|
Mezi výletníky, kteří podnikli
výlet do Prachovských skal, připletl se také
rytmistr 1. vozatajského pluku Diefenbach.
Kráčel přísně mezi tou krásou zemskou a vztekle
se díval na snivého blondýna, venkovského
učitele, který blábolil páté přes deváté o vůni
lesů, o nádherných vyhlídkách a o romantické
krajině.
Průvodčí výletníků, kulhavý Petrásek, který se
jim vnutil v údolí Plakánku, snažil se jim
vysvětlit při vchodu do obrovského skalního
města všemožně, co věděl i co nevěděl.
S mladým učitelem hráli si do noty o krásy
krajiny. Kulhavý Petrásek mluvil o ní řemeslně a
když objevil se nový romantický pohled, obracel
se ke společnosti: „Copak tohle není pěkný? To
je neobyčejně pěkný.“ Volal to s takovým
důrazem, jako by byl to všechno sám stvořil,
jako by Prachovské skály vyrobil vlastní rukou.
Byla tam také choť poštovního oficiála Škody z
Králové Dvora, která volala: „To je nádherné
dílo Stvořitele!“
Profesor reálky z Kutné Hory, nevěrec, obrátil
se ke společnosti a pronesl důrazně: „Také voda
hrála v tom velkou roli.“
Mladá neteř poštovního oficiála volala „Jéjé“,
jen rytmistr zásobovacího sboru tvářil se
zarputile, jako by chtěl říci: „Mýlíte se, to
všechno kolem je dílo vojenského eráru.“ Třískal
šavlí po kamení.
Před nimi byla skupina skal. Bizarní útvary
šklebily se na společnost.
Kulhavý Petrásek zakašlal a ozval se: „Zde
vidíte mnicha Ringholda, kterému pes líže nohy,
opodál ta skála, to je malíř se štětcem, za ním
kostel, z kterého kouká koza.“
Profesor nevěrec řekl volnomyšlenkářsky:
„Výborně.“
Rytmistr si odplivl: „Víte, čemu se ta skála
podobá? Kompletnímu vyzbrojenému krytému vozu
model roku 1867/80.“
Veliké ticho.
Rytmistr pokračoval: „Vedle, to není kostel, z
kterého kouká koza, to je: komplett
ausgerüsteter und gepackter
Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886. Ten
smrček dál, to není štětec toho malíře, to patří
k tomu vozu z roku 1886. To je Deichsel, čili
voj. Co myslíte, že je klobouk, to je zadního
vozu Tragbaum a vzadu za tím, to je brzda. Vždyť
je to tak jasné.“
Profesor nevěrec skromně se ozval: „Můžeme snad
jíti dál?“
Šli tedy. Rytmistr byl ve svém živlu. Po lesní
stezce kráčeli jeden za druhým, rytmistr je vedl
a mezi tou krásou vykládal jim, kolik utáhne kůň
a o jeho schopnostech, neboť kůň, který urazí
jeden metr v době jedné vteřiny, jest schopný
táhnouti po dobu 9 - 10 hodin 70 - 80 kg,
přičemž urazí 32 - 36 km.
Byl tam vodopád. Ani se nezastavili, neboť
rytmistr hulákal: „75 kilogramometrů jest jedna
koňská síla, kdybych totiž v jedné vteřině
vyzdvihl 75 kg do výše jednoho metru, měl bych
jednu koňskou sílu.“
Šli rychle mezi skalami. Rytmistr se zastavil
před jedním pískovcovým útvarem. „Zde vidíte
takzvaný Štangenblech, který hraje velkou roli,
poněvadž roku 1866 měl pruský zásobovací sbor
tyto stangenblechy tak upraveny, že mohl hned
vypřáhnout koně. Naproti ta skála je celý vůz
pro seno. Vidíte přední i zadní díl. Hned
vidíte, že se jedná o starý systém vozů na seno
a to o model z roku 1882. Dnes zadní část jest
nakloněna, poslední model z roku 1898.“
Rytmistr se rozhlédl po skalním městě. „Tušil
jsem to: podobný model z roku 1898 vykazuje
tamten kus pískovce. Vidíte moderní Exsäulen,
Leiterschwungen, Bremsspindellager a podíváte-li
se na tamhleten potůček, vypadá jako rozložený
zadek vozu k zásobování náboji. Houština
protější, to je koš, který se připíná na
komplett ausgerüsteter und gepackter
Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886.“
Rytmistr posadil se na balvan: „Tyto koše dožily
se ovšem velké přeměny. Dnes můžeme mluvit o
seříznutých útvarech. A jsem přesvědčen, že
všechny vozy, sloužící k rozvážení nábojů budou
za nějaký čas opatřeny bedničkami. Abych vám to
názorně vyložil, podívejte se na protější skálu.
Tam vidíte podobný vůz. Co z té skály přečnívá,
to jsou ty bedničky a celek je zadek nového
modelu vozu pro náboje. Pamatujte si, že tam
hlavně nesmí scházet to, co zde z toho pískovce
nevidíte, a to: Bremskurbel, Bremsspindellager,
Bremswelle, Bremshebel a Reibschuhe.
Reibschuhe, abych vám vysvětlil, to jest řetěz,
který se na vůz připne, když je svah. Řetěz ten
musí být z ocele a nikoliv z litiny, jako byl v
modelu vozu z roku 1882, který jste již viděli
hned u vchodu do těchto skal. Nyní kupředu!“
Jako ovce vlekla se za ním zaražená společnost.
Rytmistrovi tekly potůčky potu s čela, ale on
nelenil a vykládal jim na pískovcových útvarech
nauku o vozatajství a o tom, jak se v míru
vypravují vozy a jak ve válce.
Každý kámen byl u něho druhem sedla nebo
udidlem, uzdou, systémem řemenů, postrojů,
potůčky představoval jako provazy, kterými
přitahuje se vzadu seno k vozům a když přišli k
jeskyni, řekl: „Zde vidíte nejnovější model
chomoutu pro trén z roku 1902. Všimněte si
krásného kummetgürtlu, zusträngu,
geschirrgürtlu. Břečťan tvoří zde okraj chomoutu
a to křoví, to zastupuje schmallengürtl.“
Vlekl je dál skalním městem, vtloukal do jejich
hlav celé vznešené učení, co jest to
Beschirrungslehre a co Wagenlehre. Poetický
učitel byl tak spleten, že když se podíval na
své bílé kalhoty, viděl v nich nejnovější model
vozu na provázení munice.
A vpředu zřícenina Trosek. Co by to mohlo být?
Byl to, jak řekl rytmistr Diefenbach:
„Dvojspřežení při vozatajském voze, který
tvořily vzadu lesy, řízené dvojitým řemením při
jednoduchém postroji nejnovějšího modelu.“
Byl to krásný a poučný výlet.
Velmi mnoho z toho pochytil průvodčí kulhavý
Petrásek a jsem přesvědčen, že místo mnicha,
kterému pes líže nohy, ukáže vám ve skalách:
komplett ausgerüsteter und gepackter
Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886. |
