I. Šťastné dopoledne
Z Krakova přes Červený Kámen
jsou dvě hodiny na ruskou hranici u Bosotówa.
Nežli jsem však urazil tuto vzdálenost tam i
zpět, na granicu a z granici do Krakova, trvalo
to půldruhého měsíce. Podivuhodná ta událost
přihodila se takto:
V Zakopaném seznámil jsem se před šesti léty s
mladým nadšeným historikem, Polákem
Szczeszyňskim. Mladý muž byl spíše prehistorik
než historik, hledal kurhany, podivné mohyly
neznámého národa a ve mně jako v Čechu viděl
příslušníka země, která oplývá nalezišti
skrčených koster.
Proto ke mně přilnul jako k jeskyním v Maguře,
neboť on kromě kurhanů hledal také stopy
jeskynního medvěda a měl po nějaký čas fixní
ideu, že v údolí Dunajce musí kromě nějaké
předpotopní lidské lebky nalézti také zbytky
jeskynní hyeny. Konečně ho to pustilo a jednoho
dne mně oznámil, že pojedeme do Krakova a v
okolí mezi Mazury že budeme pátrati po
kurhanech.
Jeli jsme tedy a v Krakově pod Wawelem najali si
pokojík u vdovy po inženýru Dembiňském. Byla to
vzdělaná dáma, která pila mocně jerzabinku,
uměla zpívat všecky mazurské písně, recitovala
nám sladkou Konopnickou, vařila nám sekanou
pečeni s praženým ječmenem a kávu z pražených
žaludů.
Znala výborně celé okolí a posílala nás na
výlety do Zatom, Skawiny a jednoho dne přišla se
zprávou, že na ruských hranicích u Bosotówa za
Červeným Kamenem jest mohyla v březovém háji,
kde prý Tataři zahrabali jeptišku.
Prehistorik Szczeszyňski políbil jí ruku na
znamení díků, pak jsme jí řekli, že jí to bůh
oplatí, vzali jsme si pět korun do kapsy na
útratu, které jsme si od ní vypůjčili, vyrazili
jsme po zaprášené silnici za pěkného srpnového
jitra na Červený Kámen k ruské hranici přes
Vislu.
Po cestě pravil prehistorik, že posledního
Tatara naraziti dal na kůl roku 1321 kněz
Marcius u Kakonie v Zatomi, z důvodu, že je
pohan. Jeptišky že v Krakově byly dosazeny až
roku 1438, tedy že pověst o zahrabání jeptišky
Tatary jest nesmyslem, historickým omylem.
Bude-li však ona mohyla tvaru kuželovitého, bude
to nejlepším důkazem, že onen neznámý národ,
který takovým způsobem pohřbíval své mrtvé,
dostal se až sem do těch krajin, ačkoliv se
předpokládalo, že nejvýchodnější jeho stopy
sluší hledati u Stanislavova.
O tom, kdo byl ten neznámý národ, můžeme jen se
dohadovati. Buď to byli permští Vogulové, možná
Varjakové, či některý kmen pravěkých Mordvinů,
či Uzbekové, nebo lidé čeledi prafinské, možno
též, že kaspičtí Permjakové.
„Já si vyberu,“ řekl jsem.
To rozčililo pana Szczeszyňského. „Snad
netvrdíte, že to byli Skytové, kteří dle
nejnovějších výzkumů potloukali se kol Černého
moře a do těchto krajin se nedostali a naházeli
na mrtvoly praobyčejné mohyly, docela sprosté
kurhany, jako když plácnete kus hlíny na zem.
Kurhany beze všeho systému, ve kterých
nenaleznete ani oblázku, jen prst, jako když
krtek vyhrabe kupky na louce!“
Šli jsme mlčky dále. Prehistorik byl rozčilen a
měl kromě toho pětikorunu v kapse, takže bylo v
tom parnu nebezpečno si ho rozhněvati, když jsem
neměl ani haléře u sebe. Neříkal jsem ani slova
a tak jsme došli na kopec. Tam jsme si pohodlně
sedli u nehlubokého příkopu silnice a pan
Szczeszyňski řekl vážně: „Pochybujete snad o
správnosti mých názorů? Pochybujete o předcích
Varjaků, Mordvinů, permských Vogulů, Varjaků,
Uzbeků, nevěříte snad v existenci čeledi
prafinské? Pochybujete o kuželovitých mohylách?
Mám vám říci, že jsem objevil stopy samojedské
kultury na rovině u Podwoloczisky? A u Samboru
že jsem našel v kurhanu stopy kultury Mečerjaků,
kus rozštípnuté kosti s typickým zářezem?
Pochybujete-li o tom, jen to řekněte a já vám to
dokáži.“
„Rozhodně o tom nepochybuji!“
To ho uspokojilo a šli jsme dále z kopce do
kopce, až došli jsme k poslední krčmě na
rakouské půdě.
Naproti je rakouská celnice a nahoře na silnici
zelené sloupy a kláda přes silnici, uzavírající
vchod do carstva. Tam bylo vidět komoru ruskou a
jízdní kozáky pohraniční stráže.
U rakouské celnice jest také c. k. četnické
velitelství, z kterého mají příjemný pohled na
krčmu. Pohled ten jistě svádí a proto když jsme
vešli do této krčmy, viděli jsme tam sedět
finančníky a četníky z protější budovy, kteří se
mezi sebou právě přeli o tom, jak se německy
řekne polské slovo „nastój“. Konečně to
rozluštil jistý četnický strážmistr, který
vykřikl „Die Tinkture“. Šťasten tím nápadem
vypil naráz půllitr mizerného osweczimského
piva.
My jsme si raději dali jalovcovou se sodovou
vodou a pak jsme se dali do zábavy se strážci
rakouské bezpečnosti a říšských financí.
O hledané mohyle mohl nám podati zprávu zkušený
četnický strážmistr. Nevěřil také tomu, že tam
Tataři zakopali jeptišku. Byli by je přece
četníci zatkli a on myslí, že jest to hrob
podloudníka, kterého tam zahrabali finančníci.
Ozval se také krčmář, židek z królestwa, že
jestli velkomožní pánové dovolí a nebudou se na
něho hněvat, že prý říkají chlopi, že ona mohyla
v březovém háji je hrobem krále Sobieského.
Prehistorik vyskočil a vyložil židkovi, šermuje
mu pod nosem, stručně dějiny Polsky a kde
vlastně leží král Sobieski.
Poctivý židek vyložil nám pak, jak zmíněná
mohyla nachází se na samých hranicích ruských,
když se z Bosotówa člověk vydá na granici přes
březový hájek. Křoví nalevo patří Rusku, roští
napravo Rakousku.
Rozloučili jsme se se všemi a slíbili, že se za
dvě hodiny vrátíme.
Bohužel vrátil jsem se až za půldruhého měsíce.
To už byl četnický strážmistr nebožtíkem.
Utrápil se chudák nudou, ve kterou je začarována
taková špinavá četnická stanice na haličské
vesnici.
Dnes uplynulo šest let od té doby a prehistorik
Szczeszyňski snad se doposud z Ruska nevrátil.
Posledně přišla zpráva, že ho rakouské
velvyslanectví v Petrohradě reklamuje z měděných
dolů v Irkutsku. II. Nešťastné
odpoledne počátkem smutných dnů.
Nalevo ruské křoví, napravo
rakouské křoví! Cesta těmi houštinami, po
kterých jsme šli, patří tedy Rakousku. Šli jsme
tiše, naslouchajíce zpěvu ptáků v březovém háji,
když tu náhle vynořily se z ruského křoví dva
páry rukou v zelené uniformě.
Svalnaté ruce vtáhly nás přes ruské křoví do
ruského carstva a současně zahřměly nám do uší
dva výkřiky: „Iměješ rubla? Máš rubl?“
Promluvili tak dva donští kozáčkové od
pohraniční ruské stráže. Kozáčkové s tesklivýma
očima jako jejich teskné stepi, které opustili,
aby přetahovali chodce z rakouského na carské
území.
„Nemáme rubla,“ odpověděli jsme jako jedním
dechem.
„Proč tedy bez rublů lezete do carstva? Ukaž
pašport!“ obrátil se ke mně můj kozáček.
„Nemám pašportu a nechtěl jsem překročit carskou
hranici!“
„Ale jsi v Kielecké gubernii, holoubku,“
domlouval druhý, „Kielecká gubernie, velká a
slavná gubernie! Vládne nad ní car pravoslavný a
kníže Danilov gubernátorem. V Kielcích, hlavním
městě, výčepy carské vodky, nejlepší ze všech
jižních gubernií. A v této slavné gubernii nyní
stojíte, holoubkové, dejte ruble na vodečku a
rodinu vaši bůh ulituje, nejvyšší slitovník,
lidé křesťanští. Nedáte-li rubla, povedem vás
přestupníky na komoru.“
„A na komoře jsou přísní činovníci carští,“
doplňoval první, „dají vás odvézt do věže v
Měchówě a do velikého vězení v Kielcích. Odtud
ku správě finanční do Kyjeva a z Kyjeva, jak jim
svědomí rozkáže. Bez pašportu kdo vnikne do
carstva, tu ho vyšetřují, zdali nelegálnou
literaturu nechce přenést přes hranici, knížky
proti bohu pravoslavnému, či kávu zdali
nepřenášel nebo řeči nešířil v kraji, nežebral a
nekradl. Dejte, holoubkové, každý rubl,
nemáte-li, tož padesát kopejek! Vodečku vypijeme
a ukloníme se na vaši počest a řekneme doma
rodičům, že i na granici chodí bohatýři.“
Vtom po pěšině vedle za křovím ozval se dupot
koně a objevil se strážmistr ruské jízdní
pohraniční stráže. Jel přímo k nám. Jakmile ho
spatřili, zasalutovali a zcela nevinně volali
naproti: „Zdravstvujte, neimějou pašporta i
chatěli nám rubla dát!“
„Pašol! Na komoru!“ zařval strážmistr. Kozáčkové
vzali nás mezi sebe a aby to strážmistr slyšel,
hlasitě volali: „To nelze, aby někdo podplácel
carského kozáka!“ Strážmistr jel za námi a
kobyla nás kousala do ramene, až přišli jsme ku
dřevěné vojenské stanici v lese.
A nahoře na vrchu tyčila se a rýsovala prožluklá
mohyla.
„Tvar kuželovitý,“ vykřikl radostně prehistorik
a zahloubal se v mlčení filozofa.
Před vojenskou stanicí seskočil strážmistr s
koně, pokynul, abychom vešli, vyhnal oba kozáčky
a zatímco jeho kobyla se venku pásla, chodil po
místnosti práskaje bičíkem do jezdeckých bot.
Náhle před námi stanul: „Nevím,“ řekl dívaje se
nám do očí, „co s vámi udělám. Rozhodně nevím.
Jste, jak vidím, řádní lidé, ale uplácet carské
vojsko...“
Namítali jsme...
„Držte hubu, holoubkové,“ pravil přísně, „jsem
na rozpacích, pomlouváte carské vojsko. Toť
těžké přečiny. Bez pašportu, uplácet,
pomlouvat... Je s vámi zle, velmi zle. Těžký je
vzduch ve vězení...“
Počal chodit rozčileně po místnosti a pak
podruhé stanul před námi a dívaje se na nás
lítostivě pronesl tklivá slova: „Dejte, vaše
blahorodí, deset rublů pro chudé!“
Ukázali jsme mu mlčky své peníze, všech
třiaosmdesát haléřů, které nám zbyly z
pětikoruny.
„Ach,“ řekl nemile překvapen, „víc nemáš?“
„Nemám,“ odpověděl prehistorik.
Těžký boj rozhostil se v duši strážmistra Osipka
Ivanoviče. Má za třiaosmdesát haléřů zradit
Rusko? Byl to charakter! Prohlédl nám kapsy a
když viděl pořád jen těch třiaosmdesát haléřů,
strčil je do kabátu prehistorika Szczeszyňského,
vystrčil nás s proklínáním ze dveří a venku
kozáčkům povelel: „Pašol na komoru!“
Vedli nás tedy na komoru, vojenskou hlavní
stanici, celní a finanční zároveň. Pruh silníce
u komory obsazen byl vojenskými pohraničními
hlídkami a po silníci bylo viděti do milého
Rakouska, na poslední krčmu, kterou jsme před
dvěmi hodinami opustili a kterou jsem měl
spatřit až za půldruhého měsíce.
Ubohý prehistorik, jak jsem již řekl, je doposud
prý někde v Irkutsku. III.
Vlastní spravedlnost.
Na komoře náčelníkem byl
Joachymovič Samoubranyj. Tento muž měřil vše dle
zákona. Nad prehistorikem se usmál. „Mohyly,“
pravil poté tiše, „přivedly vás do neštěstí.
Velké vaše provinění! Bez pašportu přes hranici,
podplácet hlídku, chtít podplatit strážmistra,
zlehčovat carské vojsko, s nedostatečnými
prostředky peněžitými přejít hranici... Ne,
pánové, zde nelze se slitovat nebo oči
přimhouřit. Zde třeba carským zákonům vyhovět a
zjednat carským úřadům zadostiučinění. Jste
zatčeni a zítra vás odvezou do Měchówa v
Kielecké gubernií. Máte dokumenty?“
Neměli jsme přirozeně nic, jako bezstarostní
lidé, kteří si vyjdou na procházku za město.
„Vy nemáte dokumentů? Tedy bez dokumentů do
carské říše. Neslýcháno. Zavolám písaře!“
Písař se objevil ve staré uniformě. „Piš,
Vasiljo, co ti budu diktovat... Slavnomu
okružnomu sudu v Měchówě. Přivezených dvou
individuí dobře zamkněte. Podplácejí úřady a
peníze nemají. Ne - to škrtni, toť nelogické.
Piš: S posledními kopejkami snažili se vojenskou
hlídku podplatit. Přistiženi nadřízeným
strážmistrem potupili carské vojáky. Napiš, že
řekli o nich sviňa. Není to pravda, ale v
úředním protokole to, pánové, nesmí scházeti.
Pak totéž nabídli i strážmistru, který je
dopravoval na komoru. Napiš, že též řekli sviňa!
A na komoře že tobě, Vasilko, také sviní
přezděli. Pak piš, že dokumenty nemají, že bez
pašportu přešli do carstva a že jsou bez
prostředků, veřejné dobročinnosti na obtíž. Piš,
že směle vypovídali, že činí potměšilý dojem a
že mluví o mohylách. Podepiš za mne a přitiskni
pečeť, zavolej kozáka Bodriku, ať jim dá napít
čaje a zavře do konírny!“
Tak se stalo.
Ráno nás odvezli do Měchówa. V Měchówě nás
zavřeli podle rozkazu. Pak na nás zapomněli na
týden, jen nějaký muž s holí vstrčil nám denně
bochníček chleba a trochu vody. V té smrduté
díře nebylo ani pryčny. Spali jsme na zemi a
divili se, že nedostáváme vší.
Potom k nám zavřeli nějakého polského chlopa,
který plivl náhodou na ikonu v krčmě. Pravil, že
se nehněvá na boha. Nešťastníka odvezli druhého
dne do Kyjeva.
Nás pak co chvíli odváželi z vězení do vězení.
Potom nás oddělili. Nikdo nás nevyslýchal.
Prehistorika odvezli také do Kyjeva a mne do
Kíelců.
V Kíelcích předvolali mne konečně po měsíc
trvajícím utrpení do kanceláře a pravili, že se
ztratily listiny o tom, co jsem provedl.
Poněvadž však neví se, co se vlastně stalo, že
mám si najíti byt a že mne odsuzují k nucenému
pobytu ve vlastním bytě po dobu jednoho týdne.
Nato mně strážník najal byt (kdo to zaplatil,
nevím) a hlídali mne po celý týden.
Poněvadž pak byl bych zatím umřel hlady, nemaje
kopejky, přicházel vždy strážník nahoru a nosil
mně z protější restaurace obědy a večeře a láhev
vodky, kterou sám vypil. (Také nevím, kdo to
zaplatil.) Za týden pak odvedl mne do
guberniální budovy, kde v kanceláři v
departementu šestém bylo mně sděleno, že jako
obtížný cizinec jsem nařízením guberniálním po
návrhu městského kurátora a soudního dvora
vypovězen navždy z Ruska.
Nato mne vsadili do bryčky, jeden voják si sedl
vedle a po dvanáctihodinné jízdě byl jsem opět
na nešťastné hranici.
Potom otevřely se šraňky ruského území za
slavnostního naladění úřednictva komory a
vojenských stráží a vystrčili mne navždy z
Ruska.
Za dvě hodiny byl jsem v Krakově, vrátiv se z
dvouhodinové procházky ku hranici za půldruhého
měsíce. Ale ubohý prehistorik čeká šest let na
návrat do vlasti. |
