|
Všichni sedláci z Bosotówa byli
již podloudníky, až na starostu Tomáše. Chalupy,
pole, louky, drůbež a dobytek ve chlévě náležel
inženýrovi Dobskému z Krakova, který se židem
Baremem před lety uzavřel výhodnou smlouvu na
okrádání hloupých sedláků.
Dobrý Barem prodával kořalku a nikdy nechtěl
peníze. Když pak sedláci propili veškerý
majetek, předal svůj dluh inženýrovi, který pak
od sedláků vybíral poplatek, za který oni mohli
nadále bydlet ve svých chalupách v Bosotówě.
Zatím co ženy pracovaly na polích, sedláci
sháněli potřebný obnos na kořalku a nájem
podloudnictvím, neboť je z Bosotówa jen čtvrt
hodiny do „królewstva“, jak říkají ruskému
Polsku, a vystoupí-li kdo na vršek nad vsí, vidí
zřetelně, jak na silnici končí černožluté sloupy
a objevují se sloupy ruské, červená se střecha
„komory“ a zelenají se placaté čepice ruských
jízdních i pěších pohraničních stráží.
A za noci slyšet rány z ruských vendlovek, které
platí podloudníkům...
Kdo přejde první „posty“, nemá ještě vyhráno. Od
„komory“ až na Měchów, kde obyčejně podloudníci
kramářům prodávají pronesené zboží, stojí ještě
druhý „post“ a na silnici a po stezkách obchází
plno ruských četníků v bílých kalhotách.
Vyjde z Bosotówa podloudník v noci, zamíří
úvalem do lesa, který se točí kolem „komory“ a
silnice k Měchówu, a nevrátí se ...
Vypravuje se, že v Měchówě a ve Vielu mají na
hřbitově zvláštní oddělení, kam pohřbívají ruské
úřady jen sedláky-podloudníky.
Ale nutnost je nutnost. Pít se chce, jíst také,
nájem musí se platit panu Dobskému, který má tak
hrozný hlas, když láteří, zcela jiný než když v
Krakově zpívá ve společnosti pěkným tenorem:
„Ještě Polska nezhynula, dokud my žijeme ...
A Barem je též zlý, ačkoliv má jinak dobré
srdce, neb svěřuje sedlákům pytle kávy na úvěr,
aby je pronesli do „królewstva“, a je vždy velmi
nešťastný, když se nějaký sedlák nevrátí.
Tu si rve z hlavy vlasy, běhá po krčmě a nadává:
„Ten osel se dal zastřelit, hlupák, a já mu
svěřil 50 kg kávy...“
Jednou šel do „królewstva“ s kávou sedlák Marjan
se svým synem, a třetí den se vrátili k Baremovi
se zprávou, že je chytili na druhém „postu“ a
syna že mu zastřelili.
Tu zabědoval Barem a křičel: „A což káva,
chlope, co se stalo s kávou? „
„Utekl jsem šťastně, velkomožný pane!“ Tu Barem
dal pít Marjanovi, přijav peníze za kávu, a
vzdychl: „Škoda chlapce, byl velmi čilý...“
Od té doby si Marjana vážil, a teprve když
Marjana v „królewstvu“ zmrzačili, vyhnal ho z
chalupy pomocí pana Dobského. Jaká také práce s
kulhavým podloudníkem?
Tak žili v této vsi, obklopené březovými a
akátovými háji, opíjeli se ve dne a v noci
vydávali svůj život všanc.
Nejdéle vydržel ze všech starosta Tomáš,
poněvadž byl nejmohovitější, a proto také
starostou.
Během času propil i on celé hospodářství a dluh
převzal od Barema pan Dobski.
A starosta Tomáš jednoho dne ocitl se před dvojí
možností. Buď se ženou a dětmi vystěhovat se z
chalupy, nebo stát se podloudníkem.
Moudře zvolil poslední, neboť mohl se nadále
opíjet, a tak jednoho večera ponejprv stal se
podloudníkem.
V krčmě se napil, přijal od Barema pytel s kávou
a od ostatních poučení, kudy má jít, aby šel
bezpečně.
Zwarka vykládal: „Dáš se od kříže do lesa na
stezku a půjdeš tak dlouho, až přijdeš k velké
borovici. Hle, od borovice běží dvě cesty, jedna
dolů a druhá nahoru. Dolů nechoď, tam stojí
hlídky. Dáš se nahoru a půjdeš mezi břízky. Les
je tam rozdělen. Na jedné straně samé břízky a
smrky. Půjdeš březovým hájem, až přijdeš na
silnici. Tam uvidíš sloup, na kterém je obrázek.
Obrázek se točí ke smrkovému lesíku, půjdeš tím
isměrem, stále lesem, a k ránu obejdeš druhý
„post“, který stojí u potoka. Vylezeš na konec a
uvidíš Měchów, jak tam říkají. Je dvě versty
odtamtud vzdálen. Moskalské četníky vidíš z
daleka a můžeš se vyhnout.
V Měchówě, řekl Barem, půjdeš na náměstí a
uprostřed prodává čaj žena Chereova, k té půjdeš
a řekneš, že tě Barem posílá. Dovede tě do
Chereova domu a tam kávu složíš. Dostaneš sto
rublů a půjdeš nazpátek, jak jsi přišel. Kdyby
tě pak četník chytil a chtěl „pašport“, vykoupíš
se, ale víc těm psům nedej než rubl. Nyní jdi s
bohem!“
Naložil mu na záda pytel a starosta chtěl se
rozloučit se ženou. Pomodlil se pod svatými
obrázky, požehnal se tuctem křížů, pokropil
svěcenou vodou a vydal se na cestu.
Byla tma. Šel úvozem, blátivou cestou ke kříži k
lesu a dle rady stezkou do lesa, až přišel k
borovici.
V duši mu bylo nezvykle úzko. Každý šumot v lese
ho polekal. Zastavil se vždy a ani nedýchaje
snažil se zrakem proniknout lesní čerň ...
Dole viděl, že cesta se točí a sklání, opatrně
tedy stoupal nahoru, dávaje pozor, aby příliš
hlučně nepostupoval kupředu.
Uslyšel náhle kdesi hovor, i zastavil se. Hovor
umlkl a starosta Tomáš stoupal dál, naslouchaje
bedlivě.
Hledal břízy, podle kterých se měl řídit. Našel
je a pomalu kráčel mechem a travou. Najednou
těsně vedle něho zachytil ho někdo za krk a
vykřikl: „Stoj! Stoj!“
A pak tiše zašeptal cosi, z čehož vyrozuměl, že
neznámý žádá na něm rubl a pak že ho pustí.
„Niemam,“ zabědoval Tomáš cítě, že jest ztracen,
neb poznal placatou čepici ruské pohraniční
stráže.
Voják rýpl ho do žaludku a opakoval ještě jednou
svoji žádost. Když pak Tomáš opětně zavrtěl
hlavou, že nemá, sňal pušku s ramene a vystřelil
do vzduchu, dvakráte za sebou. Signál o posilu
zaburácel nočním tichem a zdáli ozval se
výstřel.
Voják držel Tomáše za krk a poličkoval. Ozval se
dupot koně a kroky těžkých bot, a již přišla
posila. Jeden jízdní a dva pěší, kterým voják
hlásil, že chytil podloudníka.
Zapírat nebylo možno, neb usvědčoval ho pytel.
Vzali Tomáše mezi sebe, a poněvadž kráčel pomalu
se svým břemenem, kopali ho a šťouchali.
Jízdní hlídka šlehala ho přes hlavu krátkým
bičem a ostatní tloukli ho pažbou křičíce:
Skoreje, skoreje!
Za týrání a nadávek vedli ho na „komoru“ smějíce
se: „Dám ti kávu, holoubku! Rodiny, holoubku,
sotva uvidíš! Na komoru! psí synu...“ Náčelník
„komory“ Michajlovič hrál právě karty s
podnáčelníkem Josefovičem, když hlídka přivedla
Tomáše do strážnice.
„Co?“ křičel rozzuřeně, neboť prohrával, když mu
hlásili, že chytili podloudníka, „cože, odvážil
se pronášet do carstva?“
Přiskočil k Tomášovi a udeřil ho pěstí do
obličeje. „Poznáš komoru, bestie, dobře ji
poznáš! Hle; Josefoviči,“ obrátil se na
podnáčelníka. „Hle, jak se blbě tváří! Udeř ho
také, udeř!“
Tomášovi vytryskla krev z nosu. „Položte
darebáka na lavici,“ křičel Michajlovič, „na
lavici s ním a nahajkami do chlapa, řežte ho,
bijte ho!“
Vojáci uposlechli okamžitě rozkazu a připevnili
Tomáše řemínky na lavici.
„Je připraven, Vaše prevochoditělstvo,“ řekl
poníženě vůdce postu, „kolik ran poroučíte?“
„Podle libosti, hoši,“ odpověděl Michajlovič,
„ať chlap pozná, co to znamená carstvo!“
Vojáci s nahajkami přiskočili a bili Tomáše,
který řval bolestí.
„Je ti sladko mezi Moskaly, co?“ smál se
Michajlovič, a obraceje se k Josifovičovi, řekl,
míchaje karty: „Je třeba znovu rozdávat, chlap
nám zkazil hru.“
„Teče mu krev z uší, vaše blahorodí, hlásil
voják, „máme již přestat?“ „Bijte jen dál do
podloudníka, není pravoslavný!“ Tomáš přestal
křičet. „Co to, že nekřičí?“ tázal se
podnáčelník. „Omdlel, vaše blahorodí!“
„Dobrá,“ poroučel náčelník komory, aniž se
vytrhoval od karet, „polejte ho vodou a někam
zavřete a ráno ho odveďte do Měchówa, do ťurmy.“
Polili ho, odnesli a zavřeli v jakési kůlně, kde
starosta Tomáš přišel k sobě, a za velkých
bolestí problouznil celou noc.
Ráno přišli pro něho, aby ho odvedli do Měchówa,
a tu shledali, že nemůže chodit.
Naložili ho tedy na žebřinový vůz a jeli.
Na cestě jim několikrát omdlel, a když kopáním
přišel k sobě, volal vždy ženu a žida Barema.
Pak se díval tupě před sebe na pruhy lesů, pole
a dědiny. Neslyšel již harašení vozů, ani
nadávek vojáků - ohluchl.
V Měchówě ho snesli s vozu a vedli, bručíce nad
tím, že ho musí podpírat, k správci věznice,
který poručil, aby Tomáše někam zavřeli.
Dozorce vězňů strčil Tomáše do tmavé díry, kde
na pryčnách ležel starý tulák, opilý a veselý
... Tomáš zůstal ležet u dveří, kam padl, a když
zarachotil zámek, slezl tulák s pryčny a
přiblížil se k starostovi.
„Opil jsi se,“ smál se tulák, „ba opil, ležíš.
Život je veselý a vodka dobrá. Eh povídám, vodka
je veselá, napiješ se a ležíš. Povídej něco!“ ,
Tomáš se díval tupě kolem. „Nevíš, kde jsi? - v
ťurmě jsi, zbili tě brachu?“
Starosta neodpovídal, jen jeho oči kroutily se
tak nějak podivně, až starý tulák se zachvěl a
řekl: „Moc jsi pil, příliš mnoho. Jenom velcí
páni smí se dnes opít.“
Tulák se položil vedle Tomáše a zpíval
chraplavým hlasem tuláckou píseň: „Czemu tesknic
za chatą, czy nie lepiej za kratą nam . . . Mamy
pokoj ksiąžęcy, parę dzieszek nic więcej - nic.“
Zpíval chraplavě, až spokojeně usnul vedle
starosty Tomáše, který mezi zpěvem umřel.
Barem přišel o sto rublů. |
