Průkopníci české revoluce

Když Poláci roku 1830 odhodlali se povstati proti ruskému absolutismu, v řadách lidových českých provázely je sympatie. Politická tišina, ve které žil a strádal český národ, ožila.

Panovník z katolické a německé rodiny vládl, opíraje se o byrokracii i armádu a katolickou hierarchii, v českých zemích jako části své centralizované říše beze vší zodpovědnosti, úplně neobmezeně, nepopřávaje volnosti slova, tisku, shromažďování a spolčování.

A nebylo dlouho tomu, kdy padla ve Francii hlava podobného despoty Ludvíka XVI.

Z kazatelen v Čechách varovali lid před myšlenkami Francouzské revoluce. Kostely staly se článkem v byrokratickém systému a arcibiskupská konzistoř pražská vydávala pro český lid poučení, „že poddaní Boha se báti, císaře v uctivosti míti, na ctnostné mravy držeti a pokojně pospolu živi býti mají, chtějí-li šťastnými poddanými a užitečnými oudy císařství býti.“

Názory konzervativní byly prohlubovány a šířeny. Vzbudilo to přirozeně protitlak a v pracovní třídě českého lidu počal se probouzet smysl pro politiku. Vztyčeny zásady demokracie a příbuzenských sympatií mezi národy slovanskými.

A katolická hierarchie, souvislost trůnu a církve vystupovala stále ostřeji a ostřeji, až konečně arcibiskupská konzistoř pražská „uvolila se na vyzvání vlády pravidelně prostřednictvím duchovenstva konati na venkově policejní dohlídku v záležitostech politických“!

Politické hnutí proti svrchované moci panovnické nabývalo půdy. Vzniklo v Praze a bylo odhodláno připraviti půdu pro revoluci.

Roku 1830, současně s polským povstáním, bylo založeno v Praze tajné sdružení, které mělo se rozšířit po celých Čechách, vésti usílenou „propagandu pro myšlenky úplné svobody všeho českého“ lidu. Do Čech přišly myšlenky karbonářů, podle nichž revoluční hnutí bylo organizováno, a v září roku 1836 za korunovace Ferdinanda V. na krále českého stal se pokus rozpoutat v Čechách revoluční bouři.

V čele tohoto hnutí stáli K. Tomíček a Fr. C. Kampelik.

Tito průkopníci nové revoluční myšlenky viděli v té korunovaci nové nebezpečí pro českou zemi, byli zásadními nepřáteli jakéhokoliv korunovaného kompromisu.

Vydáno provolání, v němž se praví, že český stát uchoval si správně nerozlučné spojení Čech, Moravy a Slezska, „byl právně státem suverénním a neodvislým, jedině prozatímně spojeným s ostatními zeměmi habsburskými, ale dle skutečnosti násilně náležel správou i zákonodárstvím centralizované říši habsbursko-lotrinské, v níž neprávem nad Čechy úřadovala byrokracie panovníkem jmenovaná, placená. Jestli se i dá Ferdinand V. korunovat na krále českého, zůstává stejně nepřítelem Čech, poněvadž se vetřel jen na český trůn jako jeho předkové a národ český že si nepřeje mít nikoho na svém trůně.“

Byl to projev čistě republikánský mladé politické české generace, projev protidynastický, skončivší tragédií v kasematech vacovské pevnosti.

Ale český národ od té chvíle počíná žít politicky. Když roku 1844 vyskytl se plán, aby Čechy samy o sobě byly připojeny k německému celnímu spolku, tu Čechové ukázali se národem životaschopným a vyložili své politické snahy.

Několik šlechticů v té době hledělo si starých pergamenů, vzniklo stavovské hnutí, mající hájit zájmů šlechtického velkostatku, a na tom zůstala stát opozice šlechty, opozice konzervativní, stojící na předpokladu jádra zemského zřízení z roku 1627, hájící svých privilegií.

Na tom ustrnula. V době národního hnutí, hnutí demokratického, nešla ruku v ruce s lidem a nezískala si důvěry národa. Národ chtěl bořit politické spojení s Vídní, konzervativní šlechta chtěla české země spojit i administrativně, jedině aby zachránila stavovská privilegia.

1 . ledna roku 1846 vyšlo prvé číslo Pražských novin, v nichž od té doby revolucionář Karel Havlíček Borovský soustavně snažil se bojovat proti absolutismu a šířil myšlenky politicky mužného a vytrvalého odporu proti Vídni. Jeho snaha měla za následek, že roku 1847 vzniká v Praze tajný politický spolek Repeal, středisko českého revolučního hnutí, jehož člen Emanuel Arnold hodil výhružné psaní panovníkovi, agitoval proti jezovitům jako spojencům rakouské dynastie.

Počátkem roku 1848 čeští revolucionáři rozhodili proklamaci, v níž vybízeli Čechy dobyti si svobody brannou rukou.

Dne 22. února roku 1848 utekl francouzský král Ludvík Filip z Paříže, kde vypukla třetí revoluce. Francie prohlášena republikou. Rakousko zachvátila revoluce. Proti sjezdu Frankfurtskému svolán do Prahy sjezd Slovanský, do kterého vložil ruský revolucionář Bakunin myšlenky za osvobození všeslovanské demokracie.

Manifest, který vyšel 12. června 1848 k národům evropským z Prahy, zůstane vždy krásným a čistým aktem revolučním. Stálo tam mezi jiným:
„Zavrhujeme a v ošklivosti máme každé panství pouhé síly, stavící se proti zákonům lidskosti. Zavrhujeme všechna bezpráví i privilegia, jakož i všechny stavovské rozdíly. Žádáme bez výjimky rovnost před zákonem i stejnou míru práv a povinností pro každého; kdežkoliv mezi milióny i jeden porobek se rodí, tamť ještě neznají pravé svobody.“

Bohužel, neměli jsme tenkrát revolučního vojska. Kdybychom měli v té době revoluční armádu, bylo by jistě Rakousko již tenkrát vzalo zasvé. Jihoslované a Maďaři vedli boj, který měl zachvátit celé Uhry, Lombardie a Benátsko odtrhlo se od Rakouska, císař rakouský utíkal z Vídně. Revoluční nálada na všech stranách. Ale vojsko chybělo. Místo ve zbrani hledali revolucionáři důvody pro své politické teorie všeobecné revoluce ve filosofii Hegelově.

Profesor Augustin Smetana hlásal myšlenky odboje.

Pražskou posádku, které velel Windischgrätz, zesílil pěší pluk Wellingtonův, huláni a sbor dělostřelectva. Proti nim stály malé skupiny ozbrojeného studentstva a občanstva na barikádách. Dohromady všeho měli necelých 40.000 patron. Proto vzaly svatodušní bouře rychle zasvé.

Vůdcové revoluce Josef Frič, Jan Votka, Karel Sladkovský, dr. Brauner a Josef Miloslav Hurban byli nuceni prchnouti z Prahy.

Do Prahy přibyly venkovské posádky. Venkov se též vzbouřil, ale kosy, cepy, vidle, lovecké pušky nemohly se postavit proti vojensky organizovaným a ozbrojeným vojskům Windischgrätzovým.

16 . června prchá Bakunin z Prahy. Bouře nebyla připravena, nad Prahou byl toho dne vyhlášen stav obležení, perzekuce a zatýkání.

Roku 1849 vidíme Čechy na říšském sněmu v Kroměříži hájit v debatě o čtrnácti základních paragrafech ústavy vesměs názory liberální, demokratické a protihierarchické. Byli pro zrušení titulů šlechtických, pro veřejnost a ústnost soudů, pro demokratické poroty. Bojovali za přijetí principu svobody spolčování a shromažďována, bili se za svobodu náboženskou, svobodu svědomí.

Říšský sněm v Kroměříži byl proto rozpuštěn a kabinet se rozhodl ústavu oktrojovat, když Čechové v ústavním výboru na návrh Palackého vypracovali ústavu prodchnutou duchem tehdejšího revolučního demokratismu.

Palacký vycházel ze zásady suverenity lidu a také svůj návrh sestavoval bez ohledu na korunu a dvorní kruhy. V návrhu tom již tenkrát Češi si přáli, aby Slovensko bylo připojeno ke skupině zemí českých.

6. března zasedá říšský sněm naposledy a Pinkas praví veřejně, že oktrojování ústavy je vědomou lží a podvodem mocnáře, neboť podle oktrojírky považuje vláda za posvátný a neodcizitelný pramen nejvyšší moci dědičné právo monarchistické.

A tu Češi, odmítnuti se svými tužbami národně rovnoprávnými, svobodomyslnými a demokratickými, vyvolali mezi všemi národy v Rakousku, v době feudalisticko-absolutistické reakce, hnutí nejmocnější proti vládě. Češi šli do opozice. Slovem, tiskem, peticemi, pouličními demonstracemi agitují proti kabinetu a proti ústavě. Dr. Brauner, hledající štěstí Čech ve spojení s Rakouskem, byl vypískán a český lid pokládal ho za zrádce.

Počátkem dubna 1849 odhodlali se čeští stoupenci revoluční radikálně demokratické strany E. Arnold, K. Sladkovský a J. V. Frič chopiti se činu. Pobádáni ruským revolucionářem Bakuninem odhodlali se přistoupit k brannému povstání.

Založeno sdružení Českomoravské bratrstvo, vešli do styku s revolučními organizacemi Německa. Přípravy k brannému odporu byly však předčasně prozrazeny. 9. a 10. května 1849 účastníci zatčeni a nad Prahou a okolím vyhlášen stav obležení, v němž Praha byla až do 16. srpna 1853.

Reakční absolutismus tížil Čechy a proti němu stál svobodomyslný, protiklerikální a národně uvědomělý český lid. Celý zápas se vykrystalizoval. Na jedné straně strnulý, nehybný absolutismus, opírající se o militarismus, o hierarchii, aristokracii a zavádějící vědomě germanizaci, poněvadž němčina byla jazykem panovnické rodiny a vládl panovník z katolické a německé rodiny habsbursko-lotrinské.

V těch dobách Havlíček ve svém Slovanu šíří vytrvale mezi českým lidem odboj proti Vídni. Tepá servilnost a obojakost. Je odvlečen rakouskými úřady z Německého Brodu do Brixenu. Jednal jako hrdina. Do poslední chvíle chránil české bašty a trnový svůj věnec připíchl na žerdě praporu, na kterém stálo:
„Svoboda a národnost.“

Ať Rakousko dělalo, co chtělo, nemohlo zničit předpokladů budoucí svobody a nemůže také prodloužit si svého života.

Vzpomínajíce dnes s vděčností všech prvních průkopníků české revoluce, řekněme si, jaké plus máme dnes proti těm dobám.

Naším plus je naše revoluční armáda. Každý český revolucionář musí vstoupit v řady organizovaných mstitelů a každý Čech musí být českým revolucionářem, aby Rakousko vzalo zasvé.