|
Bylo právě šest hodin, když
starosta obce Bukovce „v županiji“ varaždínské
zahájil schůzi obecní rady v domě obecním na
návsi blízko staré zvonice.
„Schází Bragič,“ oznámil starosta Miloš Kovalič,
„ale zahájíme schůzi bez něho.“
„Nikoliv,“ ozvalo se ve dveřích a do místnosti
vrazil, rozpálený rychlou chůzí, Bragič, dupaje
po dřevěné podlaze botami s podkůvkami. Posadil
se ke stolu, klobouk položil vedle sebe a
pronesl uspokojivé: „Tak a tak,“ a díval se
tázavě na starostu, jaký dojem učinil jeho
nenadálý příchod.
Starosta zdál se být rozčilen. Čelo jeho pokryly
vrásky, nervosně zatahal se za knír, uchopil
arch papíru, ležící před ním, při čemž se mu
ruka třásla, a bezmyšlenkovitě pronesl: „Dobrá.“
Zamlčel se a pak se zlostným pří zvukem pronesl
důrazně: „Také dobrá!“
„Mně se zdá,“ řekl Bragič pomalu, „mně se zdá,
že tě, starosto, mrzí, že jsem přišel. Vzpomněl
jsem si na poli: ,Dnes schůze obecní rady.’
Běžím rychle. Však jest dnes důležitý předmět na
pořadu.“
„Ano, velmi důležitý,“ pravil starosta, „jedná
se, komu pronajat na rok ,privatno loviště’ obce
Bukovce. Dosud jsem po pět let já měl v nájmu
loviště celého kotáru, celé loviště obce
Bukovce, od strouhy k lesu a od lesa až ke
kotáru Seljance. Platil jsem správně každý rok
80 zlatých.“
Pět obecních radních kývlo souhlasně hlavou, jen
šestý, Bragič, poznamenal: „Ale 80 zlatých je
málo. Každý ví, co zvěře je všude. Sotva vyjdeš
za ves, už běží zajíc přes cestu. Dál jdeš
kousek, hvízdá kolouch. Na polích v kukuřici
křepelky. A v lese? Zajíci, srny, daněk i jelen.
A co ptáků! A to vše za 80 zlatých! A starosta
po pět let drží v nájmu celé loviště. Pozve si
župana a pány, táhnou mezi naší kukuřicí, ženou
se přes pole, podupají všechno, rozplaší stáda.
A dobře, že stará Madžarka umí broky vytahovat
ze zad. Jako pasákovi Toučkovi. A to všechno za
osmdesát zlatých ročně! Nás nikdy jsi nepozval,
starosto, nás, kteří jsme ti pronajali loviště.
No! Kaj veliš? Co povídáš?“ -
Starosta Kovalič povstal a řekl: „Sousedé, za
týden vyprší lhůta, do té doby mám loviště v
nájmu. I žádám vás, abyste mně je na další rok
pronajali za obvyklou cenu.“
Vida, že pět radních kývá opět souhlasně hlavou,
usmál se a vítězně podíval se na Bragiče.
Bragič zuřivě povstal, udeřil pěstí do stolu a
rozkřikl se: „Ještě mám já slovo.“
Úderem pěsti o stůl upokojil se a promluvil:
„Povinností vaší, sousedé, jest pronajati
loviště tomu, kdo podá nejvíc. Ano, kdo podá
nejvíc. Starosta dává osmdesát zlatých, já dám
sto!“
Panovalo hluboké ticho, že bylo slyšet pískání
komárů v jizbě. Oči všech upřeny byly tázavě na
starostu, který díval se, zarudlý hněvem, ven z
okna na kříž zvonice a přemýšlel.
„Sousedé,“ řekl po chvíli, „dám sto deset
zlatých.“
„Sto dvacet,“ vykřikl Bragič, a sotva doznělo
jeho „dvacet“, zaburácelo z úst starostových
„sto třicet“.
„A sto čtyřicet,“ ozval se hřmotně Bragič,
dupnuv nohou, a sotva dořekl, vyhrklo ze
starosty: „Sousedé, dám sto padesát.“
To nebylo již rozkazující, bylo to prosebné,
prosebné ke všem, nevyjímaje ani Bragiče.
Starostovi mihly se hlavou vzpomínky na krásné
večery, kdy s puškou v ruce číhal na pokraji
lesa, a teď náhle vše by ztratil.
„Dám, sousedé, sto padesát,“ ozval se ještě
jednou prosebně a lpěl tázavě zrakem na ústech
Bragičových. Pohledem lítostivým.
„A já dám sto šedesát,“ řekl klidně Bragič,
kroutě si knír.
Starosta vzdychl. Bragič byl bohatší než on, a
hnal by stále obnos do větší a větší výše. „Ať
tedy platí,“ usmál se jízlivě a řekl: „Sto
devadesát.“
Páni radní jevili velké překvapení. „Dvě stě,“
prohlásil Bragič, „dám dvě stě a čtvrtku vína.
Dá někdo víc?“ otázal se hrdě.
Nikdo se neozval. „Což ty, starosto?“ prohodil
Bragič.
Miloš Kovalič povstal: „Privatno loviště obce
Bukovce,“ řekl pomalu, „pronajímá obecní rada na
příští rok Josefovi Bragičovi. Za týden můžeš si
ponejprv zalovit.“
Kousl se do pysku a pravil důstojně: „A v tvém
právu bude tě starostenský úřad podporovat
všemožně. Zavolejte ,pandura’ (strážníka).“
Když „pandur“ přišel, oznámil starosta již úplně
klidně: „Josef Bragič ode dneška za týden
nastoupí v nájem našeho loviště. Podporuj ho v
jeho právu.“
„A nyní, přátelé,“ řekl vítězoslavně Bragič,
„vypijeme v obecním hostinci čtvrtku (čtvrt
hektolitru) vína.“
„Ale já nejdu nikam,“ pravil starosta, pronášeje
tak největší urážku dle zvyku tohoto kraje ...
*
Posledně šel Miloš Kovalič užít
svého práva na loviště bukovské. Dal se s puškou
v ruce kukuřičným polem Bragičovým, šlapaje
naschvál vedle brázd, porážeje stonky kukuřice.
Když se dost nařádil mezi kukuřicí, zabočil na
Bragičovo pole konopí, kde šlapal s divokou
rozkoší.
Pak přes záhon brambor dal se k lesu, kde
posadil se na větrem povalený kmen, odkud měl
rozhled na okolí.
Za ním táhly se jako nepropustná zed křoviny,
mladé doubky, pichlavé ostružiny, trnky,
propletené malinovníky a divokým svlačcem.
Jeden z krásných večerů rozprostřel se nad
krajem. Cvrkot cvrčků, bzučení much a kobylek v
polích, kde kukuřice měla květy zbarveny do
růžová, křik a zpěv ptáků mezi větvemi starých
dubů kolem, které na vrcholcích svítily rudě.
Někde v dáli hvízdali pasáci u řeky na lukách.
Vzduch čistý, prosycený vůní květin.
Co krásných takých večerů užil Miloš Kovalič na
čekané! Pušku maje připravenu k ráně, zabručel
cosi jako kletbu tomu, který ho připravil o jeho
radost. A což noční čekaná! Zas jiný vzhled
krajiny, když měsíc svítí a všechno kolem je
bílé, oblité zvláštním tajemným půvabem jeho
světla. Stromy, paseky, pole, hladina řeky i
luka. Na pasece objeví se jelen ... A to vše
náleží jen ku vzpomínkám. Ten Bragič nebyl dřív
tak zlý člověk, ale od té doby, co se vrátil
jeho syn Ivan na prázdniny ze Záhřeba, ten
vlastně všechno pokazil.
Ba, ti studenti v Záhřebe, velmi nepokojná krev!
Nic jim není vhod.
Slyšel již dřív, jak Ivan vykládal po vsi, že
každý si může najat „privatno loviště“, to že
není jen privilegiem starostovým.
Až teď to došlo k takovým koncům. Nešťastný
mladík! Myslil si, že z jeho Milici a Ivana bude
kdysi párek, byl Ivanovi kmotrem a teď tohle!
Dal Milieu do škol ve Varaždíně, dal ji vzdělat.
Hezké děvče, jako dítě se kamarádilo s Ivanem, a
teď tohle!
Je ale na ni hrd. Když jí oznámil, že nátlakem
Ivana Bragič najal si „privatno loviště“, Milica
vykřikla: „Jaký to darebák, ten Ivan! Nikdy s
ním nepromluvím ani slova.“ Dobré děvče!
Vzadu za ním zašustilo křoví a ozval se mužský
hlas: „Tak krásný večer!“
Kovalič se zakabonil. Poznal hlas Ivanův, ohlédl
se dozadu a nadarmo snažil se zrakem vypátrat, s
kým to Ivan mluví. Křoví zabraňovalo mu
rozhledu.
„Jen se podívej, drahá, na oblohu,“ pokračoval
Ivan, „ty barvy na obloze. Tam vzadu ta skupina
mraků, vidíš v nich tolik obrazů. Jako kdyby
tamhle byla krajina ve vzduchu.
Červené pozadí, jako hory navečer v zapadajícím
slunci, dole zelená barva jako jezero, tam jako
jez, nebo řeka, načernalý ostrůvek. Teď to
mizí...“
„S kým to jen mluví?“ divil se starosta a
naslouchal: „Místo toho vidím tamhle topoly jako
ve větru. - A tam vidím zas nějakou obludu a
vedle anděla. Teď už asi slunce zapadlo, ale
tamhle tím průsekem ještě padají poslední
paprsky. - Tak, a teď mně dej hubičku ... Děkuji
a půjdem domů.“
Když se opodál křoví rozhrnulo a chodci objevili
se blízko starosty, upustil tento překvapením
pušku a zašilhal.
Vedle něho objevila se Milica s Ivanem.
Mladí lidé zbledli a zastavili se. Hluboké ticho
panovalo v tu chvíli a všichni dívali se do
země.
„Dobrý večer, kmotře,“ pozdravil zaražený Ivan,
„pěkný večer. Šli jsme ...“
„Ty,“ vyrazil zlostně starosta.
„Dovol, kmotře,“ mluvil dál Ivan vzpamatovav se,
„šli jsme tě vyhledat. Můj otec, totiž vzhledem
k tomu, že takovou dobu byli jste přáteli,
posílá mne k tobě vyřídit, že ‚privatno loviště’
máš k volnému užívání, tím chce říci, že
přátelství vaše zas vrací se do starých kolejí.
Když se ti zlíbí, zalovíš si, jako bys revír si
býval najal. Volně můžeš lovit. To vzkazuje můj
otec. Co tomu říkáš, kmotře?“
Překvapený Miloš Kovalič zašilhal po druhé a
Milica sebou trhla.
„Víš, Ivane,“ řekl starosta, „tvůj otec byl mně
vždy milý. Jaký junák býval z mládí, co kousků
jsme spolu provedli. Jak četníky jsme do žumpy
házeli, maďaronům vytloukli okna. Dobrý to hoch
- tvůj otec.“
Starosta se uklidnil a zvedl pušku se země. „Tak
vida, sám přišel jako pravý přítel. A ty,
Ivane?“
„Doprovodím Milicu domů,“ odpověděl Ivan.
„Jděte sbohem, však já byl také mladý.“
Mladí lidé zašli do polí a tam daleko mezi
kukuřičným polem Milica dala se do pláče.
„Ivane,“ vzlykala, „tys lhal. Tvůj otec se stále
hněvá, ach, Ivane.“
„Lhal jsem, poněvadž jsem musil. Jak jsem jinak
měl mluvit, doufám však, že to nějak spravím.“
„Nějak.“
„Nu, nějak, nějak, drahoušku.“
V trapném mlčení došli až ke vsi, a když se před
vsí loučili, řekla Milica:
„Ale mrzí tě to, Ivane?“
„Ba mrzí, Milico, strašně mrzí...“
A Ivan neodvážil se ten večer o „privatnom
lovišti“ před svým otcem vůbec mluvit, a když
Bragič promluvil za hovoru:
„Starosta jistě zlostí vyskočí z kůže, když jest
dnes naposled na čekané. Naposled, hochu, považ
si, jaká to rána pro něho. A dobře mu tak.“
*
Tu prohlásil Ivan, že jest mu
nevolno, a šel spat. A jaké to byly sny. Sny
strašné. Viděl šklebit se na něho i na Milieu
příšernou obludu. A ta obluda, cítil v duši, že
jest „privatno loviště“ obce Bukovce v župani ji
varaždínské ... *
Toto vše vypravoval nám statkář
Bražič v besídce, když slunce zapadlo a dán byl
návrh, aby každý vyprávěl nějakou historii.
Zamlčel se a pak pravil: „Teď přijde to
nejlepší. Ani druhého dne neodvážil se Ivan říci
něco otci a třetího dne rozneslo se po obci, že
starosta pytlačí. A jak drze! S puškou v ruce
chodí po okolí a v celém obecním revíru proti
právu střílí. Dnes měli k obědu zajíce, kterého
zastřelil včera.
,No, to se podíváme,’ rozzlobil se Bragič,
,jestli starosta může pytlačit!’ Zavolal
pandury, poprosil je, aby ho podporovali v jeho
právu, a večer šli číhat na pytláka-starostu.
Ivan toho dne bloudil po okolí a přemýšlel, jak
má tu neblahou historii urovnat, a když vracel
se sklíčeně za večera domů, slyšel z polí křik:
,Už starostu vedou ...’
Ivan obrátil své kroky, namísto domů šel na
nádraží půldruhé hodiny cesty a ujel do Záhřebu.
Ze Záhřebu napsal domů dlouhý dopis, ve kterém
prosil za odpuštění, že musil tak jednat, že
Milica ... a že ... a že ...
Čekal na odpověď s hroznou úzkostí a třetí den
po odeslání psaní zaklepal někdo na dvéře
pokoje, a když otevřel, musil se zachytit kamen.
Tak se ulekl; před ním stál starosta Kovalič a
za ním Milica.
Starosta hnal se k němu.
‚Výborně jsi to provedl, hochu,’ křičel,
podávaje mu ruku, a smál se upřímně. ,Považ si,
povalili ti mě na zem a vzali ručnici. Přelhal
jsi mne, ale vidím, žes mne musil přelhat. Pak
se všechno vysvětlilo a usmířili jsme se s
tatíkem. Večer pili jsme v obecním hostinci už
spolu jako jindy a teď chodím na čekanou s tvým
otcem den co den. Mám tě odvézti domů.’
To je ta celá historie,“ pravil, dívaje se na
svou mladou ženu, „jen tolik ještě řeknu, že
místo g ve slově Bragič dejte ž a řekněte
Bražič, neboť toto přihodilo se mně a zde
Milici.
A vy,“ obrátil se ke mně, „můžete si do poznámek
zaznamenat: Privatno loviště ...“ A to jsem také
udělal. |
