce velkostatku Němec, k zapalování stohů přišel jsem pozdě. Předešli mne dospělejší, což mne dodnes mrzí, ale doufám, že si to přece někdy vynahradím.

Pak jsme se v noci vrátili do Prahy a nová tlupa, ke které jsem se opět přidal, již jenom paběrkovala. Měl jsem již smůlu. Rozbít se nedalo už nic, všechno bylo rozbito, co mělo jen trochu společného se státními úřady a s Němci. Palác Aerenthalův hasili a my jsme se musili jen omezit na přeřezávání hadic hasičům. Tam se mně polámal kapesní nůž. Ve Smečkách zúčastnil jsem se honby na jednoho buršáka, který se schoval do sklepa, kde byl později lynčován. Byla tam však tlačenice a tak jsem se k tomu nedostal, což mne též dodnes mrzí, ale což doufám si též jednou vynahradit.

Na Karlově náměstí v parku byly nataženy dráty, dragouni padali s koní. Házelo se čiperně kamením a pamatuji se, že jsem trefil jednoho poručíka do hlavy a ten že s koně nespadl, ale obrátil a ujížděl zpátky.

Domů jsem se vrátil pozdě a vymluvil se, že jsem opakoval se spolužákem Balíkem geometrii a řečtinu, že byly ulice „šperované“, takže jsem se musil vrátit a počkat, až to utuchne.

Druhého dne, 2. prosince, bylo v Praze prohlášeno stanné právo. První zprávu o tom přinesl domovník, jenže si to trochu popletl a řekl, že je v Praze vyhlášeno státní právo. „Konečně jsme se přece něčeho domohli,“ pravil radostně. Náš domovník byl takový ryzí, čistý optimista.

Vzpomněl jsem si, že mám i jinou povinnost než jen vytloukat okna a házet po dragounech kamením, k čemuž mne patrně přivedla má náklonnost k nerostopisu. Odešel jsem tedy dopoledne do Vršovic k obchodníku s přírodninami panu Háfnerovi, abych vyzvedl profesorem Hansgirgem koupenou sbírku křemenů a současně se podíval, jak to na ulicích vypadá, případně jestli se dá ještě někde nějakému Němci vybít okno.

Byl jsem v tom ohledu zklamán. Domovníkem ohlášené státní právo ukázalo se podle vyhlášek být právem stanným. Před vyhláškami stáli vždy jen dva lidé, poněvadž jak byli tři, hned je policejní stráž rozháněla, neboť latinské přísloví je: „Tres faciunt collegium.“

U pana Háfnera jsem byl brzo hotov s posláním. Odevzdal mně několik druhů křemene pro školní nerostopisnou sbírku, které jsem si nastrkal do kapes svrchníčku, a ubíral se domů.

U ulice Klicperovy na Vinohradech stál kordón třiasedmdesátých, u kordónu nedaleko vyzývavě se kupila malá skupina lidí z Vršovic. Jízdní policejní stráž projížděla právě Palackého třídou. Ze skupiny Vršovců hodil vtom někdo kámen na kordón. Zapřísahám se, že jsem to nebyl.

Policie do toho vjela, nastal zmatek a než jsem si uvědomil, co se děje, stál jsem uprostřed ulice sám a kolem dokola samá jízdní policie.

Ke mně přiběhl pěší policejní strážník a ohmatal mé kapsy. Nežli jsem mu mohl vysvětlit, že běží o sbírku nerostů, kruh jízdních strážníků se kolem mne uzavřel. Dvacet čtyři jízdních policistů vedlo na policejní ředitelství patnáctiletého gymnazistu.

Má malá postavička se ztrácela v jízdní dráze mezi koňmi. Připadal jsem si jako květinka mezi kopřivami. Kolem eskadrona byrokratických rutinérů a uprostřed eskadrony ušlechtile vypadající mladíček s nevinnýma dětskýma očima, upřímnou tváří a s kapsami u svrchníku obtěžkanými všemi možnými druhy křemene.

Tváře všech dvaceti čtyř zářily uspokojením. Bylo vidět, že potřebují úspěchu, aby rozvinuli všecko, co se v nich skrývá.

Na chodníku zastavovali se lidé, dívali se na pěkný obrázek a leccos poznamenávali. Slyšel jsem nějakého Němce, který si již troufal, jak zasyčel: „Aufhängen!“, a jednu paní, která lítostivě prohodila ke druhé: „Ten už světlo boží neuvidí, když je to stanné právo.“

Také jsem se dověděl od jednoho listonoše, který stál u Spálené ulice, pěknou podrobnost o sobě: „To je ten, co střílel na vršovická kasárna.“

A dál nás všude sledovali se zájmem. A eskadrona se vleče Ferdinandovou třídou k policejnímu ředitelství. Dvacet čtyři jízdních policistů zmocnilo se patnáctiletého gymnazisty.

III

Na policejním ředitelství vyslechl mne starší pán, který se tvářil strašně přísně a vlastnoručně mně vytahoval z kapes nerosty, přičemž vítězoslavně se vždy ptal: „A tohle není kámen, he, copak je to?“

Odpovídal jsem: „To je křišťál, to je morion, to chalcedon, to onyx černý a to achát, peckovitý chalcedon a to je karneol.“

Přísný pán se vytáhl, nakroutil si vousy a řekl hrozným hlasem: „A na ten křišťál, morion, chalcedon, onyx, achát a karneol, na to všechno je stanné právo, kulka a provaz, odvedou ho, Chvalovský.“

Jali mne samotného do separace s jedním slamníkem.

Za několik hodin otevřely se dveře a v nich objevil se policejní strážník dobráckého pohledu, zešedivělý ve službách státu. „Poslouchají,“ řekl třesoucím se hlasem, „zejtra budou zastřelenej. Přijde to před vojenský soud. Mají rodiče?“

Řekl jsem, že bych jim rád něco sdělil, jestli nemá tužku a kousek papíru.

Vyňal zápisník, do kterého jsem napsal adresu svých rodičů a tuto větu: „Drahá matinko! Nevařte zítra pro mne a nečekejte mne k obědu, neboť budu zastřelen. Panu profesorovi Hansgirgovi řekněte, že má pan Háfner ve Vršovicích na prodej pěknou drůzu ametystovou pro školní sbírky a objednané nerosty že jsou na policejním ředitelství. Až k nám přijde kamarád Vojtíšek Hornofů, tak mu řekněte, že mne vedlo čtyřiadvacet jízdních policistů. Kdy budu mít pohřeb, to se ještě neví.“

Když to přečetl dobrácký, ve státních službách zešedivělý policejní strážník, škytl a slzy mu vstoupily do očí a zmizel.

Za půl hodiny mne předvedli k výslechu k policejnímu radovi Oličovi. Na jeho stolku leželo mé sdělení rodičům a dobrý pan Olič pohnutým hlasem se mne zeptal: „Tak jak to bylo, mládenče?“

Když jsem mu to vylíčil, rada Olič, prohlížeje nerosty, řekl: „Já mám doma také sbírku nerostů. V metafyrovém pohoří u Turnova a Jičína našel jsem loni o dovolené pěkné množství zarostlých achátů a chalcedonů. Strčte si ty křemeny zase pěkně do kapsy a můžete jít domů.“

Četl jsem tuhle, že jeden šestnáctiletý studentík v Plzni byl odsouzen pro nedávné demonstrace toliko na čtrnáct let do žaláře.

Mne chtěli před dvaceti lety jako patnáctiletého delikventa zastřelit.

Bohemie má pravdu, když si stěžuje, že dnes policejní režim v Čechách přece jen povoluje.