|
Gaius Antonius Trossulus byl
pověřen významným úkolem. Měl co největší
množství lidí přivést pod sekyru katovskou,
napsat jejich jména na listiny proskribovaných.
A co měli ti lidé spáchat, aby hlavy jejich
věšeli nad brány města Arretia v Etrurii? Zločin
ohavný. Crimen laesae majestatis, zločin uražení
majestátu, zločin urážky několikrát jasného
césara římské říše Tiberia.
Antonius Trossulus byl náčelníkem tajných
liktorů, kteří bděli nad pořádkem v říši římské.
Byl původně loupežníkem ve Trentanii nad řekou
Tifernem, pak dodával ukradená děvčata divokým
horským kmenům v Umbrii a provozoval později
zlodějství, okrádaje chudé usedlíky v collatiu,
450 stadií od Říma.
Jeho nynější čestný úřad mohl provozovat na
základě dobrých zkušeností, neboť jako starý
vrah, zloděj a loupežník dovedl se vetřít všude.
A proč právě nyní v etruském Arretiu měl započít
svou činnost?
Bohové! Kdo z Římanů neví, že „idibus martiis“,
v době blízké, zavítá césar Tiberius z Říma do
Arretia, aby si vykoupal nohy v řece Arně,
tekoucí odtud ve vzdálenosti 50 000 římských
kroků? Kdo neví z Římanů, že staví obec arretská
slavobrány z Cortony až do Arretia a že otroci
pracují i v noci, aby postavili všude vítězné
sloupy? Celou Etrurií jde jeden hlas, že bude to
stát mnoho peněz a že po slavnostech skončených
třeba udělat loupežnou výpravu do Umbrie na
uhražení výloh. Ale césar pětkrát jasný buď
zdráv!
Nechť vidí, že ho milují potomci Etrusků, když
ohně zahoří z pylonů a náčelník arretské městské
rady třemi legiemi posádky uvítá Jasného. A pak
budou hry v cirku města, kde několik k smrti
odsouzených lotrů bude se vraždit navzájem a
křičet nahoru ke křeslu césara: „Morituri te
salutant! Umírající tě pozdravují!“, a kdo z
těch lotrů zůstane naživu, bude pětkrát jasným
pardonován. „Salve, caesar!“
A tak bude nyní chodit městem Antonius Trossulus
poslouchat hovory Arretských, kteří obdivují
slavobrány a sledují se zájmem, jak pokračují
jejich stavby. A tu zahovoří k nim Trossulus,
náčelník tajných liktorů a běda ničemovi, který
řekne, že Tiberius je hlupák. Nemusí ani to
říct, může si to jen myslet. Tím svůj osud
nezmění. Odevzdán bude do rukou veřejných
liktorů, obalen zaživa smůlou a při příjezdu
césara za zvuků trub k večeru bude hořet světlým
plamenem ku slávě pětkrát jasného, na počest
jeho božství, na zhoubu ničemného svého těla.
A může jen říct, že stavění slavobrán je
hloupostí. Pak liktorové odevzdají ho sekyrám a
bude rozčtvrcen, ničemník na cestě ku Cortoně. A
řekne-li, že v lidu je nouze a hlad a že mnoho
se vyhází peněz obecních na pomíjející oslavu
césara, pak zlosyn ten bude zaživa rozřezán na
pahorku ciminském, v době, kdy lid bude radostně
volat: „Salve, caesar! Césare, buď zdráv!“
Kolik těch ničemů napíše Trossulus na listinu
proskribovaných? To záleží na něm. A proto pojď,
Gaie Antonie, ku slavobránám, které staví
otroci. Hle, plno lidu sleduje stavby!
A u toho pylonu, na který věší řetězy, pletené z
tújí z hor Umberských, stojí podezřelý člověk,
který tváří se nespokojeně a jeho tunika je
špinavá. Dívá se nějak divně, Antonie Trossule!
Dle všeho jest chudobný ničema, který si myslí,
kdyby měl tolik peněz, co stojí jeden sloup
oslavný, že by si domek vystavil u jezera
Trasumenského. Jeho opánky jsou podezřelé! Smí
mít někdo, kdo dívá se na stavbu slavobrán ku
uvítání césara, roztrhané opánky? Co ten člověk,
když mu do nich voda vniká, může myslit? A proto
přesvědč se chytře, milý Antonie, co soudí o
césarovi a o těch slavobránách chudobně oděný a
podezřelý ničema.
Přistoupil k němu s úsměvem Gaius Antonius
Trossulus, šlápl mu na nohu a řekl vlídně: „Ó
odpusť, příteli!“
„Odpouštím, příteli. Ó příteli, jak vysoké jsou
tyto sloupy!“
„Vysoké, vysoké, můj milý.“ Neznámý se usmál a
přistoupil blíže ku Trossulovi: „Lidu, myslím,
to není jedno, příteli!“
Vidíš, Trossule, dobře jsi hádal. Hle,
velezrádce stojí před tebou: „Myslíš tedy, že to
lidu není jedno, já myslím, že také ne...“
„A proč myslíš, že ne, vždyť césar...“
„Nu césar, jak to myslíš... Tak jsou vysoké ty
sloupy a mohly by být vyšší...“
„Aha,“ pomyslil si Trossulus, „ty se nechceš dát
chytit, uvidíme.“
„Césarovi, myslíš, že je to jedno? Či myslíš, že
je to lidu jedno?“
Neznámému zasvítily divně oči: „Lidu? Nu, stojí
to peníze, či myslíš, že to peníze nestojí?“
„Stojí to mnoho peněz, otroci také nejsou
zadarmo,“ odvětil Trossulus, chovaje naději, že
se dá chytit. Kolem nich stavěli se lidé.
„Sloupy jsou pěkné,“ pravil neznámý, „či myslíš,
že nejsou pro pětkrát jasného dost pěkné?“
„Pětkrát jasný bude mít radost z těch pěkných
sloupů, a lid...“
„A co myslíš, příteli, že lid? Lid také, neboť
lid miluje césara.“
„Proč se směješ?“
„Nu, myslím na césara, jaký to člověk.“
Trossulus dal se též do smíchu: „Cheche, césar,
jaký to pětkrát jasný člověk.“
„Proč by nemohl být jasný?“ tázal se s úsměvem
neznámý, sleduje dychtivě každé slovo Gaia
Antonia.
„Nu myslím, že slunce je také jasné, ale že
césar je ještě jasnější.“
Neznámý zakašlal: „Slunce a césar, oba dva nás
hřejí...“
Trossulus zavrtěl hlavou a pomyslil si: „Ten
ničema nedá se chytit.“ A proto přistoupil těsně
k neznámému a zašeptal mu do ucha: „Nemyslíš, že
ten lid, co staví slavobrány, i césar Tiberius,
který jimi projede, jsou blázni?“
„Když ty to myslíš, tak ano,“ zašeptal mu do
ucha s radostí neznámý a vykřikl: „Liktorové!
Pojďte, liktorové!“
„Liktorové!“ vykřikl současně Trossulus,
„pojďte, liktorové!“
Jeden držel druhého za krk a oba křičeli: „Ty
jsi spáchal crimen laesae majestatis, tys urazil
pětkrát jasného!“
„Já ne, ty nevíš, kdo jsem!“
„Já teprve ne, ty nevíš, kdo jsem já!“
A liktorové již běží.
„Tenhle řekl,“ křičel Trossulus, „že césar i lid
jsou blázni!“
„Tenhle budiž proklet!“ křičel neznámý, „řekl,
že lid i s césarem jsou blázni!“
„Já jsem Gaius Antonius Trossulus, náčelník
tajných liktorů arretských, co jsi ty,
velezrádče?“
„Já jsem Marcius Julius Placentius, náčelník
tajných římských liktorů...“
Ale bylo již pozdě představovat se navzájem!
Běda těm, kteří spáchají crimen laesae
majestatis, kteří urazí pětkrát jasného césara
Tiberia a jeho majestát!
Gaius Antonius Trossulus byl rozčtvrcen na cestě
ku Cortoně a Marcius Julius Placentius zaživa
rozřezán na pahorku ciminském v té době, kdy
pětkrát jasný Tiberius vjížděl do města potomků
Etrusků a lid volal mu hřímavé: „Salve, caesar,
Césare, buď zdráv!“
A když večer o tom povídali pětkrát jasnému,
smál se tomu dlouho do noci...
Buď zdráv, césare! |
