|
Ministr železnic páter Šrámek
dal k sobě zavolat sekční šéfy a promluvil k
nim: „Nežli budeme společně uvažovat o nových
reformách týkajících se svěřených mně železnic,
prosím, pánové, bychom vzdali čest a chválu
Nejvyššímu. Prosím, pánové, byste říkali za
mnou: „S Tebou, Ježíši Kriste, a ve jménu Tvém
počínáme úřadovati. Ty, jehož svaté jméno dnes
jako ministrovi obzvláště je drahé, Ty, svatý
Ježíši. Tvé jméno, před nímž každé koleno kleká
...“
„Klekněme, pánové,“ přerušil modlitbu páter
Šrámek. „Tak ... Tvé jméno budiž velebeno. Budiž
nám, nejvyšší Ježíši, při správě železnic
pomocníkem, slitovníkem při železničním rozpočtu
a potěšitelem na všech tratích republiky,
nevyjímaje lokálky. Milost Tvá, ke všem
železničním zřízencům, organizovaným v
Československé straně lidové. Důvěřuji v Tvé
svaté jméno. Tys síla má. Pročež, vstupuje na
místo ministra železnic, obnovuji s Tebou
smlouvu. Jako ministr železnic patřím Tobě,
jedině Tobě. Jsem Tvůj, ó Ježíši! Amen!“
„Nyní prosím, pánové, vstaňme,“ řekl páter
Šrámek a usedaje na křeslo pokračoval se
sepjatýma rukama: „Za minulého mého předchůdce,
jak jsem se dověděl z novin, nebylo to s našimi
železnicemi v pořádku. Řídil železnice muž,
který byl velice vzdálen přirozeně duchovního
života svých podřízených. On, Antikristův syn,
nestaral se, zdali jeho podřízení navštěvují
pravidelně chrámy Páně, zdali se klaní Bohu v
duchu a pravdě, zda slovo boží v kázání nebo v
křesťanském cvičení poslouchají, před jízdou po
trati oběti mše svaté s nábožným účastenstvím
přítomni byli. A následky byly hrozné. Řekněte
mně, pánové, jak může takový výhybkář nevěrec s
prospěchem řídit lokomotivu, když myslí ne na
Pána Boha, který by mu v jeho těžkém podniku
nápomocen byl, ale na články ve Volné myšlence?
Může takový brzdař nevěrec správně telegrafovat
na nejbližší stanici, že vlak již vyjel z
nádraží, a přednosta stanice, který odešel od
víry, ve které byl zrozen, může vytopit mašinu
na přiměřenou rychlost udávanou v semaforech?“
„Ne, pánové,“ pronesl oduševnělým hlasem páter
Šrámek, „to všechno ti lidé vykoná ti nemohou,
poněvadž ztratili důvěru a víru v Boha. Oni
vykonávají své povinnosti velice mdle. A přece
vlak uhání po trati, odkud vidět sochy svatých a
světic božích podle cesty, a ty by měly každému
průvodčímu uváděti na mysl tolikeré svaté
události, tolikeré příklady hrdinné ctnosti,
které vybízejí k věrnému následování: .Konej na
dráze každý svou povinnost!’ Jak spasitelně
mohlo by, ó Bože, působiti na železniční
personál navštěvování Tvého svatého příbytku.
Ale co jsem viděl, pánové? Nesčíslněkráte jel
jsem drahou; posledně vyprovázeje naše poutníky,
odjíždějící k Svatému otci do Vatikánu, a co
jsem pozoroval? Z kostelů zní zvon, vyzývající
věřící do chrámu Páně, ale na stanici stojí
klidně přednosta stanice a železniční personál a
ani jim nenapadne, aby šli do kostela, aby si
odskočili, třebas na chvilku, na mši svatou nebo
na požehnání! Lajdákují se při každém příjezdu
vlaku i po odjezdu na nádraží, zapomínajíce, že
je věčně ztracena každá chvíle, které bídný
pozemský železniční zřízenec a úředník
nevyužitkuje, aby připravil sobě sám srdce k
důstojnému příbytku., aby někdy vešel do nebeské
vlasti.“
„Ano, pánové,“ pokračoval ministr Šrámek, když
se chvíli odmlčel, „jest třeba důkladných
reforem. Nejprve musíme železnice vrátit Bohu.
Kříž Vykupitelův musí být vztýčen nad
ministerstvem železnic, aby zjevil Toho, v Němž
je spasení, život a blaženost. Zavedeme
křtitelnice na železnice, aby ony připomínaly
svatou smlouvu, kterouž jsem s Bohem a se svatou
církví učinil. Ve vagónech první a druhé třídy
pozlacený kříž nad poplašnou brzdou, ve vagónech
třetí třídy kvůli úspoře prostý dřevěný kříž. V
každém vlaku jedna vagónová kaple!“
Páter Šrámek vesele si zamnul ruce: „A může-li
být u vojska polní kurát, proč by u železnice
nemohl být železniční kněz, přidělený ke každému
vlaku. Nové instrukce pro železniční zřízence!
Jaké pole, pánové, pro nutné reformy v zájmu
církve! Nechť žádný konduktér nepřistoupí k
obecenstvu ve vlaku bez křesťanského pozdravu
,Pochválen buď Pán Ježíš Kristus’!“
Páter Šrámek uhodil pěstí do stolu: „A potom ať
chlap teprve propichuje lístky! A jestli někdo
neodpoví ,Až na věky amen’, ať platí kluk
antikristská pokutu. A nepřijme se žádný
zřízenec bez zkoušky z náboženství! Na komínech
lokomotiv kříž! Na nádražních čekárnách ať mně
visí obraz papeže a přesvaté Rozpětí. Rozumíte
mně, pánové? A kdyby měla i celá dráha stát,
každý zřízenec a úředník ať je mně organizován
ve straně lidové. Stavme, pánové, nádražní kaple
a kostely. Vychovejme železniční teology, kteří
by při železničních neštěstích podávali svátosti
umírajících.“
„Lurdská voda do nádražních studní,“ vykřikl
páter Šrámek, nepozoruje v extázi, že
ministerský kabinet se vyprázdnil.
Uděšení odborníci a sekční radové z ministerstva
byli již na chodbě a s úděsem se dívali
pootevřenými dveřmi, jak páter Šrámek klečí na
židli a má ruce sepjaty a modlí se:
„Za ministra železnic, ó Bože, postavils mne mým
podřízeným. Osvěť mne, abych veškeré povinnosti
ku dráze a železnici náležitě poznal, a pomáhej
mně, abych úřednictvo i zřízenectvo vždy v duchu
Tvém vychoval, nevěřící zřízence trestal a všude
na železnici na lásku Tvou upozorňoval. Veď mne,
abych mohl vždy takto mluviti a jednati a jim se
Synem Tvým říci: ,Pojďtež, železniční zřízenci,
učte se ode mne v Boha věřiti, v něho na trati
důvěřovati a jej z celého srdce milovati’.
Všemohoucnost Tvá opatrujž mne jako ministra
železnic, moudrost Tvá vediž mne v ministerstvu.
Láska Tvá posilňuj ž mne na inspekčních cestách,
bych v novém povolání svém svůj ministerský
rezort k povznesení církve ukončil a s Tebou a
šťastně po své demisi na nebesích shledal.“
A ulekaní sekční šéfové a radové slyšeli ještě,
jak páter Šrámek seskočiv s židle zařval: „Ať
žije přímé spojení Praha-Řím. Nastupovat.. .!“ |
