|
Gordián Matěj Fabiánek byl starý
mládenec a Ubalda Jenoféfa Treterová, jeho
hospodyně, starou pannou.
Tak žili v bázni boží dlouhá léta, on kouřil z
dýmky, a kam přišel si se svou dýmkou sednout,
tam sypal popel. Ona pak popel obětavě sbírala a
po dvacet pět let zoufale říkala: „Prosím jich,
co pořád mají s tím popelem, kam sednou, tam
vyklepají dýmku.“
A po celých dvacet pět let říkal na to pan
Gordián Matěj Fabiánek: „Už je to takový, slečno
Jenoféfo Treterová, už si to neodvyknu, vždyť on
mne beztoho pánbůh k sobě brzy povolá kvůli vaší
vejřečnosti, slečno Ubaldo, aby mě na nebesích
odměniti ráčil za ten očistec v tomhle bytě.“
Ono totiž nezůstalo jen při tom popelu. Byly
toho hned celé litanie:
„Prosím jich, když se ani ten popel nemohou
vodnaučit rozhazovat, jakpak to dělají s botama.
Když je venku nejvíc bláta, tak nanesou do
kuchyně, do pokoje, až bůh brání. A já ubohá
abych pořád chodila za nima se smetákem, a bůh
mne netrestej, pane Gordiáne Matěji, dyť já i
někdy začnu sakrovat a hřích si valím na svou
ubohou duši, smrtelnej hřích, poněvadž začnu
říkat: Zatracený bláto, copak si voni nemohou
utřít boty venku! Ale voni si ty boty neutřou,
voni všecken marast přinesou z ulice, voni si
leda kapesníkem boty utřou, a já nešťastná abych
pořád jen ty kapesníky prala, a když je s
prádlem mandluju dole u hokynáře, tak říká
hokynář: ,Ten váš dědek umí ale s těma kapesníky
zacházet. Když prší, tak si vždycky v průjezde
boty utírá kapesníky.’„
„Když jsem já dědek,“ říkal dopáleně pan Gordián
Matěj Fabiánek, plivaje na zem, „tak jste vy
stará baba!“
„Aby jich bůh netrestal! Já bych se mohla od
hodiny vdávat, a to by koukali, jak by mne muž
nosil na rukou.“
„Leda k řece, aby vás tam někde utopil. To já
jsem jiný fešák; když jdu po ulici, točí se za
mnou slečny, paničky, tenké, štíhlé, baculaté, a
často slyším, jak říkají: Tohle je hezký pán . .
. Nesmějte se, Jenoféfo Treterová.
Za vámi se neohlídne nikdo, aby neřek: Tohle je
ta stará Ubalda, tohle je ta stará Jenoféfa,
tohle je ten hastroš stará Tretete-tete-rová.“
Tohle už její srdce nesneslo. Podepřela si boky
a spustila: „Tak já jsem u nich, když poctivě
jim sloužím tolik desítek let, ňáká
Tretete-tete. Já u nich jsem ňáká stará Ubalda,
stará Jenoféfa, hastroš? Od minuty se jdu
utopit, voběsit, skočím z okna, voni Fabiáne,
voni Matěji, voni Gordiáne bez srdce. Jich by si
někdo namluvil, vždyť se rouhají Spasiteli,
vždyť nevědí, co mluvějí. S tou jejich pleší, s
těma nohama, kterýma sotva pletou, těma jejich
zvyky, že plivají, kam si pomýšlejí, boty
nepucujou, bláto utírají kapesníky a jsou
ukrutnější než král Herodes, co ta neviňátka
betlémská pomlátiti ráčil, s tím myslejí, že
udělají na někoho dojem, že se po nich nějaká
vopice zblázní? Voni by chtěli lítat za
ženskejma? Dyť nedojdou na Václavský náměstí, a
kdyby měli vosumdesát ajropliajnů, tak nechytějí
ani jednu ženskou, leda ňákou takovou sůvu, s
dovolením, která by jim jejich groše rozházela a
pak jich připravila na Volšany.“
Slečna Ubalda propukla v hořký pláč, bouchla
dveřmi a zamkla se v kuchyni.
Pan Gordián Matěj Fabiánek vždy třikrát zhluboka
oddechl, pak se něčeho napil (kromě vody),
dvakrát přešel přes pokoj, pak zaklepal na dvéře
kuchyně a plačtivým hlasem volal: „Ach můj bože
svatý, už zas na mne jde mrtvička, milá zlatá
slečno Ubaldo! Nohy mně stydnou, vidím modrý,
zelený, červený, žlutý, fialový a před očima se
mně dělají elipsy. Buďte sbohem, já vám
odpouštím, já se na vás už nehněvám, já už
docela nic nevidím, jenom samý černý, samý mlhy
a rakve.“
Za chvíli otevřely se dvéře kuchyně a slečna
Ubalda vyšla uplakaná a starostlivá, opatrně
uložila pana Fabiánka do lenošky, zapálila má
dýmku a bylo po sporu. Jinak plynul klidně
jejich život, až takhle letos před prvním
aprílem do pana Gordiána Matěje Fabiánka něco
vjelo. Slečna Ubalda s hrůzou pozorovala, že pan
Fabiánek „větří“.
Kolik dnů hovořil jako zamilovaný člověk, sedě u
otevřeného okna, kterým vnikal do bytu jarní
vzduch.
Mluvil o samých ženách, s nebývalým nadšením. O
tvorech s roztomilými hlavičkami, které zdvihají
se pěkně na krásném krčku, o bytostech s čistě
bílou pletí a hnědýma očima, z nichž září
veselost, o tvorech něžných s krásným poprsím, o
jich roztomilých nožkách, o mladých tvorech
vesele štěbetajících, bez ustání a bez únavy.
Ano! Kdyby slečna Ubalda byla k čemu, seznámila
by ho s takovou bytostí, bílou jako anděl,
švitořivou, veselou, s hnědýma očima . . .
zkrátka s andělskou bytostí.
A poznovu roztouženě opakoval, že musila by být
mladá s úbělovým krčkem, roztomilou hlavinkou a
s takovým zobáčkem, který pořád švitořil by:
„Můj zlatý Gordiáne, Matějíčku, Fabiánku!“
Slečna Ubalda byla celá zoufalá, až konečně den
před prvním aprílem, kdy popisoval jí pan
Fabiánek poznovu svůj ideál, ozvala se: „Tak
vědí co, já jim zítra ráno zrovna takovou jednu
představím!“
*
Bylo ráno prvního apríle. Pan Fabiánek
netrpělivě se díval na dvéře. Konečně tedy uvidí
svůj ideál, který si vysnil a který zjevoval se
mu před zrakem. Již slyšel kroky na chodbě, a
vtom - - Dvéře se otevrou, vstoupí slečna Ubalda
Jenoféfa Treterová, na ruce má košík, z kterého
vykukuje hlava, krk, poprsí krásné, bílé, živé
husičky, štěbetající vlídně panu Fabiánkovi . .
.
A se zlomyslným úsměvem volá vstříc slečna
Ubalda panu Gordiánu: „Zde ji mají, pane
Fabiánek, tu andělskou bytost. Ráčejí se jen
podívat na ten úbělový krček, na ty roztomilé
nožky, na to mládí, na tu hlavičku, na ten
zobáček, na to bílé tělíčko; to je pleť, co,
pane Fabiánku? A ta očička hnědá, a jak štěbetá:
Můj zlatý Gordiáne, Matějíčku, Fabiánku . . .“
„Andělskou bytost“ snědl pan Gordián Matěj
Fabiánek s ukrutnou rozkoší, a do večera
nemluvil na pannu Ubaldu. |
