Průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu

Takto cení si průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu nad Dunajem pan Jogelli Klopter svůj průvod spojený s výkladem: „Čtyři marky a co sní a vypije.“

Poslední tato podmínka vzbudila ve mně nepříjemný pocit. Pan Jogelli Klopter měl totiž abnormální břicho i pro bavorské představy lidských tlouštěk. A obyčejná bavorská představa nejde pod devadesát kilogramů lidské váhy.

Pro turistu se vždy vyplácí, aby smlouval s průvodčím. Smlouval jsem tedy zcela neomaleně. „Vy jste tuším jedlík,“ pravil jsem, „kdybyste byl hubenější...“

Pan Jogelli zesmutněl. „Ještě hubenější,“ vzdychl. „Kriste Ježíši, mého nebožtíka otce měl jste vidět a což nebožtík dědeček! Sněd celou šunku, mísu knedlíků a hrnec zelí, jen abych tak řekl na zákusek.“

„Přidám vám tři marky,“ řekl jsem, „dám vám sedm marek za den.“

„Hergot,“ odpověděl pan Jogelli s německou elegancí, „pak jste špína a choďte si po městě sám. Ale nechoďte mně do cesty. Myslíte, pane, že Jogelli Klopter okrádá cizince? Spokojí se s nějakým litrem piva a nějakým tím zákuskem.“

Slyšel jsem již podruhé z jeho úst slovo zákusek a mráz mně přejel po zádech, pak jsem si ale vzpomněl, že turista má pokud možná na cestě dělat si nejmenší množství nepřátel, zejména tak korpulentních, proto jsme si plácli, dostal čtyři marky a dole v hostinci zaplatil za mne džbánek piva.

Je to zvyk všech průvodčích v bavorských městech. Malé dárky udržují přátelství a pak z vás ten malý dárek dvacetkráte za den vytahá.

Do Neuburgu zavítá málo turistů. Možná že je tím vinen pan Jogelli Klopter, ale turisti vůbec málo chodí do „Švobenlandu“.

Sama krajina kol Neuburgu příliš nevábí. Každé městečko, každá vesnice ve Švábsku má tentýž ráz. A kde tu a tam byla nějaká zřícenina starého hradu, restaurovali ji a udělali z ní pivovar. V tom ohledu jsou Bavoráci velmi podnikaví. Tak například v Genderkingen, Mertingen, Dürzlenkingen, Bersheimingen, Irgelsheimingen a v jiných -ingen a -ingen. Tak jednotvárná jména jako švábské noviny.

Společenský život ve všech těch -ingen záleží v nepřátelství mezi jednotlivými -ingen a v krutých hospodských rvačkách v každé z těch -ingen. Kol Neuburgu to bývá nejhorší. Pan Jogelli Klopter vyrostl za těchto krutých krajinských podmínek...

Neuburg sám jest starobylé město, což se může říci o každém bavorském městě. Kdybych psal cestopis, napsal bych, že má dvě brány, ale takhle jenom podotýkám, že jsem jeden den večer jednou branou přišel a druhý den odpoledne druhou vyšel. Na tom posledním má vinu pan Jogelli Klopter...

Neuburg má také hradní zdi, udržované v mizerném stavu. Švédové kdysi před staletími ty zdi rozbili a od té doby nechali je Neuburčané v témže stavu. Dá se to vysvětliti též tím, že volí konzervativního poslance.

Jako každé pořádné bavorské město má Neuburg také radnici ve staroněmeckém slohu. Tato radnice má vysoké schody. To je vše, co mně o ní pan Jogelli Klopter řekl. Dunaj tvoří zde dvě ramena. I na takovou podrobnost upozornil mne pan Jogelli. A když jsme šli přes most, prohlásil, že je to most dřevěný.

Na začátku mostu stojí vojenská stráž s piklhaubnou. Proč tam stojí, nevěděl pan Jogelli a ten voják jistě také nemá o tom tušení.

Když jsme byli na druhé straně, prohlásil pan Jogelli, že zde most končí. A domníváte se, že kromě radnice a dřevěného mostu neupozornil mne již na nic více. Nikoliv. Mezi radnicí a koncem mostu stojí pět pivovarů a osm hostinců... Za posledním hostincem je brána a tou jsem vyšel z tohoto města, kde je archív pro Šváby a okolí a kde žije pan Jogelli Klopter, kterého co nejvřeleji každému turistovi doporučuji...

Když jsme vyšli z hostince, kde jsem přenocoval a přešli most, řekl pan průvodce: „Teď vám ukážu starý hostinec U lodě.“

Zevnějšek nebyl vábný.

„Musíme dovnitř,“ pravil pan Jogelli, „musíme zde počkat na jednoho člověka.“

Bylo to řečeno tak dobromyslně, že jsem nepochyboval, že průvodce cizinců chce vypít i s úrokem to, čím mne pohostil na znamení, že smlouva naše je platna a že to čekání „na jednoho člověka“ je jen záminkou dodatku naší smlouvy: „Co sním a co vypiji.“

Objednal jsem pivo. Pan Jogelli se napil a počal mluvit: „Čekám na jednoho lumpa. Je to schweinkerli, takové schweinbübli.“ Řekl ještě několik jmen složených roztomile ze „schwein“, napil se poznovu a pokračoval: „Pane, ten chlap má u mne vroubek. Strašný vroubek. Ale až přijde, tak si to povíme. Ten chlap je z Dürzlenkingen a já jsem z Bersheimingen. My z Bersheimingen jsme „roh, awer gutmütlisch“, ale z Dürzlenkingen jsou jenom „roh“, a po dobrosrdečnosti ani stopy. V Dürzlenkingen je všechno sakradi a schweinbübli.“

„Schweinkerli,“ poznamenal jsem, abych také něco řekl.

„Ano, schweinkerli,“ pravil pan Jogelli, „a největším je Johannes Bewign.“

Dopil džbánek a objednal si druhý. „My,“ mluvil rozčileně, „my z Bersheimingen nikdy jsme se nesnášeli dobře s uličníky z Dürzlenkingen. Víte, u nás se mluví v každé vesnici jinak, ale v Dürzlenkingen mluví tak mizerně, že nám, z Bersheimingen, nerozumějí. Můj otec byl z Bersheimingen pa’a’, a on ten Johannes se mně vždy smál, že neví, co je to pa’a’..., schweinbübli.“

„Dovolte, pane Jogelli, co jest to vlastně pa’a’?“

„Pa’a’ je pa’a’, pane, jak vám to mám líp německy říct?“

(Dodnes nevím, co je to „pa’a“, a jsem tedy podle pana Jogelliho schweinbübli.)

„Hohó, víte, že ten darebák Johannes přišel sem do Neuburgu dělat mně konkurenta a že o mně rozhlašuje, že jsem opilec. Je to pěkný průvodce cizinců, tenhle Johannes Bewign, jakmile mu nějaký turista padne do rukou, opije se i s panem turistou: Bestie! A proto počkáme si na něho a já mu řeknu: „Vidíš, schweinbübli, žes mne nezničil a že se mnou chodí lepší páni turisti, než s tebou, bídná duše z Dürzlenkingen. A když se ho zde nedočkáme, bude jistě v Burgsheimově pivovaře a když tam ne, tak pije zcela jistě v hospodě U velké dýmky a kdyby ani tam ne, tak někde v hospodách kolem radnice nebo v pivovarech u hradu a kdyby ani tam nebyl, tak se podíváme za ním do hospody U poslední brány.“

„A což když ani tam nebude, pane Jogelli?“

Průvodce cizinců uhodil pěstí do stolu: „Pak půjdeme za ním do Dürzlenkingen.“

Jak vidíte, je to velmi příjemný pán, tenhle Jogelli Klopter. Neocenitelný průvodce cizinců! Znal sebemenší podrobnost. Upozorňoval. Vykládal. Šli jsme od Lodě úzkou ulicí. Za rohem zastavil se pan Jogelli před starou budovou. „Zde loni zabili řezníka z Weidingu,“ pravil temně, ukazuje na budovu, „jest to Burgsheimův pivovar.“

„A kdo ho zabil, pane Jogelli?“

„Lidé z Dürzlenkingen, pane. Zde se scházejí, možná že zde bude můj konkurent Johannes Bewign. Vstupte napřed.“

Když jsme seděli za stolem, rozhlédl se pan Jogelli znaleckým okem po několika obrovských postavách, které se tam v rohu, v šeru hádaly. „Není mezi nimi,“ pravil zklamaně, „dva napravo, ti bydlí v Regensburské ulici a ti dva nalevo na Augsburské silnici. Takhle se budou hádat ještě hodinu, než se do sebe dají. To není nic zajímavého. Škoda, že zde nejsou z Bedřichova náměstí a z Falcké ulice, ti se dovedou rvát, nebo z předměstí Lesheim a z Hein.“

Odplivl si. „Tihle,“ řekl zoufale, „nevědí ani, co je to nůž. Na ty by měli jednou přijít z Dürzlenkingen. Tomu řezníkovi z Weidingu propíchali kabát, jak náleží. Mně by se to nestalo. Škoda, že zde není Johannes Bewign, ale najdeme ho, pane a když nám něco řekne, tak ho spořádáme.“

Jak vidět, nechová se nikdy pan Jogelli Klopter k cizincům odměřeně jako mnozí průvodčí cizinců, kteří při prohlídce města odbývají všecko horempádem, jen aby byli už s průvodem hotovi.

Neuburg je tedy starobylé město. Má mnoho starobylých domů a mezi ty hezké domy s arkýři a prejzy patří i dům, kde je hostinec U velké dýmky. V této restauraci je napsáno: „Prosí se, aby se hned platilo.“

Je to ponurá místnost, zachmuřená, se starou klenbou, která hrozí, že spadne na hosty. Za tím účelem je podepřena dvěma sloupy ze dřeva. Nějaký Samson z Bersheimingen pohřbil by podtrhnutím těch sloupů celou řadu Dürzlenkingenských.

Pan Jogelli měl takové biblické nápady. „Kdyby,“ řekl, přimhuřuje oči, „bylo jich na mne moc, vím, co bych udělal. Udělal bych to, co Samson.“

Pan Johannes Bewign u Velké dýmky nebyl. Když jsme se ho nemohli dočkat, šli jsme dál.

„Půjdeme do klášterního pivovaru,“ upozorňoval průvodce, „klášterní pivovar je zajímavý tím...“

„Aha,“ myslil jsem, „teď nastane nudný výklad á la: „Stavba pochází ze šestnáctého století“ atd.“

„Jedl jste již v Neuburgu leberwuršt?“ přerušil pan Jogelli mé myšlenky.

„Jedl včera v hostinci, kde jsem přespal.“

„Pak jste vlastně leberwuršt nejed. Klášterní pivovar je zajímavý tím, že zdejší páteři františkáni vyrábějí tak dobré leberwuršty, že kromě zázračného obrazu svatého Heliodora, který sem přitahuje poutníky z celého Švobenlandu, jsou to jejich leberwuršty, na které sem poutníci přicházejí až z Horní Falce. - Někdy se v pivovaře dvě procesí dají do sebe a počnou se rvát a víte, co dělají páteři františkáni v tom případě? Odeprou jim leberwuršty. A je hned po rvačce.“

(Pokračování rozhovoru děje se již v klášterním pivovaře.)

„A proč se perou mezi sebou, pane Jogelli?“

„Kvůli obrazu svatého Heliodora, pane. Každé procesí chce ten obraz dřív líbat, aby mohlo jít dřív pít a jíst leberwuršty, nebo není nad tento zákusek.“

Pan Jogelli sněd toho zákusku dvě libry. Byla to vůbec šťastná hospoda. Dověděli jsme se, že konkurent pana Jogelliho Johannes odešel před půlhodinou s nějakým turistou kamsi do pivovaru a hradu a že se ptal po panu Jogellim...

„Ó toho bídáka,“ pravil pateticky pan Jogelli, „tedy přece sehnal nějakého lumpáckého turistu. Nic naplat, musíme za oběma ku hradu. Podle všeho měli oba z nás strach.“

Pan Jogelli byl ke mně důvěrnější a důvěrnější. „Toho turistu,“ řekl, „si vezměte vy na starost.“ Řekl to rozhodným hlasem, který znamenal: „Kdo nejde se mnou, ten je proti mně.“

Šli jsme ku hradu.

Ku hradu je přilípnuto pět pivovárků. Tulí se k němu jako kuřata ke kvočně. Neuburčané dali si hradem ochraňovat, co jim nejdražšího.

Za války třicetileté vnikla pod hrad tlupa Švédů a po urputném boji dobyla prvního pivovárku. Vítězové se tam hanebně namazali. Když to viděla posádka hradu, udělala výpad, ale musela táhnout při výpadu kolem druhého pivovárku. Posádka neodolala a po bedlivém uvažování, že když zásoby nevypijí oni, že je vypijou žoldnéři švédští, místo na Švédy v prvním pivovárku vrhli se na sudy v druhém pivovaře. A zvítězili. Vypili sudy. Švédové zatím se vzpamatovali a udělali útok na druhý pivovar. Našli ho obsazen, i odtáhli k třetímu, kde pili tak dlouho, až se opili víc než v prvním. Pili bez odporu. Zatím se však vzpamatovala hradní posádka v druhém a vytáhla na třetí pivovar, aby ho ochránila. Bylo však již pozdě. Našla jenom spící Švédy a prázdné sudy. Rozzuřeni pohledem na prázdné sudy povraždili Švédy. A to jest to takzvané neuburské vítězství, jak hlásá nápis pod sgrafitem na bráně hradní.

„Zasloužili si svůj osud,“ pravil vážně pod sgrafitem pan Jogelli. „Švédové tenkrát vůbec nadělali mnoho škody. Ve Švábsku, stojí v knihách, bylo před třicetiletou válkou mnohem více pivovarů než dnes.“

Za dnešních dob je jich, jak řečeno, pod hradem jenom pět. V žádné z těch historicky památných místností nenašel pan Jogelli konkurenčního průvodce cizinců pana Johannesa a já konkurenčního turistu.

„Hlavní věc je,“ poučoval mne pan Jogelli, když z posledního zklamaně vyšel, „nedat si nikoho přiblížit až k sobě. Džbánek vzít, hodit, židli vzít, hodit, utrhnout nohu od stolu a hodit. Tak je to nejsprávnější.“

„Mám slabou naději,“ řekl, když jsme hradní uličkou kráčeli ku bráně, „že ty darebáky snad najdeme v hospodě U poslední brány. Copak si z nás dělají dobrý den?“

Neztrácejte naděje! My jsme je našli u Poslední brány. Konkurenční turista díval se bojácně kolem sebe. Pan Johannes vyzývavě.

Sedli jsme si naproti nim. Cizí turista a pan Johannes byli spolu důvěrnější. Tykali si. „Ty,“ slyšel jsem, jak hlasitě radí bojácnému turistovi pan Johannes, „ty půjdeš k tomu cizinci, dáš mu jednu a ostatní už si spravím s Jogellim já.“

A vtom již zahřměl pan Jogelli: „Každý chlap z Dürzlenkingen je schweinkerli.“

„A z Bersheimingen schweinbübli,“ vykřikl pan Johannes.

Pak letěl džbánek Jogelliho a současně džbánek Johannesův. Pak nastala mela, neboť tam sedělo několik lidí z předměstí Lesheim a z předměstí Hein, kteří použili této příležitosti, aby si navzájem rozbili hlavy.

Za nastalé vřavy zmizel jsem a přede dveřmi setkal jsem se s cizím turistou.

„My vás hledali po všech pivovarech a hospodách,“ pravil cizí turista. „Johannes říkal, že si má vyrovnat nějaký vroubek s Jogellim, který mu dělá konkurenta.“

Vyšli jsme branou z Neuburgu.

„Je to příjemné městečko,“ pravil cizí turista s nadšením, „u nás ve Württembersku je všechno příliš fádní...“

Hle! Takoví jsou Němci a takoví průvodčí cizinců ve švábském městě Neuburgu nad Dunajem.