Příroda a nauka o vozatajství

 

 

Mezi výletníky, kteří podnikli výlet do Prachovských skal, připletl se také rytmistr 1. vozatajského pluku Diefenbach.

Kráčel přísně mezi tou krásou zemskou a vztekle se díval na snivého blondýna, venkovského učitele, který blábolil páté přes deváté o vůni lesů, o nádherných vyhlídkách a o romantické krajině.

Průvodčí výletníků, kulhavý Petrásek, který se jim vnutil v údolí Plakánku, snažil se jim vysvětlit při vchodu do obrovského skalního města všemožně, co věděl i co nevěděl.

S mladým učitelem hráli si do noty o krásy krajiny. Kulhavý Petrásek mluvil o ní řemeslně a když objevil se nový romantický pohled, obracel se ke společnosti: „Copak tohle není pěkný? To je neobyčejně pěkný.“ Volal to s takovým důrazem, jako by byl to všechno sám stvořil, jako by Prachovské skály vyrobil vlastní rukou.

Byla tam také choť poštovního oficiála Škody z Králové Dvora, která volala: „To je nádherné dílo Stvořitele!“

Profesor reálky z Kutné Hory, nevěrec, obrátil se ke společnosti a pronesl důrazně: „Také voda hrála v tom velkou roli.“

Mladá neteř poštovního oficiála volala „Jéjé“, jen rytmistr zásobovacího sboru tvářil se zarputile, jako by chtěl říci: „Mýlíte se, to všechno kolem je dílo vojenského eráru.“ Třískal šavlí po kamení.

Před nimi byla skupina skal. Bizarní útvary šklebily se na společnost.

Kulhavý Petrásek zakašlal a ozval se: „Zde vidíte mnicha Ringholda, kterému pes líže nohy, opodál ta skála, to je malíř se štětcem, za ním kostel, z kterého kouká koza.“

Profesor nevěrec řekl volnomyšlenkářsky: „Výborně.“

Rytmistr si odplivl: „Víte, čemu se ta skála podobá? Kompletnímu vyzbrojenému krytému vozu model roku 1867/80.“

Veliké ticho.

Rytmistr pokračoval: „Vedle, to není kostel, z kterého kouká koza, to je: komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886. Ten smrček dál, to není štětec toho malíře, to patří k tomu vozu z roku 1886. To je Deichsel, čili voj. Co myslíte, že je klobouk, to je zadního vozu Tragbaum a vzadu za tím, to je brzda. Vždyť je to tak jasné.“

Profesor nevěrec skromně se ozval: „Můžeme snad jíti dál?“

Šli tedy. Rytmistr byl ve svém živlu. Po lesní stezce kráčeli jeden za druhým, rytmistr je vedl a mezi tou krásou vykládal jim, kolik utáhne kůň a o jeho schopnostech, neboť kůň, který urazí jeden metr v době jedné vteřiny, jest schopný táhnouti po dobu 9 - 10 hodin 70 - 80 kg, přičemž urazí 32 - 36 km.

Byl tam vodopád. Ani se nezastavili, neboť rytmistr hulákal: „75 kilogramometrů jest jedna koňská síla, kdybych totiž v jedné vteřině vyzdvihl 75 kg do výše jednoho metru, měl bych jednu koňskou sílu.“

Šli rychle mezi skalami. Rytmistr se zastavil před jedním pískovcovým útvarem. „Zde vidíte takzvaný Štangenblech, který hraje velkou roli, poněvadž roku 1866 měl pruský zásobovací sbor tyto stangenblechy tak upraveny, že mohl hned vypřáhnout koně. Naproti ta skála je celý vůz pro seno. Vidíte přední i zadní díl. Hned vidíte, že se jedná o starý systém vozů na seno a to o model z roku 1882. Dnes zadní část jest nakloněna, poslední model z roku 1898.“

Rytmistr se rozhlédl po skalním městě. „Tušil jsem to: podobný model z roku 1898 vykazuje tamten kus pískovce. Vidíte moderní Exsäulen, Leiterschwungen, Bremsspindellager a podíváte-li se na tamhleten potůček, vypadá jako rozložený zadek vozu k zásobování náboji. Houština protější, to je koš, který se připíná na komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886.“

Rytmistr posadil se na balvan: „Tyto koše dožily se ovšem velké přeměny. Dnes můžeme mluvit o seříznutých útvarech. A jsem přesvědčen, že všechny vozy, sloužící k rozvážení nábojů budou za nějaký čas opatřeny bedničkami. Abych vám to názorně vyložil, podívejte se na protější skálu. Tam vidíte podobný vůz. Co z té skály přečnívá, to jsou ty bedničky a celek je zadek nového modelu vozu pro náboje. Pamatujte si, že tam hlavně nesmí scházet to, co zde z toho pískovce nevidíte, a to: Bremskurbel, Bremsspindellager, Bremswelle, Bremshebel a Reibschuhe.

Reibschuhe, abych vám vysvětlil, to jest řetěz, který se na vůz připne, když je svah. Řetěz ten musí být z ocele a nikoliv z litiny, jako byl v modelu vozu z roku 1882, který jste již viděli hned u vchodu do těchto skal. Nyní kupředu!“

Jako ovce vlekla se za ním zaražená společnost. Rytmistrovi tekly potůčky potu s čela, ale on nelenil a vykládal jim na pískovcových útvarech nauku o vozatajství a o tom, jak se v míru vypravují vozy a jak ve válce.

Každý kámen byl u něho druhem sedla nebo udidlem, uzdou, systémem řemenů, postrojů, potůčky představoval jako provazy, kterými přitahuje se vzadu seno k vozům a když přišli k jeskyni, řekl: „Zde vidíte nejnovější model chomoutu pro trén z roku 1902. Všimněte si krásného kummetgürtlu, zusträngu, geschirrgürtlu. Břečťan tvoří zde okraj chomoutu a to křoví, to zastupuje schmallengürtl.“

Vlekl je dál skalním městem, vtloukal do jejich hlav celé vznešené učení, co jest to Beschirrungslehre a co Wagenlehre. Poetický učitel byl tak spleten, že když se podíval na své bílé kalhoty, viděl v nich nejnovější model vozu na provázení munice.

A vpředu zřícenina Trosek. Co by to mohlo být? Byl to, jak řekl rytmistr Diefenbach: „Dvojspřežení při vozatajském voze, který tvořily vzadu lesy, řízené dvojitým řemením při jednoduchém postroji nejnovějšího modelu.“

Byl to krásný a poučný výlet.

Velmi mnoho z toho pochytil průvodčí kulhavý Petrásek a jsem přesvědčen, že místo mnicha, kterému pes líže nohy, ukáže vám ve skalách: komplett ausgerüsteter und gepackter Kompagniemunitionswagen, model z roku 1886.