Profesor dr. Gras

Profesor Dr. Gras nepatřil mezi lidi, kterým je jedno, jak se dorozumívali mravenci, ale nepatřil ani ke ctitelům učených pánů de Geera, Boneta, Haqua a jiných, kteří se domnívají, že řeč mravenců záleží jedině ve značkách a posuncích. Profesor Dr. Gras dospěl k náhledu, že mravenci mají řeč zvuků.

Výraz této své domněnce dal najevo přečetnými články, které uveřejňoval v různých přírodovědeckých časopisech a které byly tak duchaplné, že prof. Dr. Gras obdržel první cenu jisté nadace, o kterou nežádal a která záležela v tom, že byl na ulici neobyčejně drzým způsobem fotografován a jeho podobizna byla otištěna v jednom časopise pod názvem: „Kdo je to?“ Dole stálo: „Přinášíme podobiznu našeho vynikajícího učence, profesora Dr. Timothea Valeriána Grase. Redakce našeho listu se rozhodla udělit mu první cenu za jeho články O mravencích a činíme tímto milou povinnost oznámit svým pp. odběratelům, že jeden z pánů redaktorů se pokusí poutavým způsobem zpracovat život tohoto vynikajícího učence, kterýžto román počneme vydávat hned po ukončení Lidokupce Amsterodamského v románové příloze našeho listu.“

I

O profesorovi Dr. Grasovi bylo možno právem napsat poutavý román, který mohl zastínit i půvaby Lidokupce amsterodamského.

Začneme jen s dobou, kdy obdržev doktorát, vydal dílo o termitech, ve kterém tvrdil, že termiti na Zambezi mají namodralé zadečky. A tohle dokazoval spoustou číslic. A aby to dovršil, vydal dílo francouzsky pod názvem: „Recherches sur les Termes bellicosus“. Za tři nedéle se vyskytlo asi dvacet polemických děl, za pět neděl se přihlásili američtí učenci a zanedlouho se objevily barevné fotografie „všekaza kousavého“, kde místo očekávaných namodralých zadečků hleděly na učence zadečky běložluté, zadečky bojovných obrů mezi mravenci.

Mohla být blamáž profesora Grase větší?

Zmizel. Hádalo se na sebevraždu, jako na jediné možné čestné ukončení této trapné aféry, když jeden z jeho důvěrných přátel obdržel náhle telegram z Kapského Města:

„Jižní Afrika, Zambezi, Zulukafři ouvé, termiti hurá. Dr. Gras.“

A Dr. Gras zmizel světu na tři roky. Až jednoho dne obdržel zarputilý odpůrce Dr. Grase, známý učenec Pastor, poštou malou plechovou krabičku a když ji otevřel, omdlel. Z krabičky se na něho vyzývavé dívaly namodralé zadečky několika termitů. Na dně krabičky pak byl lístek:

„Vracím se šťastně ze zajetí lidožroutů. Wamkulagao, ni mweji, wake wa pekee milele wala wamwaminio.“

Rozluštil to lektor afrických jazyků na Sorboně k údivu celého vzdělaného světa takto:

„Ačkoliv ony věty jeví příbuznost s jazykem Swahili, s řečí Suto, ačkoliv podobně mluví černoši v okolí Nyassa, zejména národ Jáo, nicméně se zdá, že slovo milele je vzato z řeči kmene Otši.“

Svůj úsudek skončil takto: „Zpráva zaslaná profesorem Dr. Grasem jeví příbuznost s jazykem Niků čili Kinikiků u Mombaska, podobá se řeči Nupé, je v ní cítit určité vztahy k řeči národa Sagallů ve vnitrozemí, nicméně nelze jinak prohlásit, nežli že zpráva je psána dosud neznámým jazykem kmene, objeveného Dr. Grasem.“

Byla to pravda. Profesor Gras objevil nový strašný kmen afrických divochů, kmen Lililimba. Vlastně Lililimba objevil profesora Grase. Stalo se to takto:

Plul parníkem po Zambezi až k nejbližším kataraktům a odtud se vydal pěšky do vnitrozemí, bez průvodců, beze zbraně, jedině s kapesním nožem. Zavazadla si nesl v ručním kufříku. Dvě košile, dva páry spodních kalhot a několik párů punčoch. Kromě toho měl s sebou zvětšovací skla, líh, mikroskop, síťku na motýly, kompas a leštidlo na boty. Tohle poslední je k pláči.

Nesmíme dále zapomenout na láhev koňaku a na dva párky sušených tyrolských, mysliveckých uzenek. Byl to nejoriginálnější učenec, který kdy procházel těmito pralesy. Nelze s ním porovnat Livingstona, který s třemi domorodci prorazil pralesem, dlouhým pět tisíc kilometrů, spíše lze s ním porovnat Dr. Schmidta, který po dva roky cestoval samojediný mezi Zulukafry a jimi také byl po dvouletém přátelském styku rozčtvrcen.

Měl profesor Gras vůbec úmysl proniknout do vnitrozemí? Kdož to může vědět! Jisto je, že šel. Šel, jako by se procházel alpskou krajinou. Hvízdal si v pralese a díval se, jak parník, který ho přivezl, odjíždí. Byl úplně od světa odříznut. A účel toho všeho? Dokázat, že termiti v těchto krajinách mají namodralé zadečky. Chytit takové termity a z nejlepšího místa je poslat do Evropy.

Ubohý profesor byl velmi slabý v zeměpisu. Vybíjel svou energii v broucích a v hmyzu. Ani ve snu ho nenapadlo, že dál po Zambezi není měst. V Kapském Městě si koupil důkladné mapy a zase je rozhorleně zahodil. Angličtí zeměpisci byli tak líní, že vynechali celé krajiny a na mapách zanechali prázdná místa.

Tak se náhle objevil v pralese a s usměvavou tváří prohlížel první příbytky termitů, vysoké tři metry. A co viděl? Jen samé běložluté zadečky. A od toho okamžiku zapomněl na svět. Vnikal do pralesů, ploval přes řeky, lezl po stromech. Zkrátka hledal. A čím se živil?

Živil se ovocem, jaké poskytuje prales. Naučil se požívat žížaly a jiné tvory. A šel dál. Šel v dobách dešťů, šel v parnu letních dnů. Prosté šel a hledal namodralé zadečky všekaza kousavého. Když si vzpomněl na Evropu, tu se dal do smíchu. Ti hlupáci nevědí, že se dají žížaly jíst!

A zažil dobrodružství?

Jak dlouho byl již na cestách pralesy! Přes rok, a dosud dobrodružství nezažil. Možno napsat proloženým písmem: Zvěř se mu vyhýbala a hrom ho nezabil.

A profesor Gras se přestal v pralesích převlékat. Dílem neměl co převlékat a dílem trpělivé čekal, až se to na něm rozpadne. Boty ztratil v době dešťů. Ke konci osmdesátého týdne bloudění po pralese se jeho očekávání vyplnilo úplně. Šaty a prádlo se na něm rozpadly a vypadal-li jako vagabund před třemi dny, vypadal dnes jako divoch. První bílý nahý muž v pralese dva tisíce kilometrů severozápadně od prvních kataraktů řeky Zambezi! A tento učený adamita držel v jedné ruce cestovní kufřík a v druhé síťku na motýly. A po jeho tváři se rozhostil blažený úsměv. Našel termita s namodralým zadečkem. Pták neznámého rodu zpíval někde vysoko píseň o štěstí pralesa.

II

Strašlivé dobrodružství po nálezu prvních lidských stop.

Dosud tedy, jak řečeno, nepotkalo profesora Grase žádné dobrodružství, které by stálo za zmínku. Jedovatá moucha „tsi“ sedla mu občas na nos a aniž ho štípla, odlétla, neboť tato rozumná moucha štípe jen zvířata.

Jednou, když spal, uvelebil se mu v nohách malý netvor. Nějaký druh tygra. Bylo to ostatně příjemné, poněvadž bylo právě chladno, které tak dobře popsal Stanley, když mu tygr teplým jazykem lízal nohy. Profesor Gras nepociťoval žádné hrůzy. Jeho fantazie byla kupodivu krotká. Kdyby byl měl ještě šaty a na nich knoflíky, byl by s naivností mladé dívky počítal: „Ano, ne, ano, ne, sežere mne, nesežere mne, sežere mne, nesežere mne.“

A tygr skutečné odešel. Nejpříjemnější byly opice. Přečasto za ním křičely se zvědavostí dětí, sledujících opilého člověka. Táhly za ním v houfech a jednou lezlo za ním dokonce pět set paviánů, které pak zahnalo na útěk stádo slonů.

Tito velcí býložravci kráčeli přes profesora v pořádku. Překračovali ho s jemným mručením. Jen mláďata mu rozpustile foukala chobotem sliny na tělo. Bylo vidět, že sloni jím opovrhují. Když přešli, pozoroval, že má záda čisté umytá, což ho naplnilo hrdostí. Kdyby to tak viděli v Evropě!

Ale v Evropě nevědí nic. Nevědí ani, že lze jíst jeden druh jedovatých pavouků. Je to velmi výživné jídlo.

Tak ubíhal den za dnem, až tu jednoho dne profesor Gras zpozoroval, že v bahnité půdě jsou stopy lidských nohou. Za půl druhého roku neviděl jinou nohu než svou. Jaké myšlenky asi kolovaly hlavou profesora? Jisto je, že neměly času kolovat, neboť ho někdo chytil za krk. A ten někdo byl ministr vnitra kmene Lililimba, který hledal novou dynastii. Ministr vnitra byl úplné nahý, černý a celá jeho ozdoba záležela ve zlatém křížku na krku.

Byl křesťan? Nikoliv. Byl pohan a lidožrout.

III

Něco z dějin Lililimbů.

Profesor Dr. Gras za svého pobytu mezi Lililimby měl zajisté příležitost prostudovat tento národ co nejdůkladněji. Již tím vyplnil velkou mezeru v lidské vzdělanosti a náleží mu proto bez odporu členství všech akademií světa. Objevil užaslým učencům dějiny tohoto národa a dokázal zcela určitý vztah mezi lidožroutstvím a politickými převraty ve vnitrozemí. Dosud se o lidožroutství mínění učenců a znalců tohoto národního zvyku rozcházela. Angličan Immel se zastává názoru, že požívání lidského masa vyplývá z touhy po lahůdkách. Článku toho použila jistá továrna na mléčnou čokoládu ve Skotsku k reklamě. Vydala celé pojednání v obrovském množství úhledných svazečků a na konci každého stálo:

„Je pravda, že požívání lidského masa vyplývá z touhy po lahůdkách, neboť v krajích, kde je rozšířena mléčná čokoláda firmy Suecterand, není po lidožroutech ani stopy.“

Belgičan Lepier popírá mínění pana Immela a má za to, že lidožroutství je výrazem zbožného smýšlení a že lidská kýta nahrazuje u různých divošských kmenů náboženské obřady.

Co je pravda, o tom by mohly vyprávět poznámky afrického cestovatele Grünualzera, bohužel, byl cestovatel k nesmírnému zármutku celého vzdělaného světa i s poznámkami sněden blízko jezera Ukereve.

Profesor Dr. Gras dospěl, jak řečeno, k třetímu mínění. Učinil tak zajisté promyšleně. Ačkoliv přehled dějin kmene Lililimba předbíhá strašné dobrodružství tohoto učence, je zde podáván způsobem co nejkratším, neboť vývoj oněch dějin potvrzuje mínění Dr. Grase o lidožroutství a politických převratech a tento dějinný vývoj potvrzuje dále skromné mínění profesora samého, že ono dobrodružství bylo strašné a příšerné.

Zde mluví poznámky profesora Grase:

„Vedle jiných vlastností, jimiž nás příroda obdařila, vyskytuje se i ta vlastnost, že nehledíme poznat jenom to, co vidíme právě kolem sebe, nýbrž že máme také živou touhu zvědět, co a jak druhdy bývalo, kdy a kde se sběhly jaké události znamenité a důležité a proto lze s určitostí říci, že dějiny kmene Lililimbů jsou zahaleny mlhavým závojem nejistoty a klamných domněnek v daleké minulosti.

Jisto je dále tolik, že národ tento bydlí v této zemi již drahnou dobu. Mám za to, že jeho říše je jednou z nejstarších v Africe, kde se říše, jak známo, rychle tvoří, mění, rychle zanikají a na jich troskách povstávají nové.

V paměti Lililimbů se nezachovala takřka žádná zpráva o tom, jak povstala jejich říše. Jakási pověst jedině vypráví, že Lililimbové vznikli smíšením paviánů s tygry. Tuto pověst rádi vypravují staří Lililimbové svým dětem. Jsou ještě jiné pověsti, které vyprávějí o dějinách tohoto zajímavého lidu, takže se mi podařilo pracně načrtnout jejich stručnou historii, v níž lidské maso hrálo svou roli. Ovšemže se to týká jediné doby poslední.

Král Hakonorokwa.

Pocházel z královského rodu Nungusuitomiglewewe, měl ženu Innaguteaewekarkowlugit a šilhal. Byl slavnostně sněden v době druhých dešťů po svém nastoupení na trůn. Jeho syn, Nchulobolimhombuindwauwo nastoupil na trůn a byl hubený. Krmili ho tři roky a když neztloustl, byl za všeobecné nespokojenosti kněží sněden. Kněží se hostiny nezúčastnili a přenechali krále ministerské radě. Pak nastoupil král Wurawuralekumiwuruwaoru. Byl tlustý a panoval jen dva měsíce. Když byl upečen, požadovala kasta kněží pečínku pro sebe. Došlo pak k nepokojům, podníceným od ministrů a kněží byli napadeni v hlavním městě Tumpurawo. Nastala občanská válka, za které se král stal nezpůsobilý k požívání, neboť trvala přes tři měsíce. Mrtvoly zabitých a zajatců byly v nemalé míře pojídány a konec nepokojům učinil syn nesnědeného krále Chechelecheche. Tento hrdina se prohlásil panovníkem a dal svým stoupencům sníst kněze i ministry a jal se vládnout absolutisticky. Lid se vzbouřil, když král snědl nejlepší z poddaných. Králem Chechelecheche byla vyjedena dynastie Nungusuitomiglewewe a v nastalé válce o trůn bylo uznáno všeobecně, že nejlepší maso má rod Wakaakanatlatwsewáwarumbarururu, i byl z tohoto radu zvolen za krále Nmasawawa.

Zrušil absolutismus a zavedl ve své zemi slunečník a když viděl, že tloustne a že se ministři na něho příliš tak nějak divně dívají, práskl do bot.

A profesor Dr. Gras se nyní stal králem tohoto lidožroutského kmene...

Na celé historii není ani zbla pravdy, poněvadž si autor nemůže nikterak vymyslit, jak vlastně má rozluštit celou spletenou otázku.

Je jistě v intencích čtenářů samých, aby přemýšleli, jak vlastně čestně vyvázl profesor Dr. Gras z toho všeho, kam jsem ho zapletl.

Je jistě velice smutné, že v historii rukopisů byly všechny zprávy o Dr. Grasovi falšovány.