|
Pan Kokoschka, respicient ve
výslužbě, byl jediným veteránem v Chorušicích.
Je to pro pány veterány tím smutnější fakt,
poněvadž v Chorušicích je přes dvě stě čísel. Na
dvě stě domů jeden veterán je pro Rakousko přece
jen trochu málo. Když pan Kokoschka svolal
ustavující schůzi nového spolku veteránů v
Chorušicích, dostavil se do té schůze jen jediný
interesent, pan Kokoschka sám, což jest velmi
truchlivé, když povážíme, že aspoň osmdesát
obyvatelů Chorušic má vojnu za sebou.
Nicméně po té schůzi, která tak smutně dopadla,
dal si pan Kokoschka ušít veteránskou uniformu v
blízkém okresním městě.
Uniformy veteránů, nemají-li kalhoty vzadu
záplatované, vypadají vždy bojovně, ale uniforma
pana respicienta v. v. předčila všechno
očekávání, vyzývala zrovna k boji.
Tak se nemohlo nic jiného stát, než že když pan
respicient, oděn novou uniformou, vracel se od
krejčího z okresního města, sběhli se všichni
kluci z obce a házeli blátem po jeho veteránské
uniformě tak dlouho, dokud pan respicient
nespasil se útěkem do svého obydlí. Obecní
strážník, jediný dosud uniformovaný obyvatel
obce, vida konkurenci své uniformě, ustoupil do
blízké hospody, aby nemusel zakročovat.
Od té doby zanevřel pan Kokoschka na Chorušické.
Ti chlapi nedají se nijak zlákat, aby se stali
veterány, a někteří jsou dokonce tak drzí jako
zdejší kovář, který v debatě k němu řekl: „Víte,
pane respiciente, já myslím, že nemusím zrovna
ve veteránské uniformě vzpomínat na to, že mně
na vojně říkali .český pse'!“
Jediný člověk, který s panem Kokoschkou
sympatizoval, byl kostelník. Byla to obvyklá
shoda mezi církví věřící a církví bojující.
Bohužel kostelník byl hrbatý a nebyl vojákem,
jinak by byl spolek veteránů v Chorušicích čítal
dva členy. Takhle pan Kokoschka byl pokladníkem,
předsedou, výborem, revizorem a členstvem.
A nejsmutnější přitom bylo to, že pan Kokoschka
neměl nikdy příležitost upotřebit své veteránské
uniformy. V Chorušicích neodbývaly se žádné
slavnosti, při kterých by se jeho uniforma mohla
uplatnit.
Všechny snahy přivést Chorušické na svou stranu
setkaly se s úplným nezdarem.
Kostelník, který chodíval k němu na višňovku,
říkal, že ta holota ani neví, co je Rakousko.
„A byli přece na vojně,“ trpce stěžoval si pan
Kokoschka, „jen jedním uchem slyšeli a druhým
pustili.“
Oba pili višňovku a naříkali na poměry. Pak pan
Kokoschka vykládal, jak jednou, když stál na
stráži, střelil na zběha a roztříštil mu nohu a
jak major poklepal mu za to na rameno a řekl:
„Sehr gut, Kokoschka, gut getan, verfluchter
tschechischer Taugenichts.“
„Češi jsou mizerové,“ říkával respicient ve
výslužbě, „Němci, jaký to národ. Oficíři Němci,
hejtmani, majorové, jenerálové, všechno je to
Němec, dobrý Němec a Rakušan. Ale zeptejte se
Čecha, jestli je Rakušan. Víte, že vám takový
Čech řekne, abyste mu vlez na záda?“
„Já nejsem Čech,“ říkával napilý kostelník, „já
jsem rakouský kostelník a sloužím církvi. Dnes
už ani pánaboha se zde nebojí a do kostela chodí
jen staré báby a dědkové. Mladé lidi tam
neuvidíte. Dřív bylo jinak. Napřed byl pan farář
a pak já. Panu faráři líbali obě ruce a mně
jednu. Teď nám nelíbají nic a ještě chtějí,
abych jim políbil sos.
„A veteránem nechce být nikdo,“ obracel řeč na
své pole pan Kokoschka, „víte, že mně řekl
zdejší krejčí, že blázna ze sebe nebude dělat.
To se ví, že jsem ho žaloval, že uráží veterány,
a víte, co řekl ten mladý soudce u okresního
soudu? ‚Kdyby byl pan Skuček vám přímo řekl, že
jste blázen, pak bych ho musel odsoudit, ale
takhle to není zcela nic trestného, když říká,
že veteráni jsou blázni.‘
,Ale vždyť urazil tím armádu,‘ namítl jsem.
,Milý příteli, snad nechcete tvrdit, že rakouská
armáda skládá se z veteránů. Víte, milý příteli,
kdyby pan Skuček tvrdil, že třebas veteráni
zabíjejí nebo kradou, a neukázal přitom na vás,
nemohu ho odsoudit, a proto nedávám obžalobě
místa.‘ “
Po tomto následovaly opět vzpomínky na krásné
doby vojny a pan Kokoschka strkal své ruce pod
kostelníkův nos: „Tyto ruce nosily vojenskou
pušku, necítíte ještě dnes na nich prach?“
Loajální projevy trvaly tak dlouho, dokud
kostelník mohl mluvit, když začal bručet,
vystrčil ho respicient ze dveří a sám s lahví
višňovky vzpomínal na vojenské parády tak
dlouho, dokud neusnul na pohovce.
Nejhorší boj vedl ale v hospodě U zlatých kamen.
Dobírali si jeho rakušácké smýšlení takovým
způsobem, že pan Kokoschka vždy brzy opouštěl
bojiště se slavnostním prohlášením, že ty vtipy
nejsou v stavu poskvrnit čest jeho veteránské
uniformy. Že ji nenosí, když nemá příležitost?
Co na tom. Jednou, pánové, přece uplatním svou
uniformu, a to skvělým způsobem, a až přijde
zítra, poví jim do duše, aby si nedělali žerty z
jeho rakouského smýšlení.
Když druhého dne přišel pan Kokoschka ku Zlatým
kamnům, tvářili se hosté v lokále tajemně.
„Už to víte, pane respiciente,“ tázal se učitel.
„Co mám vědět?“
„Nu to, že zítra pojede vrbčanskou stanicí
nějaká vzácná osobnost inkognito?“
Panu Kokoschkovi zajiskřily radostně oči. „Jaká
vzácná osobnost?“
„Velmi vzácná, pane Kokoschko, svěřil nám to pan
přednosta vrbčanské stanice.“
„A kdy pojede?“
„V deset hodin ráno. Vlak staví jen tři minuty.
Půjdete se podívat?“
„Samo sebou se rozumí, pánové, jdu hned dát
svoji uniformu do pořádku.“
Na cestě domů stavil se u kostelníka: „Vzácná
osobnost pojede zítra vrbčanskou stanicí, pane
Koželský, konečně jednou ukážu, co dovedu. Je to
tajemství, že přijede, žádný o tom neví, a tak
já jediný uvítám tu vzácnou osobnost. Kdoví, co
za vzácnou, vznešenou vrchnost to je. A když se
mě zeptá: ,Was sind Sie?‘, řeknu: ,Melde
gehorsam, ich bin Franz Kokoschka aus Chrušitz.‘
“
Kostelník slíbil svou účast v slavnostním
uvítání.
„Já,“ vykládal Kokoschka, „postavím se v
uniformě před vás, vy si stoupnete za mnou, a až
vlak přijede, přistoupíme před kupé, kde
vznešený pán milostivě pocestuje, a já vykřiknu
,Hoch, hoch, hoch!‘ A vy za mnou ,Hóch, hoch,
hoch!‘ Pamatujete si to?“
Kostelník mši radost. Beztoho po slavnostním
uvítání půjdou někam v městečku do hospody.
*
Před desátou hodinou bylo živo
na vrbčanském nádraží. Přednosta stanice chodil
po perónu a mnul si ruce, a kdykoliv se podíval
na místo, kde stál pan Kokoschka s kostelníkem,
nemohl se zdržet smíchu.
Pan Kokoschka byl v uniformě veteránské, leskl
se zlatými ozdobami a kostelník vedle něho v
černém kabátě byl velmi bledý, neboť blížil se
důležitý okamžik v jeho životě.
Ozval se signál a z dálky bylo slyšet hvízdání
přijíždějícího vlaku. Na perónu bylo mnoho
zvědavců. Jen pan Kokoschka s kostelníkem drželi
se stranou. Přece nepůjdou mezi lůzu.
Vlak přijel do nádraží.
Pan Kokoschka následován kostelníkem předstoupil
před přednostu stanice a zasalutoval: „Prosím,
kde jest vzácná osobnost? “
„Zrovna tam, co je ve vagóně vidět četníky,
kteří vzácného pána provázejí.“
„Ach, četníci! Tím lepší.“
Pan Kokoschka mžikem stál s kostelníkem před
udaným vozem, zasalutoval a oba křičeli. „Hoch,
hoch, hoch!“
„Tradá!“
Vlak se hnul a jeden z četníků podíval se tázavě
oknem.
„Hoch! Hoch!“ volal nadšeně pan Kokoschka a hrdě
podíval se na perón.
Tam se všechno smálo a pan přednosta ze všech
nejvíc.
„Čemu se smějete,“ tázal se přísně pan
respicient, vypínaje hrdě prsa.
„Prosím vás,“ pravil se smíchem pan přednosta.
„Proč voláte slávu tomu loupežnému vrahovi,
kterého právě teď četníci provezli stanicí?“
„Vždyť vy jste říkal, že je to vzácná osobnost,“
pravil zdrceně veterán. |
