|
Profesor přírodopisu Petr byl
znamenitý botanik. Ministerstvo vyučování
poskytovalo mu občas celoroční dovolenou na jeho
studijní cesty, kteréžto využil plnou měrou. Po
takové dovolené vydal vždy svým nákladem nějaký
obsáhlý spis. Svým nákladem proto, poněvadž
žádný nakladatel neodvážil se přijat do nákladu
jeho učená pojednání s názvy, které by byly s to
zničit i sebelepší zavedenou nakladatelskou
firmu, jako: „Cyperus polystachius a Pteris
longifolia na Fumarola di Frasso a na Fumarola
di Caciotto na Ischii. Pohledy do minulosti a
přítomnosti kapradin čili jaké zemské periodě
náleží Pteris longifolia na Fumarola di Frasso
na Ischii“. To byl jen název. A nyní následovalo
čtyry sta stran velké osmerky, obsahující různé
dohady a úvahy. Jedna vyvracela druhou. A po
čtyřech stech stranách následovala čtyrystá
první, která vědecká pojednání ukončovala slovy:
„Probereme-li tedy ještě jednou stručně všecky
ty dohady a teorie, dospíváme k názoru, že nelze
nám s určitostí prohlásit, k jaké zemské periodě
náleží ony zmíněné rostliny.“
Za rok vydal pak profesor Petr k oné knize
třistastránkový doplněk pod názvem: „Pteris
longifolia na Fumarola di Frasso na Ischii čili
blíž k pravdě.“ Doplněk končil slovy: „Jak vidno
z toho, nejsme o nic dál než v mém prvním
pojednání. Snad ale povzbudí tato kniha jiné,
aby dál a pohodlněji kráčeli vyšlapanou cestou
na poli vědy.“
Podobných tlustých pojednání vydal profesor Petr
osm. I jinak byl muž statečný. Dvakrát byl
nalezen polozmrzlý na alpských ledovcích, kde
pracoval v oboru alpské květeny. Málem by byl
kdysi spadl do kráteru Vesuvu.
V lesnatém pásmu pod Etnou byl přepaden
loupežníky, kteří mu vzali všechno, svlékli do
naha, jen mu nechali jeho poznámky o jistém
druhu vřesu, rostoucím na Etně.
Ve Švédsku spadl do Frollháttského vodopádu a
zůstal viset díky tlaku vzduchu za kalhoty na
jednom skalisku, kde objevil vzácný lišejník. A
kolikrát se zřítil se skal, křečovitě drže v
ruce nějaký nový druh planých růží.
A tak byl důsledný i v soukromém životě.
Ředitel gymnasia, kde profesor působil, měl
dceru Emu. Ředitelovic zvali k sobě už
půldruhého roku profesora na návštěvy, které týž
také svědomitě vykonával, aniž by se vyjádřil,
jak to vlastně myslí, když je navštěvuje a chodí
se slečnou Emou na procházky. Paní ředitelová
byla zoufalá. Za tři dny podnikne profesor Petr
opět novou studijní cestu, z které se bůhvíkdy
navrátí. Je třeba, aby se vyjádřil, aby věděli,
na čem jsou. Proto doporučila dceři, aby na
procházce tvářila se co nejlaskavěji ku
profesorovi a užila všech prostředků, aby týž
konečně řekl rozhodné slovo, než odjede.
Slečna Ema řídila se dle té rady. Šli za město
do Šárky a po celé cestě užívala laskavých slov,
půvabných pohledů, zatímco profesor Petr
vykládal jí klíč k nejsnadnějšímu určování
nejdůležitějších květných rostlin dle Linnéovy
soustavy.
„Lásko, lásko, ty mocná vládkyně,“ zpívala tiše
slečna Ema, dívajíc se po straně pátravě na
profesora.
Profesor Petr nedal se nijak rušit ve svém
výkladu. „Chcete-li neznámou rostlinu určiti, to
jest jméno její seznati, musíte nejprve
ustanoviti třídu, do které náleží,“ pravil
důrazně.
Šla těsně vedle něho a dívala se mu do očí.
„A potom,“ pokračoval, „vypátráte bez obtíže
pomocí znaků také rod a onen druh, jenž ve všech
známkách s rostlinou tou se shoduje.“
„Vy odjíždíte,“ pravila shýbajíc se k zemi,
„utrhnu vám pomněnku. Dovolíte, abych vám dala
do knoflíkové dírky tuto pomněnku?“
Sklonil se a podíval na pomněnku. „Ach slečno
...“
„Tak vám to sluší, vy se červenáte,“ řekla
slečna Ema, „víte, pomněnka, to je významný
kvítek.“
Profesor se zoufale na ni podíval. „Kdybyste,
slečno, věděla ...“
„Vím, znamená ‚nezapomeň’,“ odpověděla, bujně se
dívajíc na profesora. Pan Petr se červenal ještě
víc: „Řekl bych něco, ale vy byste se zlobila;
proto raději mlčím.“
„Jen bez obavy, pane profesore!“
„Ne, slečno, nežádejte toho.“ A jal se opět
klidně mluviti o rostlinách jevnosnubných a
tajnosnubných. O třídách didynamia,
tetradynamia. O dvoumocných a čtyřmocných. O
rostlinách s prašnými a pestíkovými květy. Pak
sedli do vlaku a jeli do Prahy. Ve vlaku hovořil
o ptačím zobu a poučil slečnu, že pohanka patří
do třídy osmé (octandria). Nato ji doprovodil až
před dům.
„Nezapomeňte,“ končil dnešní hovor, „že houby
vřeckonosné mají podhoubí dílem v zemi, dílem v
jiných rostlinách cizopasně rostoucí a plodnice
rozmanitého tvaru. Dobrou noc, slečno.“ Když
zmizela v domě, chodil pod okny ředitelovic bytu
přes čtvrt hodiny. Kdykoliv se podíval na
pomněnku v knoflíkové dírce, zarděl se. Díval se
také nahoru do oken, konečně dodal si odvahy,
vešel do domu a zaklepal na dveře ředitelovic
bytu.
Byl srdečně uvítán. Omlouval se rozpačitě, že
tak pozdě obtěžuje, ale že nutná věc ... Byl
radostně uveden do salónu a pan ředitel i paní
ředitelová povzbuzovali ho pohledy. Slečna Ema
dychtivě hleděla na jeho ústa.
„Pane řediteli,“ pravil rozpačitě profesor,
„dnes na procházce utrhla slečna Ema toto kvítko
a řekla: ‚Dovolíte, abych vám dala do knoflíkové
dírky tuto pomněnku.’ Nedovedete si představit,
jak to na mne působilo. Nevím ani teď, mám-li
říci to, o čem jsem přesvědčen ...“
„Ale, pane profesore, vždyť vás známe dosti
dlouho,“ pomáhala mu z rozpaků paní ředitelová.
„Vidím,“ pravil profesor, „že tedy snad ani
slečna nebude se zlobit, neboť se to hlavně jí
týká. Poněvadž odjíždím a nevím, kdy se vrátím,
tu jako čestný muž nechci slečnu déle nechat na
omylu. To, co mně dala slečna do knoflíkové
dírky, není pomněnka (myosotis palustris), nýbrž
pilát (anchusa officinalis), třída pátá
(pentandria), květ s korunou srostlolupennou, s
jednou čnělkou. Koruna nálevkovitá, v ústí
uzavřená, modrá neb fialová ...
A profesor Petr spal tu noc jako nejčestnější
člověk. |
