|
Na prvního května podnikl pan
rada Mackovík, pětapadesátiletý, stokilový
státní úředník, se svou padesátiletou chotí,
devadesátikilovou dámou, jarní výlet do
Posázaví.
Když vystoupili z vlaku, vlezli do kočáru a pak
vystoupili za nějaký čas u výletní restaurace,
posadili se za stůl, poručili si oběd. Jedli,
pili, pak vsedli do kočáru, dali se dovézt asi
pět set metrů od restaurace k lesu, vystoupili a
sedli si na pokraji lesa do trávy.
„Ptáčci švitoří,“ pravila paní radová poeticky.
„Ba, ba,“ odvětil pan rada, „ani usnout člověk
nemůže. Ve vlaku se roztřese, nenaobědvá se v
pořádku. Chtělas podniknout výlet. Dobře. Ale
trp tedy!“
„Nemyslím,“ řekla paní radová jemně, „ptáčkové
švitoří, cvrlikají, cukrují, radují se ze
života...
„Jakýpak život,“ rozdurdil se pan rada, „přijde
myslivec, bouchne a je po radosti, zastřelí
koroptve, křepelky, bažanty. Není nad domácí
kuchyni. Kdybychom si zde něco podobného
objednali, tak to dopadne jako s kuřetem.“
„Písklata v hnízdečku,“ vzdychla paní radová,
„těší se, až k nim ptáčkové, rodiče, přiletí a
nakrmí je...“
„Pískle, to kuře v restauraci bylo takové
pískle,“ smutně řekl pan Mackovík, „pět kůstek a
víc nic. Deset bych jich zhltnul!“
„Nemluv tak, Mackovíku, jsme v lese...“
„Proč bych někde v zatraceném lese nemohl říci
„zhltnul“? V salónech bych řekl „pojím“,
případně ve veselé společnosti „odpravím“. Zde
jsme konečně jednou za rok sami. Jindy se s námi
na výlety táhnou stáda známých. Můj bože, to je
radost, když mohu jednou za rok být hodně
sprostým!“
„Ondřeji, pamatuj se, vždyť jsi nic nepil!“
„Pravda, že jsem nepil mnoho, jsem ale v boží
přírodě a tu si rád zasprosťačím, jako za mládí,
když jsem byl malým hochem. Tu jsme chodili po
lesích a neslušně křičeli jeden na druhého. Nic
jsem nepil. V takové bídné krajině ten vůl
restauratér čepuje břečky a ne víno, smrad
jeden!“
„Ale, Ondřeji!“
„Nech mne, když si mohu odlevit jednou za rok.
Dnes už ani v kanceláři nemohu být sprostým,
neboť podřízení by si šli stěžovat. Mám chuť
říci hodnou sprostotu...“
„To neuděláš, Ondřeji, poněvadž jsi inteligentní
člověk, zvláště však ne dnes, v tak krásný den
májový, kdy všechno, kam se podíváš, se
směje...“
„Jakpak by se nesmálo, jako ten darebák kočí.
Dám mu pět korun a on je propije jako divoká...“
Paní radová zacpala mu ústa.
Ozvalo se něco nesrozumitelného. „Pak poleze po
čtyřech. To je jeho jarní nálada. Kdyby nebylo
toho, že jsem si myslil, jak se dnes pěkně
pobavím, tak bych celý den zaspal. Co, k čertu,
mají lidé na tom prvním máji?“
„Máj je doba lásky,“ pravila paní radová, která
od třiceti let četla rodinné časopisy pro ženy.
„I ptáčkové cvrlikají...“
„Už mně, proboha, dej s tím pokoj! Vleze ti něco
do hlavy a nepustí tě to. Kdyby se třebas
stavěli ptáčkové na hlavu, do toho nám nic není,
to je věcí lesní správy. Máj, říkáš, že je doba
lásky, to je řeč pro mladší ztřeštěnce. Tak
mluví milenci a nikoli rozšafní lidé. Co by si o
tobě kdo pomyslil, kdyby tě tak slyšel mluvit v
padesáti letech při tvé tloušťce. To je, jako
kdybych já, se svým břichem, které sotva vleku,
dal se do běhu na ulici za nějakou mladou
slečinkou, počal ji štípat a říkat: ‚Holubičko,
chci na vás hubičku, máj je doba lásky.‘ Byla by
třebas hezká, v bocích by se houpala jako laň a
botičky, nožičky...“
„Ondřeji!“
„Botičky, nožičky byly by tak malinké, že bych
je mohl spolknout. Poprsí by bylo vystřižené...“
„Ondřeji!“
„Lokty bělounké, ručičky baculaté, oči jako
trnky, krček jako alabastr, hnědé vlasy jako
hedvábí... Stará, dej mně hubičku...“
Tlustý pan rada vtiskl náhle polibek na čelo své
manželky, která udivena tou změnou se mu
podívala láskyplně do očí a řekla: „Ondřeji,
takhle jako ty musil vypadat Mácha...“
Dali si ještě jednu hubičku, vsedli do kočáru a
šli svačit do restaurace...
Takový byl první máj pana rady Mackovíka. |
