Proces 39 českých kovářů

Tito nešťastníci provedli totiž toto: 2. srpna t. r. o 9. hod. ranní vzdálili se ze svých míst a konali schůzi, ve které se radili, aby jim byla zlepšena strava. Ze čtyř tisíc dělníků až na dvě stě nepracoval nikdo. Poslali deputaci do Vídně, prosili o nápravu a vláda rakouská 39 českých dělníků místo nápravy poměrů postavila před válečný soud.

Interpelace podaná soudruhem poslancem Antonínem Němcem v poslanecké sněmovně odhalila úžasné poměry sociální, v jichž okovech trpí české dělnictvo.

Takzvaná práce pro vojenské úkony jest horší než práce v donucovací pracovně. Rakouský stát jako zaměstnavatel tísní v značné míře hůř dělnictvo než dozorce popoháněč trestance při pracích v trestnici. A rozdíl nepatrný. Ti jsou již zavřeni, a ti teprve budou!

Obžalobu řídí rada z. s. nadpor. audit. dr. Arn. Švorcik. To jméno si zapamatujte, a setkáte-li se kdy s ním, připomeňte mu, že řekl k obžalovaným:

„Měli jste si přece uvědomit, že nemůžete beztrestně jednat proti továrně. Vy čeští dělníci musíte být poslušní služebních rozkazů svých představených v plném rozsahu. Vy máte absolutní povinnost poslušnosti, jež v služebním zájmu vylučuje jakékoliv zkoumání rozkazů, jež představený udělí. Kdybyste vy i vaše ženy, děti, matky měli zemřít hlady, nesmíte opustit práci pro tento stát i pro válečné úkony.“

Co si představují velkokapitalisté rakouští dnes pod slovem „válečné úkony“, vysvítá nejlépe z obžalovacího spisu proti čtyřiadvacetiletému kováři Janu Kofroňovi, který je žalován pro zločin vzpoury, poněvadž odepřel jít natírat železný plot u vilky barona Ringhoffera v Dolních Beřkovicích. To není žádná humoreska Jaroslava Haška, to je skutečný stav věci, jak jej žaloba předkládá. Čtyřiadvacetiletý kovář Jindřich Knolík je souzen pro zločin vzpoury poněvadž vylil talíř shnilé kapusty.

Jednadvacetiletého zámečníka Josefa Kalingera viní obžaloba, že odešel a neukončil sestavení kočárku pro pana barona Ringhoffera, ačkoliv byl dvakrát u přísahy a nosil dokonce vojenskou čepici.

Z průběhu líčení vyšlo najevo, že je nutno pracovat až 18 hodin denně. Všichni trpěli hlad. Většina nedostávala slíbených obědů. Tyto vůbec nebyly k jídlu. Ztuchlá, shnilá kapusta, zmrzlé brambory. Z dvaceti šesti tisíc dělníků zemřelo přes tisíc střevními a žaludečními nemocemi! Šestnáctiletí hoši byli pro sebemenší opomenutí v práci ve zvláštní místnosti práskáni rákoskami od dozorců a museli přitom zpívat „Gott erhalte“.

Není naprosto možné vypsat všechny ty surovosti, jichž se dopouštěly vládní orgány na českých dělnících na rozkaz vojenského správce závodu Ringhofferových generála Hinckeho, který pohrozil, že nebudou-li dělníci jíst, co jim správa závodu předkládá, že bude továrna bombardována!

Dozorci byli šikovatelé, kteří nutili, aby bylo někdy pracováno až 36 hodin. Neděli co neděli se pracovalo. Platu měli při nynější drahotě 3 K denně, z čehož si museli kupovat oběd po 1 K 55 a večeři po 1 K 20 h, sestávající ze tří bramborů a malého kousku shnilé skopové sekané, mohli tedy odevzdat své hladovící rodině denně 25 haléřů.

Vím, že řádky tyto pobouří každého českého člověka.

Myslím, že zprávu o tomto procesu není třeba glosovat a že nebude nikoho mezi českými dělníky, kterého by ještě neprobudila strašná a zjevná skutečnost, jak jedná Rakousko s českým dělníkem.