|
Profesor Wagner šel ve šlépějích
dr. Jindřicha Landois, který jak známo napsal
obsáhlé vědecké dílo o hlasech a zvucích zvířat.
Profesor Wagner šel tak dlouho za stopou tohoto
učence, až ho na cestě vědy předhonil svou
znamenitou knihou Acridida, kobylky polní a jich
zvukové ústrojí, ku kteréžto větě užil za motto
vyjádření Aristotelova v jeho knize O zvířatech:
„Ai akrides tois pédaliois pribousai poiousi ton
psochon.“
Během dalších dvou let napsal odborné dílo o
zvucích mouchy domácí (Musca domestica), ve
kterém dokonce vyvrátil tvrzení svého učitele
dr. Jindřicha Landois, že by jednotlivé pole
zvukové čtyř bzučících aparátů domácí mouchy
obnášelo na prsou 0.0083 mm. Dokázal, že přesné
ohraničení těch polí je 0.00821 mm.
Dr. Jindřich Landois pokusil se sice mu nejapně
odpovědít ve zvláštní brožuře s titulem 0.0083
či 0.00821? Příspěvek k hlasům zvířat, tím však
si počal sám kopat hrob a když profesor Wagner
napsal dílo Hudební motýlové, byl dr. Jindřich
Landois dokonale pohřben a s ním i známí
badatelé v tomto oboru, Kirby a Spence, ba
dokonce po vydání oné knihy mluvilo se špatně i
o mrtvolách, jako o Réaumurovi, který kdysi
uveřejnil knihu o zvuku Acherontia atropos O. s
mizernou nevědeckou větou: „qu’il (zvuk) était
produit par les frottements des tiges barbues
contre la trompe“ (Viz Mémoires pour servir á
ľhistoire des insectés. Tom II. Partie II.
Septiéme mémoire p. 51. Ainsterdam, chez Pierre
Mortia 1737.)
Po této popravě živých i mrtvých učenců
následovaly po třech letech knihy Stridulační
aparáty brouků, Povšechná nauka o zvucích hmyzu
a konečně za pět let vrchol jeho činnosti, kniha
Počet záchvěvů při tónech hmyzu dvoukřídlého,
kde byl snesen materiál pro vědu nesmírně
důležitý.
C, D, E, F, G, A, H, a to kontraoktávy, velké
oktávy, nepodškrtané oktávy, jednou podškrtnutá
oktáva, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, kupř. zvuk
Většina učenců tomu nerozuměla. Byl jmenován
čestným členem několika akademií.
Pokud se týče společenského života, profesor
Wagner nebyl samotářem. Naopak. Chodil rád do
společnosti a uměl obratně zavésti hovor na
hlasy zvířat. Byl v tomto ohledu obávaným
člověkem v kavárně, v restauraci, v divadle, v
tramvaji, ba dokonce byl již dvakrát vyveden z
kostela, vykládaje jednou jakémusi dědečkovi o
zvucích červotoče a podruhé jakési paní o
zvucích štěnice, která lezla této po sukni.
Jednou přišel na své výzkumné cestě po venkově
do jakéhosi hostince, kde poručil si oběd.
Přišla polévka, ve které pozoroval k svému
úžasu, že se něco hýbe. Pomohl tomu tvoru ven a
zavolal hostinského.
„Milý příteli,“ řekl srdečně, „našel jsem ve
vaší polévce živého brouka.“
„To tam musel teď spadnout,“ odvětil klidně
hostinský, „jinak by se byl rozvařil.“
„Připouštím,“ odvětil profesor, „ale brouk,
kterého jsem vytáhl, je z toho druhu, jehož tak
snadno nenalezneme v polévce. Jest to hrobařík
Necrophorus vespillo, nejobyčejnější druh
hrobaříka. Má dva černožluté pruhy na krovkách.
Opakuji ještě jednou, v polévce ho nenalézáme. V
polévkách nacházíme potemníka moučného, Tenébrio
molitor, časem pilouse černého, Calándra
granária, často skočí do polévky leskle hnědá a
bezkřídlá blecha domácí, Pulex irritans čili
blecha dráždící, v krajinách tropických padají
do polévky moskyti, u nás moucha obecná. Časem v
polévce najdeme i štěnici obecnou, Acánthia
lectulária, která v tom případě mine se s
povoláním, neboť překlad lectulária znamená v
posteli žijící. V Banátě vytáhl jsem z omáčky
štíra evropského neboli štrupana, Scorpio
europeus a kde v hospodách a domácnostech nejsou
ani ježkové ani sirné páry po ruce, tam
naleznete, milý příteli, přečasto v jídlech
švába obecného (Periplanéta orientalis),
periplemés je řecky a znamená to pobíhající. To
je vše - co nachází se pravidelně v pokrmech,
ale Necrophorus vespillo? Velmi, velmi zřídka.
Těší mne, že mohu vás poučit, jakým způsobem
hrobaříci vydávají své zvuky. Burmeister již
zmiňoval se o tom, že patří do onoho druhu
brouků, které hlasy vydávají třením svých
krovek. Zvuk ten jest jakýsi jemný bzukot, který
přechází v tiché kňourání grújgrú.“
Hostinský se dopálil. Chytil profesora a vynesl
ho ze dveří. Pak hodil za ním klobouk a křičel:
„Chodí k nám jinčí páni na oběd a žádný z nich
nenadělal pro takovou maličkost tolik řečí...“
Za učencem házeli pak synové hostinského
kamením. ***
„Drahý hochu,“ pravila ke mně
slečna Olga, když jsme se zas po třech měsících
sešli, „chtěla jsem se postarat o vaši
budoucnost, neboť jistě chápete, že učenci v
oboru bádání o hlasech zvířat mají velkou
protekci u ministerstva kultu a vyučování.“
Nechápal jsem.
„Ještě nevíte, kam biji?“
„Naprosto.“
„Drahý hochu, chtěla jsem si vzít profesora
Wagnera za muže.“
„Jsme přece rozumní lidé,“ pokračovala, když
viděla, že se mne to nemile dotklo, „a zajisté
uznáte mou dobrou snahu. Byl byste mým domácím
přítelem a já bych svému muži se o vás pochvalně
zmiňovala tak dlouho, až by vás protežoval.
Bohužel profesor Wagner odolal mým nástrahám a
tak vám nezbývá než objímat mne svobodnou.“
„Poslední večer,“ vypravovalo mně to rozumné
děvče, „strávila jsem ve společnosti pana
Wagnera. Znáte přece krajinu na jihu u Hluboké.
Ty rybníky v lesích, na hrázi takového rybníka
jsme toho večera seděli. Nevzala jsem si ani
šněrovačku toho dne, aby pan profesor popřípadě
nepoškrábal si ruce o kostici. Ale všechno
marné. Vrážela jsem rozpustile do něho a
myslíte, že se usmál? Vykládal mně o zvucích
mušlí a hlasu šneků.
Když jsme seděli na hrázi, sedla jsem si těsně k
němu, upravila jsem si sukni tak, že bylo vidět
mé hedvábné punčochy i lem hedvábné spodničky. A
věříte, že ani pak nepřestal mluvit o hlasu
šneků? Pane profesore, řekla jsem, když už mi to
bylo dlouhé, víte, že jsme zde úplně sami? A
víte, že jsou slečny, které vás milují?“
„Brekekekekex koax, koax!“ ozval se na to
profesor, „quad, quad, quad, quad. Krax,
krakekax, klunkerlelunk! brekekekekex, koax,
koax!“
„Lekla jsem se: Pane profesore!“
„Quack, quok, quuk, quek, quik!“ odvětil
zadumaně. Vtom ozvaly se ze všech stran žáby.
Profesor Wagner chopil mne za ruku a řekl:
„Slečno, má teorie je úplně správnou. Žáby
začínají kvákat v této stupnici. Vyňal kus
papíru a napsal:
Nechte si ten kousek na památku,“ pravil dále,
„a schovejte ho, až budete zas mluvit o
slečnách, které mne milují. Nejbližší svou
knihu, O zvuku skokanů zelených, Rana esculenta,
vám pošlu... Pak jsme šli mlčky domů.“
„Co tomu všemu říkáš?“
„Že profesor Wagner jednou za svého života
neprovedl oslovinu,“ odvětil jsem objímaje Olgu.
|
