|
Seděl vedle ní a díval se
zoufale na vody Velkého kanálu. Do „Canalazzo“,
jak mu říkají Benátčané, právě naproti němu lila
špinavá a rozcuchaná Italka mastnou špínu z okna
nějakého starého paláce. Mastnota se rozšiřovala
na zelenavé vodě, spojila se s pruhem jiné husté
tekutiny, hrála do perleťová a panu Kalistovi
dělalo se špatně.
Tohle má být svatební cesta! Cítil zápach
smažených mořských ryb, žaludek se mu obracel,
zatím co jeho žena s nadšením rozeznávala dle
mapy některé stavby paláců podél Canale Grande.
„Palazzo Labia!“ „Palazzo PendraminCalergi!“
„Palazzo Pesaro!“
„A vidíš, Karle, tu nádhernou pozdní gotiku
naproti na Cá ďOro! Ach! Teď jsme pod Ponte di
Rialto! Karle! Proboha! Všimni si té fasády na
Palazzo de Camerlenghi, víš, tam kdysi
kontrolovali podle baedekra tři přísedící
státního eráru veřejné příjmy republiky.“
„Nu, dobrá, milenko, ale co je vlastně na tom
divného? Někdo musí kontrolovat příjmy. To máš
jako u nás v bance. Tam to dělá kontrolor
Vaniček.“
Utřel si pot s čela. Od rána nemít v ústech
sklenici piva nebo vína! Zatracené paláce! Co je
mu do toho, že naproti vypíná se Fondaco dei
Tedeschi, bývalý obchodní dům německý a nyní
finanční intendantura, a že ta budova byla
vystavěna roku 1228. Jako by kromě paláců nebyly
v Benátkách také pivnice a vinárny. Vypsal si je
hezky všechny do notesu. Vytáhl ho z kapsy a
těšil se tou popsanou stránkou: Restaurant
Bauer-Grünwald (mnichovské a štýrskohradecké
pivo). Mnichovská Pschorrova pivnice na Campo S.
Angelo. Plzeňská zahradní restaurace na
Fondamenta del Balino Orseolo za starou
prokuraturou.
Pan Kalista podíval se do slovníku a vykřikl na
gondoliéra: „Stará prokuratura, Procuratia
vecchia!“
Žena podívala se srdečně na něho. „Nu, vidíš,
miloušku, konečně tě to začíná zajímat. Ale
dříve než prohlédneme si starou prokuraturu,
pojedeme podívat se na dožecí palác, na chrám
sv. Marka, projdeme se po náměstí před chrámem a
nakrmíme holuby. Víš, miloušku, já se už tolik
těším na ty mučírny v dožecím paláci, na
olověnou komoru a na most vzdechů, po kterém
odváděli k smrti odsouzené...“ Tak klidně a
něžně se při tom dívala na vody kanálu, až se on
zachvěl. Vzpomínal na Brno, na Špilberk, kde ten
něžný tvor velmi se zajímal o strašná vězení.
Hodinu ho vláčela v těch chladných dírách a
několikráte po sobě dala si vykládat od
průvodčího historii Trenka, barona, a kam házeli
mrtvoly umučených vězňů. Vzpomínal, že jsou již
přes týden na svatební cestě a že se na její
podnět stavěli vždycky tam, kde někoho za
starých let zabili nebo mučili. Všude ho nutila
navštěvovat lidomorny, ‘strašná vězení, mučírny,
interesovala se o hrdelní práva, v museích první
její cesta byla podívat se na španělské boty,
palečnice a popravčí meče.
„Milé dítě,“ dodal si konečně odvahy po delší
úvaze, „pokud se mne týče, mám prozatím hlad a
žízeň. A myslím, že dožecí palác s olověnou
komorou, mučírny a most vzdechů mohli bychom si
nechat až po obědě.“
Zavrtěla hlavou. Odpůldne věnují prohlídce
chrámů. Devětatřicet kostelů se tak lehce
neprojde. A hned z „Průvodce“ četla hbitě jména
světců, jejichž chrámy navštíví: San Bartolomeo,
Santa Caterina, San Donato, Santa Maria
Elisabetta, San Fantino, San Giacomo di Rialto,
San Giovanni e Paolo, San Marcilliano, Santa
Maria dei Frari, Santa Maria dei Miracoli, Santa
Maria della Pieta ...“
„Ne, miláčku,“ přerušil ji žertovně, „tolik jsme
dosud nezhřešili, abychom lezli do všech
kostelů. Vždyť jsme teprve osmý den na cestě.“
Počala se zlobit a červenat. Její obětování se
slouží mu za terč k choulostivým vtipům. Už před
svatbou jí nosil oplzlé anekdoty a bavil ji
jimi. Tenkrát už bála se budoucnosti a nyní se
vybarvil brzy. Přijedou do Benátek, a už si jí
přestal vážit. Co bude, až přijedou do Říma? To
všechno ale dělá alkohol. Poví mu, kde se opil
nebo podnapil. V Brně, ve Vídni, v Lublani, v
Terstu a na palubě parníku z Terstu do Benátek.
To nebyla mořská nemoc, to byly následky těch
pěti lahví „Lacrimae Christi“. A což když se v
Prateru pral u koníčků s tím starým pánem!
Pročpak ho v Mariboru zpolíčkoval ten buršák?
Prokurista banky, zeť ředitele banky, dělá
takovou ostudu. A to má být svatební cesta.
Stydí se za to, že posílá pohlednice domů s
takovou lží, jako: „Karel je roztomilý. Zde je
překrásně.“ Ve Štýrském Hradci sotva udržel pero
v ruce, aby tu lež podepsal. Počala plakat a tím
jedině dostal se on ku slovu.
„Představuješ si všechno příliš černě, miláčku,“
pravil rozvážně, „tu a tam dal jsem se strhnout
jen k obraně své cti. Oblékla jsi se na cestu
trochu výstředně, a pak se nediv, že na tebe v
Prateru pokřikovali. Přiznávám, že jsem též
trochu více pil. Ale kdo byl tím, milenko,
miláčku, vinen? Jedině ty, žes mne bez
náležitého občerstvení tahala po všech
památnostech. Před každým oblázkem stála jsi
hodinu a dala si vykládat, kdo ten kamínek tam
postavil lidem do cesty. Tak je to, drahá duše,
pak se nesmíš divit, že ze zoufalství... Já si
to představoval jinak. Já myslil, že tu celou
čtyřnedělní dovolenou strávíme jako novomanželé
někde v lesnatém zátiší nebo v lázních ...“
„Abys na mně ušetřil, viď,“ vybuchla hněvivě, „a
co ušetřil, sám utratil. Kdo ví, s jakou. Kdo
ví, jestli nemáš ještě nějakou jinou. Ale já ji
zabiju, zabiju sebe, tebe...“
„A koho ještě?“ tázal se jizlivě.
Dala se do nového pláče.
Vzal jí z ruky baedekra, listoval, a aby ji
upokojil, pronesl: „Podívej se na tu krásu
naproti. To je Palazzo Dario, jeden z prvních
paláců starší renesance ...“
Neodpovídala chvíli a pak řekla: „Dej sem
baedekra.“
Podal jí ho a tu ona hodila ho doprostřed vod
Velkého kanálu a zaťala rty:
„Co děláš, miláčku?“
„To, co ty se svým kloboukem, když jsi se opil
koňakem ve vlaku přes Semmering.“
„Nu,“ řekl dopáleně, „pošilhávat jsi včera také
nemusela po italských důstojnících v hotelu
d’Italie-Bauer.“
Pohodila hlavou, setřela si slzy a řekla: „Ať!
Jeden z nich vypadal jako pan Marek, co jsem s
ním tančívala v tanečních hodinách.“ A nevinně
dodávala: „Víš, ten, co na mé svatbě tolik
plakal.“
Kousl se do rtů a neodpovídal. Co jí má na to
říci? Kdyby jí řekl, že jsou Italky hezké,
vypadalo by to hloupě, poněvadž jí včera říkal,
že se mu žádná nelíbí. Co dělat? Zavolal na
gondoliéra a lámaně italsky mu řekl, podávaje
liru, aby zazpíval nějakou píseň. Gondoliér
počal zpívat v nářečí gondoliérů:
„Vu xě caro e xè belin; ma xè tanto scarmolin.
Che una mumia mi pare! Vu xè belo e xè grasset!
Via! Sclargemose, destachemose, e passemola
cosi! - Ty jsi milá, ty jsi krásná, ale tolik
tenká, hnedle jako mumie ... Hle, my se
rozejdeme, my se vyhneme, každý bude žít pro
sebe ...“
A oba mladí manželé, nechápajíce obsah písně tak
něžného nápěvu, která se odrážela od paláců a
nesla se po vodách v Canale Grande, podívali se
vlivem té něžné melodie na sebe.
Che una mumia mi parè. - Hnedle jako mumie.
„Miláčku,“ řekl pan Kalista, líbaje jí ruku,
„miláčku, když já jsem takový protiva. Víš,
drahoušku, když myslíš, prohlédneme si ještě
před obědem v dožecím paláci olověnou komoru i
mučírnu a na náměstí sv. Marka nakrmíme holuby
...“
„A k obědu budeme jíst mořské ráčky,“ pravila
ona vítězně, dávajíc si líbat ruce.
„Zajisté, miláčku,“ řekl pan Kalista, pociťuje
kroucení žaludku. |
