|
Profesor přírodopisu Votruba
potkal svou bývalou žačku u z lycea, slečnu
Hansgirkovou. Nebyl nijak potěšen tím shledáním,
neboť Hansgirková nijak v přírodopise
neprospívala. V zoologii nerozeznávala, čím se
liší slon africký od indického, v nerostopise
místo osmistěn důsledně říkala osmistup.
Neprojevovala také žádného zájmu o prvoky a
nižší organismy a když jednou v laboratoři ji
vyzval, aby ukázala ve svých poznámkách, zdali
správně opsala z tabule chemickou značku
sulfokyanidu draselnatého, našel k svému úžasu,
jak si poznamenala:
Karel s H, Richard s H.
Měla totiž s Karlem schůzku ve tři, s Richardem
v pět hodin.
Konečně se vypátralo, že proto nemohla
zúčastniti se služeb božích jedné neděle,
poněvadž účinkovala na jednom divokém kabaretu,
zpívajíc různé šansony pod pseudonymem Lili
Witti.
To byla hrozná rána pro lyceum. Při výslechu v
ředitelně tvářila se tak nevinně prostopášně,
když jí bylo řečeno, že měla příliš krátké
sukénky pro žačku vyššího oddělení.
Na vyzvání zazpívala jeden z šansonů. Výsledek
byl méně půvabný než rozkošnické pohyby žačky
sexty B. Katecheta omdlel a převrhl inkoust na
pana ředitele. Byla to smutná konference.
Profesor Votruba hlasoval pro vyloučení oběma
rukama.
Jen jeden mladý suplent pokusil se něco žvanit o
mladistvé nerozvážnosti, ale místo nerozvážnost
užil slova rozpuk. Pak podepsal ortel též.
Rozsudek o vyloučení přijala Hansgirková s
neobyčejným klidem. Ve dveřích vyplázla jazyk na
vážné pedagogy a když volné sdružení kabaretních
umělců pořádalo nejbližší představení, tu na
plakátech stálo: Mezi jinými vystoupí Lili
Witti-Hansgirková, bývalá žačka dívčího lycea.
Na představení dostavili se mladší členové sboru
profesorského a dostali se kvůli tomu do
disciplinárního vyšetřování, poněvadž porušili
vážnost ústavu. Nebylo sice z toho nic, ale
profesor češtiny, který z dlouhé chvíle
překládal úryvky z indických básníků, zanechal
toho a počal skládat v hodinách češtiny šansony,
když rozdělil žákyním školní práce k
vypracování.
Veršovalo se mu to hezky při pohledu na tolik
usměvavých dívčích tváří, pracujících strašně
nedbale na lícni Význam řemesel v Čechách ve
středověku.
Uplynula již hezká doba od vyloučení Hansgirkové
a přestávalo se o ní mluvit, neboť to byla již
hotová věc, že z Hansgirkové se stala známá
kabaretní umělkyně.
„To je divná věc,“ říkával jen někdy ředitel,
„že se stala tak známou, vždyť neznala aorist,
ani jednoho nepravidelného řeckého slovesa.“
A profesor Votruba obyčejně dodával: „A
afrického slona také nerozeznala od indického.“
A nyní se s ní setkal ve voze elektrické dráhy.
Posadila se beze všeho k němu a podala mu svou
malou ručku, tak malinkou, že si profesor
Votruba pomyslil: „S takovouhle jemnou ručkou by
se nějak dělaly mikroskopické preparáty.“ Zdálo
se mu také, že zjev té elegantní dámy působí
mezi obecenstvem senzaci. Jakýsi příjemný parfém
rozléval se z jejích šatů, vůně jemné delikátní
voňavky.
„Aha,“ pomyslil si pan profesor, „voňavky jsou
látky, jež působíce v naše ústrojí čichová,
vzbuzují příjemný pocit. Dělí se na přirozené a
umělé. Přirozené mohou být původu rostlinného
nebo zvířecího.“
Zatímco švitořila, všiml si její kožišin na
krku. „Vypadá to,“ řekl si v duchu, „jako
nepravý bobr. Možná, že je to z nějakého
vačnatého savce. Nemýlím-li se, bude to z
drápoše. Jaképak je jeho vědecké jméno.“
„Phascolomys,“ pronesl hlasitě k své hezké
sousedce, která stále opakovala: „Ach, to je
krásná náhoda, tak dlouho jsme se neviděli. A co
vlastně děláte?“
„Phascolomys,“ odpověděl, „pardon, chtěl jsem
říct, že neustále mám mnoho starostí se svými
žačkami. Vaše spolužačka, slečna Mašínová,
supluje u nás. Udělala velmi krásnou disertační
práci o tasemnici.“
„Ona byla také vždy hubená,“ nedbale prohodila
slečna Hansgirková, „a co dělá pan profesor
Koutner? Slyšela jsem, že se zbláznil.“
„Pan kolega se pouze přepracoval,“ rychle řekl
profesor Votruba. „Chtěl jsem s ním zabít
Mendělejeva.“
Naproti němu sedící nějaký pán se uděšeně na
něho podíval. „Ano,“ pokračoval, „chtěli jsme
zabít spolu Mendělejevovu soustavu na základě
nejnovějšího pátrání o vizmutu. Přiznávám, že
jsme byli na omylu. Vizmut zůstane vizmutem.
Jaká jest jeho značka, slečno?“
„Stále táž nedbalost,“ vzdychl, když slečna
neodpovídala a jen se usmívala, „usmíváte se bez
příčiny. Chemická značka je Bi. Jaképak znáte
sloučeniny vizmutu? Ach, pardon, odpusťte, stále
jsem myšlenkou u svých žákyň.“
„To je od vás hezké,“ pravila, přimhuřujíc oči,
což se zdálo být trochu podivným panu
profesorovi, ale nepůsobilo to nemile na něho.
„Mám vůbec teď mnoho starostí,“ řekl dívaje se
na ni nějak přátelsky, „zabývám se strnulým
stavem některých druhů zvířat. Jak je vám,
známo, slečno, žáby upadají v zimní spánek, z
kterého se probouzejí, když je jim dána možnost
opět se volně pohybovat. Podařilo se mně však
zabránit ropuše po dva roky, aby se ze svého
spánku neprobrala. Loni, když jsem byl v Egyptě
na studijní cestě po stopách málo známého
hlodavce tarpíka egyptského, náhodou přišel jsem
k tomu, když byl otvírán nějaký hrob v jedné
pyramidě. Z hrobu vyskočila žába, znám mnoho
druhů egyptských žab a tu mně napadlo, zdali
snad to není jedna z těch biblických žab, které
za Josefa Egyptského sužovaly Egypt. Možná též,
že by ta žába mohla být ještě starší. Snad z
doby prvních faraónů, když vlezla do hrobky v
pyramidě a po tisíce let byla ve stavu
strnulosti, podobajícím se tolik spánku. Žába
4000 až 6000 let stará.“
Kolem se dali do smíchu.
„Můžeme vystoupit, slečno,“ řekl v rozpacích,
„kam račte?“
Když vystoupili z vozu, mínila slečna
Hansgirková, že bude nejlépe, když zajdou někam
na večeři. Pravila to s takovým milým úsměvem,
že profesor Votruba navrhl plzeňskou restauraci,
kam kdysi chodíval z mládí, kdy býval ještě
suplentem.
Když seděl s elegantní dámou za stolem
restaurace, chvíli mlčky hleděl před sebe a pak,
jako hnán nějakou výčitkou svědomí, rozhovořil
se o tom, že dříve dělali děla z Uchatiova kovu.
„Osm procent cínu, něco manganu a ostatní měď,
slečno,“ započal přátelský rozhovor. „Pevnost
kovu byla 98,75 kg na čtvereční milimetr,
tažnost 2,5 procent.“
Pak přišla telecí ledvina s bramborami.
„Hleďte, slečno,“ pravil, dívaje se na ni
neobyčejné přátelsky, „v Jižní Americe místo
bramborů používají domorodci k telecí ledvině
jedlé hlízy rostliny zvané ulloco nebo melluco,
patřící do čeledi Portulacaeae.“ A zapíjeje
plzeňským dodal: „Vy jste byla velmi slabá v
rostlinopise. Jaká škoda.“
Řekl to tak měkce a smutně a podíval se na ni
tak bolestně, že nebylo pochyby, jak to dopadne,
že je totiž nyní řada na jeho bývalé žačce, aby
ho hleděla obveselit.
Práce té se ujala se starou praxí. Pak šli do
kabaretu. K ránu způsobil pan profesor v
kabaretní vinárně velikou výtržnost. Ohrožoval
tam holí jednoho pána, který se ukázal být
přítelem slečny Lili Witti-Hansgirkové. Křičel
přitom: „Ztraťte se, pane, to je má bývalá
žačka, já jsem profesor Josef Votruba.“
Pak upadl do stavu úplné strnulosti, kterou si
tak chválil u žab.
Ráno, když se pozdě probudil, zmeškav vyučování,
rozpomněl se na vše a podal žádost do penze,
když byl před tím rozhodujícím okamžikem zažil
podivuhodné dobrodružství s žačkou, kterou
vyloučil z ústavu. |
