Problém lásky

Mluvilo se ve společnosti o tom, jak láska činí i z lidí duševně silných slabochy a jak působí na cit. Taková wertherovština, sentimentalita, jest zjevem dosti obvyklým. Milenec pláče a utírá si slzy, i když často nejedná se o nějaké tragické rozuzlení jeho poměru. Milenec roní slzy, i když třeba jen zdánlivě byl jeho poměr poskvrněn. Poučný případ o tom mohl jsem také pověděti. Vyprávěl jsem, jak kdysi pod Čerchovem na Šumavě viděl jsem pod větvemi mohutné sosny sedět na poraženém kmenu mladého, silného muže, který hořce plakal. A mladý ten muž pojal ke mně tolik důvěry, že se mně svěřil se svým příběhem, jejž zde věrně podávám:

„Jmenovala se Irma Trautensteinová. Hezčí Němkyně jsem neviděl. Každý den chodil jsem do restaurace jejího otce z Kubice přes hranice do bavorského Brodu nad Lesy. Mohu říci, že jsem ji miloval. Byla vzdělaná, dobře se bavila a pravím vám, přitom byla učiněné dítě. A dovedla tak dobře uvařit knedlíky s uzeným masem a přitom byla sama tolik kyprá, vábná a svůdná! A její otec čepoval znamenité bavorské pivo, a pak ta krajina kolem! Šumava se svými nádhernými lesy! Když jsem se dost natoulal v lesích a dost nasytil krásy, čekala mě baculatá Irma, knedlíky s uzeným masem a máz černého piva. Potom mě šla vyprovodit na cestu ku hranicím, v lese jsme se rozloučili a já šel jsem k celnici, kde mně prohlédli kapsy rakouští celníci. Ti chlapi měli na mne podezření, že něco pronáším. A já nesl s sebou jen srdce, které milovalo, poněvadž knedlíky jsem už strávil před rakouskou celnicí.

Jednou však zapomněl jsem si doma kapesník, možná také, že jsem jej ztratil v lese, alespoň se nepamatuji, že bych si byl za hranicemi utíral nos. Zkrátka, přišel jsem do Brodu nad Lesy k Irmě a neměl jsem kapesního šátku. Svěřil jsem se jí. Půjčila mně šátek svého otce a pak mně přinesla ještě jeden krajkový šáteček.

,Ten si nechte na památku, ale nos si do něho neutírejte,’ řekla. Ale j a k to řekla!

Uschoval jsem ten šáteček s jemnými krajkami do náprsní kapsy. A ten šátek krajkový mne hřál, věřte, nebo nevěřte. Hřál mne v kapse až k pohraniční celnici, kde jako obyčejně na mne vrazili celníci.

,Tak vidíte, že nic nenesu,’ řekl jsem, když mne prohledávali.

,To se mýlíte,’ řekl jeden z celníků, ,copak je tohle?!’ Vytáhl mi z kapsy onen mně tak drahý krajkový šáteček. ‚Vidíte,’ pravil přitom, ,že jsme se přece nemýlili, a vy pronášíte z, Bavor do Rakouska krajky. Víte, že proviňujete se dle § III. předpisů čís. 46 až 48, pojednávajících o výšivkách, krajkách a jiných aplikacích?’

Stál jsem mezi nimi jako hříšník. ,Pánové,’ řekl jsem opanovav se, ,víte dobře, že tento krajkový šáteček je předmětem mé vlastní potřeby, který clu nepodléhá?’

,Není to však na něm vidět,’ řekl celní úředník, ,šátek ten nebyl doposud upotřeben, jest úplně nový a kromě toho máte ještě jeden pro svou vlastní potřebu, tento velký šátek, který, jak vidím, byl již častěji upotřeben.’

,Ach, toť tedy lehká pomoc,’ řekl jsem statečně, ,utřu si do krajkového šátečku nos.’ A také jsem tak dvakrát hlasitě za sebou učinil, abych jim dokázal, že se jich nebojím.

,Můžete jít,’ řekli mně nato a já šel do černých lesů šumavských, po bílé silnici nahoru ke Kubici. A v lese jsem si najednou to všechno rozvážil: ,Co jsem to provedl? Já nešťastník, proč jsem si utřel nos do šátečku, který mně ona darovala, proč jsem znesvětil dílo jejích rukou!’ Věřte mně, čím dále o tom přemýšlím, tím trapněji ta vzpomínka na mne působí. Sedím zde pod sosnou již po dvě hodiny a dívám s.e tím směrem, kde žije ona, kde svými drobnými krůčky kráčí chodbou toho starého domu, kam nemohu se vrátit, poněvadž jsem poskvrnil náš čistý, ctnostný poměr tam na té proklaté celnici, zabořiv svůj nos do ladných tvarů šátku, který ona pro mne šila a mně darovala s tím svým dětským úsměvem. Cítím k sobě hnus, opovržení, zdá se mi, že nejsem hoden toho anděla ...“

Za rok po této události viděl jsem onoho mladého muže v Praze. Šel ke mně, jakmile mne uviděl, a řekl:

„Víte, co je nového? Ona mě stíhá pro paternitu!“

A vícekrát jsem ho nespatřil.