Přítel Vladyka

Přítel Vladyka byl dobrý hoch, ale měl čtyři špatné vlastnosti. Předně lhal tak hrozně, že tomu sám věřil.

Za druhé vykládal o svém pobytu v Americe s neuvěřitelnými podrobnostmi a dušoval se, že má to v poznámkách.

Za třetí zpíval často a nepřetržitě americkou válečnou píseň, dále píseň černochů a irskou píseň „Běž šťastně, hochu!“

A za čtvrté považoval se za nejlepšího boxera v Evropě, vyvolávaje k mé největší lítosti hádky ve společnosti, aby mohl své umění uplatnit. Poněvadž však přečasto octli jsme se ve společnosti, která nehleděla na boxování ze stanoviska čistě sportovního, bývali jsme šetrně i nešetrně vyváděni ven.

*

Vladyka byl nevyrovnatelný kromě lhaní též v tom, že dovedl rozdráždit v hostinci i nejklidnější hosty.

Jednou jsme přišli do hostince a sedli si naproti stolu, kde několik starších pánů hrálo klidně taroky.

Ten den byl památný též tím, že mně slíbil Vladyka rukoudáním, že nebude lhát ten večer. Viděl jsem, že mu to činí obtíže. V takových případech nenáviděl celý svět. Kabonil se a mlčky kouřil.

Najednou zavolá číšníka a tiše se ho ptá, co jest to za pána v brejlích, který teď shrábl výhru.

„To jest pan profesor češtiny.“

„Děkuji.“

Vladyka zakašlal a najednou hlasitě spustil, aby to slyšeli u protějšího stolu, přičemž rozkládal rukou, jako by mně cosi důležitého vykládal:

„To jest nerozumné. Již jsem vám kolikrát poznamenal, že máte napsat datum. Již jsem vám kolikrát naznačil, že máte dělat cvičení bez chybičky. Pravil jsem, a já to vykládal, já, rozumíte, a nevšimnete si toho. To jest hrůza, vy nemáte o té hrůze ani zdání. Tak si jděte sednout, máte nedostatečně.“ (Naproti jevili páni jakési rozčilení.)

Vladyka pokračoval hlasitěji: „Máte nedostatečně, ať mi to někdo věří, to jest pak český žák. Podívejte se, to svět neviděl! Takový člověk, český žák, vede si hanbu takového nevědomce. Vidíte. Zde sedí tolik mladíků, a oni si tedy patrně myslí, že jest to dobře. Tak vidíte, on prý to udělal náhodou. Kde jest třídní kniha, ať ho odmlouvajícího zapíšu. Styďte se již v té třídě, což to není pro vás svrchovaně ponižující? Teď se podívejte! Čech se dívá na úkol český, a neví, co se patří! Jen se podívejte, on to patrně jaktěživ neslyšel, že se někdo začervenal. Jen se podívejte! On tomu ještě nerozumí. Dejte sem ten sešit. To jsme udělali za půl hodiny! Kdo by řekl, že nám to zabralo takové doby? To jsem jaktěživ neviděl a o něčem podobném nikdy a nikde neslýchal. Vidíte, jen se dobře podívejte na tu svou práci, nešťastníče, nechápete, co to znamená vynechat datum v úloze?“

Odmlčel se. Pán š brejlemi nehrál karty, ale díval se na Vladyku hrozivým zrakem, konečně se zvedl, šel k němu a řekl: „To jest drzost, pane!“

Vladyka odpověděl tklivým hlasem: „To mně neračte říkat, já skutečně jen náhodou zabloudil mezi řezníky, tady kolega mně sice pořád vykládal: ,Sem nepůjdeme, zde hrají karty handlíři s dobytkem a ti hned nadávají, třebas by se jich, co povídáš, netýkalo.’ “

Pán s brejlemi vrátil se po tomto prohlášení, bruče cosi o bláznech, k svému stolu.

*

Amerika! Největší chyby dle mého mínění dopustil se na Vladykovi Kolumbus tím, že odkryl Nový svět. Jak důležitou roli hrála Amerika v životě mého přítele!

Vším byla pro něho. Všechno prodělal v Americe, všechno americké jedl, ba dokonce prožil celý americký život, od lynčování černocha až po železniční katastrofu.

Byl sice jen v New Yorku, u Niagary a na farmě svého strýce, měl-li však vděčné posluchačstvo, tu svěřil se, že prodával kořalku mezi Indiány v National Parku, že byl v Kalifornii, že viděl Mississippi River. Výklady své provázel podrobnostmi, že člověk, který ho neznal, divil se, jak jest to možné, že Vladyka vyvázl šťastně ze všech těch dobrodružství, která mu bylo přetrpět.

Uvádělo mě to často do zoufalství, když slyšel jsem ho vyprávět, maje pochybnost, zdali skutečně byl za mořem. On mně to ale dokázal při jedné procházce Prahou. Šli jsme Skořepkou a zastavili se u Čadila před výkladem.

„Mořské ryby,“ řekl Vladyka opovržlivě, „kdyby jich pan Čadil za celý svůj život tolik prodal, kolik jsem jich já za ty dva roky snědl, byl by milionářem . . . Nevěříš?“

Pokrčil jsem rameny.

„Mořské ryby, příteli, jsou v New Yorku báječně laciné. Cent ryb za dva centy. Služky si vymiňují ve smlouvě, že budou dostávat mořské ryby jen jednou za týden k snídaní, zvanému lunch. Máš tam i mořské raky velmi levné. Takový mořský rak přijde bratru za tři krejcary. Ve vězeních trestají vězně tím, že jim dávají třikrát týdně rybí salát k večeři.“

„Tys byl také ve vězení?“

„Ovšem, v New Yorku. Byl jsem nalezen policisty v opiové krčmě v čínské čtvrti. Konal jsem na Číňanech pokusy. Tam v New Yorku se trestá všechno. Tam se trestá i pokus sebevraždy vězením až do pěti let. Odůvodňuje se to tím, že pak třeba 300 lidí skončí za den sebevraždou. Máš například případ, který se stal na Brooklynském mostě. Ten most jest mimochodem řečeno vysoký dvě stě metrů a dlouhý devět kilometrů. Z toho mostu skočil tedy dolů jeden Irčan. Kolemjdoucí, kteří to viděli, zachváceni byli náhle takovou mánií sebevražednou, že jeden po druhém skákali z mostu dolů. Panovala tam taková tlačenice u zábradlí, že policisté jen dvanáct lidí zachránili. Ostatní dílem skočili z mostu, dílem byli v té tlačenici umačkáni. Dvanáct zachráněných, kterým bylo dokázáno, že chtěli spáchat sebevraždu, bylo na distriktu odsouzeno do vězení po šesti, osmi, devíti až dvanácti měsících. Kdyby byli utekli pres řeku do Jersey City, byli by se zachránili jako psi.“

„Jak to, do Jersey City?“

„To jest tak. Každý americký stát má vlastní zákony, dle kterých může být trestán provinilec jen v tom a v tom státě. V New Yorku jest tedy sebevražda trestána, kdežto v Jersey City není. V Jersey City můžeš se beztrestně střílet, topit, věšet, ale v Jersey City tě také nikdo neuřízne, z vody nevytáhne a podobně. ,U nás jest sebevražda dovolena, tedy s pánembohem se zabij!’ V New Yorku tě zachraňují, ale sedíš za to jako pes. New York je vůbec divné město. Každý třetí člověk, kterého potkáš, je milionář. Každý desátý pak miliardář. V Americe máš například jednoho miliardáře, který jest tak bohat jako pes, že když mu vyměřovali jeho jmění, řekli úředníci, že obnáší asi tolik a tolik, ale že jest možná chybička několika miliard. - V okolí New Yorku máš 26 vesnic a ty mají dohromady přes dva milióny obecenstva . . .“

To bylo mně již přílišné. „Vladyko,“ řekl jsem, „víš co, já si vypůjčím naučný slovník . . .“

Od té doby se Vladyka mírnil, vypravuje přede mnou o Americe, vykládaje jen nevinně o tom, jak v Americe jsou bary, kde si člověk koupí za pět centů skleničku piva, ale má právo najíst se na celý den v bufetu zadarmo.

„A co tys jedl nejraději, Vladyko?“

„Smažené ústřice,“ odvětil Vladyka vážně . . .

*

Přítel Vladyka přišel za jeden měsíc o 1760 korun; přicházel-li i v jiných měsících o peníze, nemohu tvrdit, neboť jsem pouze ten nešťastný měsíc s ním bydlil.

Ztráta tolika peněz jest neobyčejně záhadná a kombinovaná, kolem této události se točí i jeho styky se strýcem poručníkem, dále s jeho tetou, sestřenicí, paní Mikovou a panem Mikou.

A ona ztráta nepřišla najednou, přicházela denně. Dnes ztratil šedesát zlatých, zítra padesát, tu pětadvacet, tu třicet atd.

Když jsem se k Vladykovi přistěhoval, domníval jsem se, že chodí k poručníkovi na oběd, neboť on to předtím čtvrt roku tvrdil; jaké bylo však mé překvapení, když Vladyka prohlásil, že budu nucen dnes zaplatit za něho v hostinci oběd.

„Což nechodíš k poručníkovi?“

„Pohádal jsem se s ním právě včera,“ odvětil temně Vladyka; „řekl jsem mu: ‚Mylorde, ještě slovo, a padne facka!’ Sotva jsem to řekl, již jsem ji měl. Nemeškal jsem ovšem ji vrátit, a tak se stalo, že půjdu asi k vrchnoporučenskému soudu. Přirozeně že nyní jsem se zařekl, že nepůjdu k nim na oběd nikdy. Ostatně, neměj strachu, dnes večer máme jistě šedesát zlatých.“

Přišel večer, Vladyka vrátil se ze své cesty.

„Máš peníze?“

„Nemám, příteli. Pan Mika přišel, jak se mně zdá, na všechno.“

„Kdo jest ten pan Mika; nemluv tak záhadně.“

„S paní Mikovou mám milostný poměr. Říká mně: ,Pane Vladyko, já tě mám ráda jako pes.’ Nu, a dle mého náhledu přišel pan Mika na náš poměr, a tak těch šedesát zlatých, které mně chtěla půjčit, nedostanu. To však nevadí; zítra dostanu určitě padesát zlatých.“

Opět šel se mnou na oběd a odešel pro padesát zlatých. Vrátil se mrzutě: „Spoléhej se na někoho, vypůjčit si peníze dovede každý, ale vrátit nedovede. Půjčil jsem mu kdysi šest set zlatých, část peněz, které jsem dostal náhradou za utrpěný úraz při železničním neštěstí v New Yorku, kde mně byly rozdrceny prsty na ruce.“

„To se ale musím obdivovat dovednosti amerických lékařů,“ řekl jsem, dívaje se mu na ruce, „ani stehu není vidět na prstech.“

„Což jsem řekl na ruce?“ divil se Vladyka. „To není možné, přece jsem mluvil o noze, hm, zítra musím se jít podívat do banky, zdali již přišla poukázka na tři sta korun z Ameriky, to jest vlastně kupón podílní listiny. Podaří-li se ten podnik, budu boháčem. Dnes bych tu akcii nedal ani za dvacet tisíc . . .“

„Jaký jest to podnik?“

„To ti nemohu říct, ono tajemství musím zachovat.“

Druhého dne dopoledne tázal jsem se Vladyky, proč nejde do banky pro poukázku na tři sta korun.

Vladyka se podíval na mne tázavě. „Do jaké banky mám jít, zbláznil jsi se? Což jsem opravdu mluvil o bance? Co bych v bance dělal? Snad jsem ti říkal, že mám si jít na poštu pro peníze od bratra. Dobře že jsem si vzpomněl. Těch čtyřicet zlatých přijde nám na mou duši vhod, ale prozatím mne musíš doprovodit do jídelny a za mne zaplatit.“

Opakovalo se to den co den. Každý den měl jít pro padesát, šedesát zlatých nebo jen dvacet.

Jeho hovory byly čím dále tím záhadnější. Mluvil o tom, že na dně kufru má prsten po nebožtíkovi otci v ceně tři sta korun, ale ten prsten že za živého boha by nezastavil. Přitom stále chodil se mnou na obědy a u kupce na můj účet objednával slanečky, rum, cukr, chleba . . .

Až jednoho dne nepřišel, neobjevil se, což mne mrzelo, poněvadž jsem si tak navykl na jeho lhaní, že jsem počal též lhát. Nepřišel.

Za týden potkal jsem přítele Kozinu, který se tvářil nějak záhadně a nesl jakýsi balík.

„Kampak, Kozino?“

„I domů. Bydlí u mne přítel Vladyka, čeká peníze z domova, a tak zatím koupil jsem mu ze svého šaty . . . Jest to velmi sečtělý člověk.“

*

Věříte, že jsem měl tenkrát nehoráznou radost, že přítel Vladyka jest u Koziny, že nejsem já jediným, kterého náš drahý a milý přítel tahal za nos .