|
Při posledním fejetonu stala se malá nehoda panu
censorovi. Zkonfiskoval konec života svatého
Speciosa a skonání svatého Proba, biskupa
reatinského. O úmrtí těchto dvou svatých nalezl
jsem prameny velmi ušlechtilé, a to čerpal jsem
takřka doslovně z knihy papeže svatého Řehoře
(rozmluva čtvrtá a třetí), jak Speciosus umřel
pokojně při jídle a jak pro Proba přišli si
svatý Iuvenalis a Elesterius mučedníci, když on
s nějakým pacholíčkem na posteli umírající
ležel. Kam to u nás došlo v Rakousku, že
konfiskují se výňatky z knih, které napsali
takoví svatí jako sv. Řehoř, papež, muž zajisté
mravů bezúhonných. Kam to s námi došlo, ptám se
ještě jednou, když už dle mínění pana censora i
svatý papež Řehoř dopouští se rušení náboženství
a tiskem zlehčuje učení církve svaté.
Koho se teď v Rakousku budeme držeti, když nám
svaté konfiskují. Věříme rádi, že to pan censor
udělal nerad, že nevěděl, jak svatí umírají, a
proto jsme mu tou radou, aby si zaopatřil „Vitae
sanctorum“, to jest „životové, skutkové,
mučedlnictví, smrt a památka nejpřednějších
svatých a světic božích ze všech národů, stavů,
řádů i časů, na všechny dny dvanácti měsíců přes
celý rok pěkně spořádaná a rozdělená, předně od
ctihodného kněze Vavřince Suria Kartuziana v
jazyku latinském kniha ta složena, pak od
velebného pátera Albrechta Chanovského z
tovaryšstva Pána Ježíše na česko přeložena a
před 275 lety nákladem urozeného a statečného
rytíře pana Krištofa Chanovského z Dlouhé Vsi,
pána na Svíraticích, Chanovicích a Oujezdci,
Jeho Mil. císařského rady a purkrabího kraje
hradeckého vydaná“.
Vaše milosti, nebožtíku urozený pane císařský
rado a purkrabí! Zajisté, že neráčili jste si
myslet, že věrný katolický občan, jako je pan
censor, za 275 let bude z vaší knihy některé,
jako já cituje svatého Řehoře, konfiskovat
kousky. „Kam se vrhnout, kam se vrhnout,“ volal
kdysi jeden známý člověk, když viděl, že jeho
podrážky u bot jsou ve špatném stavu, a podobně
i my voláme: „Kam se vrhnout, pane censore, když
nám konfiskujete smrt a památky svatých, jedinou
věc kromě královského pražského hradu, která nám
po předcích zbyla. Upozorňuji vás, pane censore,
na jednu věc. Kniha, ze které o svatých čerpáno,
je v oslí kůži vázána. Mějte proto alespoň k té
oslí kůži trochu slitování a dovolte nám laskavě
konstatovat, že dne 20. března, co dobrý
katolík, jako vy, slaví památku svatého
Kudberta, který vychladl okolo léta Páně 688 a
byl biskupem Lindisfarnenských. Byl to muž dobrý
a hodný, který vypudil zlé duchy z ostrova
Lindisfarnenského a namísto nich povolal mnichy
a vystavěl kostel. Jinak byl jako obyvatel
Británie, klidný člověk. Tykal si se svatým
Trumvinem a plavíval se s ním po řece Alně.
Podle zprávy svatého Bedy žil tak střídmě, že by
se jistě podivil, kolik piva se dnes vypije na
svátek jeho předchůdce, ze dne 19. března, kdy
slavíme sv. Josefa. Kdo to byl sv. Josef, poví
nám nejstručněji breviář sv. Bernarda: ,,Kdo
jaký člověk svatý Josef byl, může se snadně
porozuměti, poněvadž od Boha tak poctěn byl, že
otcem božím ho nazývali a věřili.“
To jest přece dosti jasné. Jazykozpytci praví,
že slovo Josef hebrejské znamená rozšíření a
rozmnožení.
Tomuto jménu dělal hanbu ten první Josef ze
Starého zákona, Josef patriarcha, který se vůbec
nechtěl rozmnožovat, o čemž drasticky hovoří
případ jeho s paní Putifarkou.
Paní Putifarka byla ženská, která toho dobrého
člověka chtěla svésti k nepravosti. Manžel nebyl
doma, a tak ho měl Josef zastávat. Naštěstí včas
vzpomněl si, že jeho jméno znamená rozmnožování,
lekl se toho a vzal roha. Při útěku nechal kus
haveloku v jejích rukou. A nyní nechrne mluvit
paní Putifarku: Když se pan manžel domů
navrátil, tu shledal svou paní zamlklou. „Co je
ti?“ Žádná odpověď. „Co se ti stalo, drahoušku?“
Paní Putifarka propukne v pláč: „On mne chtěl
znásilnit.“ „Kdo?“ leká se manžel. I přinese
Putifarka kousek látky. „Toť z Josefova
haveloku,“ volá roztrpčeně manžel, „nedávno jsem
mu ho daroval. Hada hřál jsem na svých prsou a
havelok hadovi dal.“ A ubohý Josef putuje do
basy. Jaký krásný kus divadelní by mohl z toho
udělat pan Rožek. Daleko lepší než Podzimní
svítání. Máj by ho mohl dát zahrát anonymně, po
případě ve prospěch zkažených mladíků, kteří by
nikdy nenechali haveloky v rukou paní Putifarek.
Jinak byl ten biblický Josef chytrý chlapík.
Vykládal sny, možná také staré egyptské karty, a
dopracoval to tak daleko, že se stal z otroka
místokrálem, odpustil svým bratřím, kteří ho
prodali. Mohamedáni ho ctí a říkají mu Josef, s
kterýmžto jménem můžete se setkat často v
románech dr. Maye. Zasluhují často hrdiny v té
ušlechtilé četbě, kde krev se leje proudy lidská
i zvířecí.
Sv. Josef z Nového zákona byl také milý člověk.
„Poznal Pannu Marii matkou býti Pána svého,“
praví v témž breviáři k jeho charakteristice sv.
Bernard. Jinak se o něm praví, že byl truhlářem,
a na ostrově Maltě ukazují židli v gotickém
slohu, kterou zrobil sv. Josef. Tím jest najisto
dokázáno, že gotický sloh znali již kolik
století předtím, než myslí i ti nejznamenitější
znalci umění.
Jako pěstoun Páně dbal pečlivě o jeho vychování,
a když se jednou Ježíšek ztratil, velice se nad
tím mrzel. Čest budiž jeho památce. Zachránil ho
před holomky Herodesovými a utekl s ním až do
Egypta.
Ty pěkné skutky ovšem věrným křesťanům nevadí,
aby pitkou neslavili jeho svátek. Každý třetí
človíček se jmenuje Josef a každá pátá Josefína.
Jména ta vyskytují se i v panovnických rodinách,
jež svědčí píseň: „Za císařovny Josefíny dělali
jsme hauptškandál atd.“
Den před svatým Josefem vyhrávají tu a tam
zámožnějším občanům. Chudák se může jmenovat
třeba desetkrát Josef, a na jeho svátek mu nikdo
nezahraje kromě jeho zaměstnavatele.
V Praze je po celý týden tak zvaná svatojosefská
pouť. Až jednou po dlouhém čase bude historie
psát o nás, vyjádří jistě svůj podiv nad
hloupostí těch lidí, kteří slavili své jmeniny,
pořádali josefské zábavy a veliké poutě. Tyhle
josefské zábavy a vyhrávání lidem, kteří se
Josefy jmenují, bude jedním dokumentem lidské
pošetilosti a ti rozumnější, kteří po nás
přijdou, lehce nahromadí důkazy o ní. Bez mozku
nemůže myšlénka existovat, a kdyby věda přesně
nemluvila o složení lidského mozku, tu by se
člověk musel ptát:
„Z čeho se skládá mozek těch, kteří si dají na
svůj svátek vyhrávat a kteří si navzájem
blahopřejí, že ve stáří šesti dní dostali na
křtu jméno to a to?“
*
Dnes je tomu 187 let, kdy zemřel Izák Newton,
původce nové nauky o pohybu těles nebeských. Nad
čím dnes se nikdo nepozastaví, tenkrát tomu
nevěřili. Newton, předloživ vzdělanému světu
svou nauku o pohybu těles nebeských, byl zahrnut
posměchem. Učenci odmítali jeho nauku a za 187
let jejich nástupci nemluví o něm jinak než jako
o geniálním učenci. A tu člověku napadá věnování
učeného Eugena Nussa k jeho jedné knize:
„Věnováno duchu učenců diplomovaných,
patentovaných, vyznamenaných řády, zdobených a
pohřbených, kteří odmítli a popřeli kroužení
Země, meteority, galvanism, oběh krve, očkování,
vlny světelné, hromosvod, daquereotypii, páru,
šroub, parníky, železnice, osvětlování plynem,
magnetismus i vše ostatní.“
A jako s vědou, má se to tak se vším, pane
censore...
↑1)
Je to vlastně vzpomínka z minula. |
