|
Mám
psáti vám, co nového se děje
zde, v politice, v osvětě.
Kam tohle všechno, svatý Bože, spěje,
co se to děje na světě.
Jdeš po ulici, jak se sluší, patří,
a všude tichý najdeš kout,
kde od tvých vlastních kamarádů bratří
na tebe čeká samosoud.
A v pravé poledne na třídě města
zas nové přijdou trampoty,
se s loupežníky kříží tvoje cesta
a stáhnou s tebe kalhoty.
Nač dělat rámus, jak by svět se zbořil,
jakýpak dneska milostpán?
Jdi klidně domů, jak tě pánbůh stvořil,
směr milicioněrem dán.
Vždyť v Petrohradě si dnes občan zvyká,
i v Moskvě, Pakově, Samaře,
v své kapse najít ruku bolševika
a bolševiky v almaře.
A heslo: „Co je tvoje, to je moje,“
a různé jiné pokusy,
jak nových příjmů nové nabýt zdroje
se pěkně šíří na Rusi.
V trezoru banky jisty nejsou krytém
peníze, věci od zlata,
tam místo s knížkou přijdeš s dynamitem
a už jde hladce výplata.
Jak ze zpráv denních vám též asi známo,
není to žádná novina,
to hladce se již vyvinulo samo,
Petrohrad vnukem Berlína.
On z poměru prý s Germanií vzešel
na účet pana Lenina,
když Lenin se s ní na hranici sešel.
Rossija, panna nevinná
ta pláče ve dne, pláče také v noci
krvavé slzy nad zradou
a potlouká se nyní po nemoci,
svou getsemanskou zahradou.
Též četli jste, že v světě celém,
již začli strašit dětičky,
Krylenkou, vrchním ruským velitelem.
Je praporčík to mladičký.
Zběh ze studií, dal se k bolševikům,
udělal také příměří,
vzdor velké slávě, mítinkům a křikům,
dnes ani jemu nevěří.
A s Ukrajinou válku nyní vede,
jež se ho pranic nebojí,
a jeho druhy od nadšení bledé
vždy klidně, svižně odzbrojí.
Až jednou lid v něj také ztratí víru,
jak s Kerenským s ním skončí to,
též hledat bude tesařovu díru
a smutně vzdychne: „Zakryto“.
A v Austrii to pěkně pokračuje,
že lépe nemožno si přát,
na Schönbrunn z Ruska velký vítr duje,
to už je těžko zapírat.
Jen sněmovna se panská trochu drží,
jak ztrouchnivělý věkem strom,
jenž nad závratnou s hrůzou čeká strží,
na milosrdný z nebe hrom.
A císař Vilém o slávě dal rčení,
a nikdo mu už nevěří,
když jeho vlastní posluchači vděční,
piliny mají k večeři.
Co dál se stalo, o tom příště zpravím,
všem přeji šťastné Vánoce
a v pluku všechny přesrdečně zdravím
Váš zůstávaje do konce. Jaroslav
Hašek, Kyjev, 21. listopadu 1917 |
