|
Pro někoho jest doba, jinak
velice pěkná, kdy obilí dozrává a jeho zrna se
nafukují, dobou neurčitého, nepříjemného pocitu
v útrobách. To bolívá břicho před vysvědčením
mnohým studentům středních škol.
Připadají si, že k žatvě dozráli, a netváří se
tak pyšně jako zrna pšeničných klasů, která se
dají zlatit sluncem pro potěšení básníkům,
nemajíce tušení, že jejich sláva skončí
vymlácením.
Za jasných dnů jde mnohý studentík do přírody s
nejasným pocitem, že až to zrní bude se ve
stodole sypat pod ranami, on že už to sice bude
mít dávno odbyto, ale že na něho čeká ještě
třebas reparát s neurčitým výsledkem.
Sextán Daněk procházel se sobotního odpůldne
mezi lány obilí u malého lesíka a díval se na
jalovec, který odvážně rostl u lesíka až u samé
meze, kde začínalo pole zlaté pšenice.
Jak se tak díval na ten jalovec, vzpomněl si
mimoděk na profesora náboženství Šembelu. Měl
také takovou šišatou hlavu jako jalovcový keř a
v tom okamžiku, kdy toto srovnání vzniklo v jeho
hlavě, Daněk přestal se těšit z přírodních krás.
Zadíval se na fialový květ koukolu, který tam v
obilí pyšně se měl k světu, a vzpomněl si, že
není tomu dávno, co profesor Šembela nazval ho
takovým koukolem, když zapomněl, odpovídaje na
otázku, kolik bylo papežů jména Sixt, asi na
tři.
Ta otázka přišla trochu znenadání.
Právě si vzpomínal, že mohl včera večer vyhrát
partii kulečníku, kdyby byl hrál poslední bod
kvartou a ne tak hazardně zezadu na mantinelu.
Bylo to zvláštní, že vždy při hodině církevních
dějin myslel na kulečníkové partie.
Tenkráte právě vykládal profesor náboženství, že
papež Sixtus VII. nosil s oblibou červený plášť,
když vtom Daněk dosti hlasitě, jako by se
probouzel ze sna, zabručel: „Měl jsem to hrát od
červené.“ Pak se dál odehrávalo to velice
rychle. Stál u tabule a papežové jména Sixt jen
se mu míhali v mozku.
A šel zase do své lavice, nazván jsa koukolem, a
ještě viděl, jak profesor náboženství sliní
tužku a praví k němu hlasem co nejpříjemnějším:
„Na téhle šestce si dám záležet.“
Včera pak volal ho hned k tabuli a žádal ho, aby
mu vysvětlil historický původ cimboria.
Poněvadž se v tom nevyznal, pravil mu, že
uzavírá s ním už definitivně účty pro tento rok
a že při reparátu se na něm sveze. Aby prý mu o
prázdninách dopsal, co říkali doma té
nedostatečné z náboženství. Nakonec ho nazval,
že je svízel ve třídě.
Daněk podíval se kolem sebe, když seděl na mezi,
a uviděl, že tam roste také žlutá svízel s
typickou kořennou vůní.
Vstal a hůlkou srazil nejbližší a šel dál
velkolepou přírodou červnovou.
Ptáci vesele zpívali, poněvadž nemuseli se
starat, kolik bylo papežů jména Sixtus, ještěrky
to také nevěděly a jen se kmitaly kolem na
vyhřáté stráni.
Střevlíci, kováříčkové, mravenci běhali každý po
své práci vesele a zaječí párek panáčkoval v
mladé louce, poněvadž se nemuseli starat o
historický původ cimboria.
Sextán Daněk připadal si jako nej nešťastnější
tvor mezi dozrávající přírodou a hodil holí po
veverce, která se šplhala nahoru po borovici a
opovržlivě svůj hnědočervený zadeček na něho
vystrkovala.
Pak šel k jalovci, jehož vrcholek svým tvarem
připomínal mu šišatou hlavu profesora
náboženství, srazil celý holí a bral se dále.
Šel dolů do vsi, která zakryta zelení stromů
vykukovala pod strání.
Malebná vesnička s chalupami, jichž zahrad ploty
rozbíhaly se k potoku, který tekl z lesa.
Zadíval se na tu krásu, ukončenou na obzoru
namodralými pásy vrchů, a nenapadlo ho v tu
chvíli nic jiného, než že si dá ve vsi v hospodě
syreček, kus chleba a sklenici piva.
Když pak mohl své předsevzetí vykonat a ve
venkovské hospodě ukrajoval si chleba, mazal
syrečkem a zapíjel pivem, tu pomalu jeho
zasmušilá nálada stávala se lepší.
Umiňoval si, že se naučí znát všechny papeže a
historický původ všeho nářadí církevního a v
dobrém předsevzetí dal si novou sklenici.
Ještě mu ji ani nepřinesli, když s deštníkem v
ruce vstoupil k jeho leknutí do hospody profesor
náboženství Šembela, maje přes ruku plášť s
pětihranou hvězdou, neboť byl členem řádu
Maltézského. V té ruce též držel celou kytici
různých květin, které na výletě natrhal.
Když viděl Danka, který stál za stolem, šilhaje
po oknu, neboť mu napadlo, aby jím rychle
vyskočil, řekl:
,, To jsou tedy vaše přípravy, Danku, co, nemám
pravdu?“
Hodil plášť, klobouk, kytky a deštník na stůl
vedle, sedl si k Daňkovi naproti a řekl: „Tak
jsme se tedy shledali, chlapečku, sedněte si.“
„A kdepak jste byl?“ „Na výletě, prosím. Je tam
hezky, velice, opravdu hezky,“ koktal Daněk.
„Ano, je tam hezky, vznešeně,“ řekl profesor
náboženství Šembela, „všechno, co jste viděl,
poukazuje na slávu boží, na dílo Stvořitele.
Copak jste si dal?“ „Syrečky, prosím, pane
profesore.“ „To vám tedy chutnalo po té vycházce
do přírody, kdy všechno chválí moc Stvořitelovu,
to rád věřím, a jsou proleželé?“ „Neobyčejně,
pane profesore.“ „Tak si je také dám, chlapečku,
a kde jste byl?“ „V zahájí.“ „V zahájí je velice
pěkně. Ptáci tam chválí dílo Hospodinovo, a
jaképak je pivo?“ „Ještě ujde.“ „To jsem rád. Vy
sice nesmíte jít do hospody bez dovolení
řiditelství gymnasia, Danku, ani se tam
stravovat, to víte přece z disciplinárního řádu,
ale pro dnešek vám to promíjím.“
Vznešeně se rozsadil, a když jedl syrečky,
mluvil stále o boží přírodě a chválil dílo
Stvořitele.
Když se najedl, při čemž Daněk pookřál, řekl,
utíraje si velkým červeným šátkem ústa: „Nevíte,
kde se tu jde ven?“
„Prosím, rovně přes dvůr, pane profesore.“
Profesor náboženství vyšel, vrátil se za chvíli
a rozhlížel se po hospodě. Bylo vidět, že hledá
noviny.
„Jest tu velmi nedokonalé zařízení,“ zabručel k
Daňkovi, celý červený, „ani kousek novin ku
čtení.“
Daněk se začal šacovat a konečně našel psaní od
strýce, které podal profesorovi náboženství se
slovy: „Račte si, prosím, přečíst, co mně píše
strýc.“
Když se profesor náboženství vrátil, nedal sice
zpět Daňkovi psaní od jeho strýce, ale řekl mu:
„Je to velmi pořádný člověk ten váš strýc, jak
jsem seznal, a proto jedině kvůli němu dám vám
na vysvědčení dostatečnou z náboženství.“
A rozhovořil se o neskonalém milosrdenství
božím. |
