|
Profesor Švejcar patřil k tomu
druhu lidí, kteří vynašli si nějaký obor, aby se
v něm nedožili žádné radosti. Patřil k těm,
kteří za životní úkol vybrali si něco, v čemž
nemohli vyniknout, něco hodně nepovedeného.
Profesor Švejcar vrhl se na povětrnost.
Sám nedovedl si vysvětlit, proč ho to lákalo.
Jeho jednání nelze omluvit. Byla to jistě jen
bezhlavost. Vypravuje sám, že měl tušení, jako
by byl určen k tomu, aby něco zachránil v oboru
povětrnosti. Skočil do toho jako člověk, který
neumí plavat, když vrhne se do proudu za
tonoucím.
Někdy též říkal, že se mu zdálo, jako by
povětrnost byla něčím nejvíce proklínaným a že
se cítil dosti silným ji obhajovat.
Jednomu členu profesorského sboru naproti tomu
vyprávěl, že se v tom nevyzná, že mu nešlo o
povětrnost jako o příčinu, nýbrž prostě jen o
důsledky z ní vyplývající jako z povšechného
stavu věcí. Též vedl řeči, že se mu to pokazilo.
V tom se všichni shodovali a profesor Švejcar
chodil s hlavou smutně svěšenou, neboť nemohl
pochopit, že má-li doma spoustu přístrojů,
vlhkoměrů, tlakoměrů, elegantních aneroidů a
umí-li vypočítat možné srážky vodní, zná-li
všechny tabulky meteorologické, koná-li denně
svá pozorování, že přesto nemůže tomu přijít na
kloub, jak bude zítra.
Sluší uvést k označení jeho poctivého
charakteru, že nikdy netvrdil nebo nesnažil se
oznamovat, jak bude pozítří nebo popozítří.
Uznával, že mu zítřek naprosto stačí k jeho
úplné blamáži. Připouštěl, si vůbec všelijaké
myšlenky.
O tom by mohla vyprávět jeho hospodyně a také se
o tom zmiňovala, když přijela domů. Shrnovala
své vzpomínky na pana profesora v různých
názvech. Nejobyčejnějšími byla slova podivín a
trulant. Vypravovala, že jednou přiběhl domů
jako divoch, div ji neporazil a křičel:
„Východní vítr“ a že vylezl na půdu, kde
spravoval něco na větrníku, jehož ručička
ukazovala na západní vítr. Druhý den pak chodil
zamračeně a zoufale po pokoji, bil se pěstí do
hlavy a všude po chodbách říkal: „A přece to byl
západní, nešťastníku!“
„Bylo to k zbláznění,“ vyprávěla hospodyně,
„býval celé dny v takové skleněné kleci na
střeše a tomu říkal observatoř. Napřed, když to
ošklivé slovo řekl, tak jsem se styděla,
poněvadž mě poplácal na záda a řekl: „Máme to
hezkou observatoř.“ Někdy tam byl i přes noc a
počítal na velkých přístrojích. K ránu vtáhl se
do své ložnice, praštil sebou na postel, házel
sebou, a říkal hlasitě: „Nebude-li pršet
zítra... tolik milimetrů srážek už stojí za to -
Východo-jiho, jiho-východy.“ Všude se mně smáli
s mým profesorem. Kupec, když jsem šla nakoupit,
každý den se mě tázal: „Copak dělají větry pana
profesora,“ nebo: „Co je s větry pana
profesora.“ Jindy přijdu domů, pan profesor sedí
u kamen a mlčí. Najednou se na mne tak smutně
podívá, až mně to sevřelo srdce, šla jsem k
oknu, abych mohla utéct, kdyby něco na něho
přišlo, a tu on povídá: „Rosnička nemá
gymnasium, rosnička neabsolvovala universitu,
rosnička nemá doktorát filosofie, ale rosnička
to dovede, kupodivu to dovede.“ Hospodyně potom
ještě dodala, že týž den sbalila své věci a
utekla, neboť on brečel celou noc nahoře ve své
observatoři. Také říkala, že se musela vždy před
ním zamykat, neboť on se na ni někdy dobýval a
křičel, že barometr stoupá nebo klesá, do čehož
jí nic nebylo.
Musíme ovšem předpokládat, že on za nic nemohl a
že neprorokoval naschvál špatné nebo pěkné
počasí.
Pokud by se týkalo jeho osoby, byl by nejraději
prorokoval počasí pěkné, slunné, jasné, beze
srážek, neboť byl povahy dobrácké a měkké. Ale
když příroda si zhola ničeho nedělala z jeho
doktorátu.
Jakmile ohlásil, že bude pěkně, pršelo tak, že
přišla povodeň. Zanevřel na to tak, že
prorokoval deště a dostal zas vynadáno, ačkoliv
bylo pěkně. Býval z toho úplně zmaten, neboť
pronášel své úsudky na základě vědeckých
pozorování a studií.
Přemýšlel o tom velmi často a říkával si, že
jest to strašně zajímavé, neboť se přece říká,
že jednou je hezky, podruhé špatně. Jsou tedy
dvě možnosti jenom. Zkoušel to po všech těch
nezdarech pomocí kuliček, černé a bílé. Černá
znamenala přirozeně špatné počasí.
Vytahoval tedy ze sáčku kuličky a ani tu
neuhodl, ačkoliv s tím nechodil na veřejnost.
Černé kuličky obyčejně shodovaly se s jeho
vědeckými výzkumy a tak to dopadalo stejně
bledě.
Meteorologie vlekla se jeho životem jako černá
niť, jako truchlohra a když hromy padaly a
blesky se křižovaly a déšť pral do oken jeho
observatoře, tu smutně díval se na zprávu o
povětrnosti, kterou na ten den božího hněvu
vydal a kde stálo: „Počasí překrásné, jasno,
bezmlžno, žádné srážky.“
A dívaje se na fialové blesky zakoktal: „Do čeho
jsem to vlezl.“
Bylo to smutné vědecké živoření. Tím smutnější,
že k němu přišel jednou soused a řekl mu, aby
nechal to povykukování ze skleněné klece na
střeše, on že má vedle holuby a že je plete a že
se mu pak zamíchají.
Bodlo ho to, že je zneuznáván a nová rána ho
stihla když ucházel se kdysi o ruku jedné slečny
a vykládal její matce, co všechno má doma, jak
má zařízenu svou observatoř, jaké přístroje tam
všude visí, dle kterých možno studovati
povětrnost. Jmenoval barometry, hydrometry a
řekl: „Pak mám, milostivá paní, též aneroidy.“
Velmi se divil, když mu řekli, že mu dceru
nedají, a když pak mu napsali, že proto,
poněvadž má takovou neslušnou nemoc, zakroutil
nad tím hlavou a v hlavě mu něco prasklo
překvapením.
Druhého dne zaopatřil si žebřík a v noci nalezla
hlídka policejní u hanavského pavilónu muže,
který na přistaveném žebříku k pavilónu lezl
nahoru a dolů a byl natřen zelenou barvou.
Když ji uviděl, slezl dolů a řekl, usmívaje se
blbě: „Zítra bude hezky, já jsem prosím
rosnička.“
Byl to profesor povětrnosti Švejcar. |
