|
„Oh nikoliv, mladý příteli,“
řekl pan Williams, bankéř, mladému muži, který
seděl naproti němu v křesle, maje nohy nataženy
přes židli. „Nikoliv, pane Chaweane, poslyšte
mne pozorně a hleďte se něčemu naučit. Vy žádáte
o ruku mé dcery Loty. To znamená, že chcete se
stati mým zetěm. A následkem toho hodláte dostat
peníze. Před chvílí jste na mou otázku, zdali
máte nějaké jmění, odpověděl, že jste chůd a
vaše jmění že obnáší toliko dvě stě dolarů.“
Pan Williams natáhl nohy na stůl, za kterým
seděl na židli, a pokračoval: „Tvrdíte, že i já
byl kdysi také chudým a že jsem neměl ani těch
dvě stě dolarů. Neupírám toho, ale pravím, že
jsem ve vašem věku měl již značnější sumu peněz.
A to proto, že jsem měl rozum, který vám chybí.
Pozoruji, že se v křesle zmítáte, neračte se
vyrušovat, ale upozorňuji vás, že máme silného
černocha za sluhu. Vyslechněte mne pozorně a
vemte si z toho příklad. Ve věku šestnácti let
přišel jsem ke svému strýci do Nebrasky. Abych
si získal peníze, přemluvil jsem strýce, aby
černocha, který měl býti právě lynčován, dovolil
lynčovati na svém pozemku. Dobře; černocha
lynčovali na pozemku mého strýce, ale kdo chtěl
býti přítomen, musil zaplatiti určitý poplatek,
neboť místo jsme ohradili plotem. Vstupné
vybíral jsem já, a když černocha pověsili,
sebral jsem vybrané vstupné a utekl ještě téhož
večera. Oběšený černoch přinesl mně štěstí. Za
stržené peníze koupil jsem si pozemek na severu
a rozhlásil, že jsem při kopání na jednom místě
našel zlato. Pozemek jsem velmi výhodně prodal,
peníze uložil. Nestojí ani za řeč, abych se
zmínil, že byl jsem později postřelen jedním z
oklamaných, neboť ona rána z revolveru, která
mně přerazila kost na pravé ruce, vynesla mně
pouze asi dva tisíce dolarů náhrady za poranění.
Když jsem se uzdravil, skoupil jsem za všechny
své peníze akcie náboženské společnosti pro
vystavění kostelů v území obývaném Indiány.
Vydávali jsme tehdy čestné diplomy po sto
dolarech a nevystavěli ani jednoho kostela.
Společnost byla nucena prohlásiti konkurs.
Prohlásila ho právě týden po tom, kdy akcie
náboženské společnosti vyměnil jsem za poukázky
na hovězí kůže, kterých cena právě začala
stoupat.
Zařídil jsem si závod s hovězími kožemi, který
mně vynesl velké množství peněz, neboť později
jsem prodával za hotové, ale kupoval na dluh.
Jmění uložil jsem v Kanadě v několika bankách a
prohlásil konkurs. Byl jsem zavřen a při soudním
líčení mluvil jsem tak divně, že soudní lékaři
prohlásili mne za blbého a soud mne osvobodil,
učiniv předtím mezi přítomným obecenstvem
sbírku, která mně vystačila na cestu do Kanady
pro uložené peníze.
Brooklynskému boháči panu Hamelstovi ujel jsem s
jeho dcerou do San Franciska, takže byl nucen
mně ji dáti za manželku, poněvadž jsem
vyhrožoval, že tak dlouho budu s ní žít v San
Francisku, dokud nebudu moci poslati senzační
zprávu do časopisů, že jeho dcera jest matkou
neman-želského dítěte.
Vidíte, pane Chaweane, takovým jsem byl já,
kdežto vy ve vašem věku nic jste dosud
neprovedl, z čeho by se dalo soudit, že jste
rozumný člověk.
Říkáte, že jste mé dceři zachránil život, když
nedávno spadla při výletu ze člunu do moře. Toť
sice pěkná věc, ale pro vás neměla praktické
ceny, neboť jste si, jak říkáte, nadobro zničil
nové boty. Že jste se do mé dcery zamiloval, za
to nemohu snad být já pokutován, bych byl zetěm
takového člověka, jako jste vy, který nemá ani
kouska rozumu.
Vidím, že opět sebou házíte v křesle, žádám vás,
byste zachoval klid a odpověděl na mé otázky.
Provedl jste někdy něco?“
„Nikoliv.“
„Máte jmění?“
„ Nemám.“
„ Žádáte o ruku mé dcery?“
„Ano.“
„ Má vás má dcera ráda?“
„Má.“
„Nuže, dávám vám poslední otázku: Kolik peněz
máte u sebe ?“
„Čtyřicet šest dolarů.“
„Dobrá, mluvil jsem s vámi přes půl hodiny, ptal
jste se mne o radu v záležitosti peněžní.
Dostanu od vás třicet dolarů, za minutu dolar.“
„Dovolte, pane Williamse,“ protestoval mladý
muž.
„Žádné dovolte,“ pravil s úsměvem pan Williams,
dívaje se na hodinky, „dostanu jedenatřicet
dolarů, uplynula opět minuta.“
Když překvapený pan Chawean vyplatil žádané
peníze, pravil líbezně pan Williams: „A nyní
dovolte, abych vám řekl: Opusťte můj dům, sice
bych byl nucen dát vás odstranit.“
„A vaše dcera?“ ptal se mladý muž ve dveřích.
„Svou dceru nedám žádnému hlupákovi,“ pravil
klidně pan Williams; „opusťte tento dům, jinak
budete mít potěšení polykat své zuby.“
„Měl bych to pěkného zetě.“ řekl pan Williams ke
své dceři, když pan Chawean odešel, „ten tvůj
milovník jest neobyčejně hloupý člověk, který
nebude nikdy mít rozum.“
„Tedy,“ odpověděla slečna Loty, „nemá pražádné
naděje, že může se stati mým manželem.“
„Za těch okolností je to věc nemožná,“ děl pan
Williams, „dokud neprokáže se nějakým chytrým
kouskem, nemá pražádné naděje.“
A pan Williams vypravoval své dceři o lynčování
černocha na pozemku svého strýce, o celé
rozmluvě mezi ním a panem Chaweanem a dodal:
„Řekl jsem mu dost poučného pro život.“
Druhého dne odcestoval pan Williams za účelem
obchodního spojení.
Když se vrátil za týden, nalezl na svém psacím
stolku následující dopis:
Velectěný pane!
Děkuji Vám mnohokráte za radu poskytnutou mně
před týdnem v oné peněžní záležitosti. Váš
příklad mne nadchl tou měrou, že za Vaší
nepřítomnosti ujel jsem s Vaší dcerou do Kanady,
vzav si z Vaší pokladny všechny peníze na
hotovosti i cenné papíry.
Váš Chawean
A dole stálo:
Drahý tatínku!
Prosíme o Tvé požehnání a zároveň Ti oznamuji,
že klíč od pokladny nemohli jsme najít a rozbili
jsme ji nitroglycerinem.
Tvá Loty |
