Rafinovanost |
Z vypravováni barcelonského uprchlíka |
|
Viděl totiž, jak jakýsi tvor šplhá se na zhaslou
svítilnu, a když ten tvor otočil kohoutkem a
rozsvítil žárové plynové světlo, tu nepochyboval
policejní strážník více, že tvorem tím je
člověk. Číslo 129 přemýšlelo chvíli a pak nadběhlo mu druhou ulicí. Byla to dobrá myšlenka. Policejní strážník nečekal dlouho, když v ústí uličky objevil se muž, který kráčel nezvykle rychlým krokem kupředu. „Jménem zákona!“ Muž se na okamžik zarazil, ale potom podrážděně se otázal: „Dovolte, vyvedl jsem něco?“ „Neodmlouvejte, sice pošlu pro truhlu - půjdete s sebou! Na komisařství se ukáže, co jste vyved a co nevyved.“ „Ale já jsem ničeho nevyvedl.“ „Marš!“ „Mluvte se mnou slušně!“ „Rád bych věděl proč?“ „Copak jsem nějaký zloděj!“ „To nevím!“ „Nedržte mne aspoň za límec.“ „Vy byste si toho naporoučel!“ „Taková hanba!“ „Neříkejte ,hanba’, já vás varuju!“ „Já si budu stěžovat.“ „I s pánem bohem!“ „Podám na vás žalobu!“ „To můžete.“ „Kam mne to vlastně vedete?“ Této naivní otázce musil se strážník usmát. „Pane, vy děláte, jako byste byl na komisařství ponejprv.“ „Pro Krista Pána, copak jsem tam už někdy byl?“ „Snad naposled nemyslíte, když vás zatknu, že vás povedu někam na koncert?“ Za této příjemné zábavy došli až na komisařství. Přede dveřmi řekl zatčený ještě jednou: „Budu si stěžovat.“ „Já to sám za vás řeknu, marš!“ Policejní inspektor ležel na posteli a kouřil z dýmky. Když vstoupili, vstal, sedl si ke stolu, vzal papír a péro do ruky. „Poslušně hlásím, pane inspektore, že zatkl jsem tohoto muže a předvádím ho, poněvadž je podezřelý, že rozsvítil lucernu na rohu Bertovy ulice.“ „To není pravda, pane inspektore!“ „Mlčte! Či jsem se vás na něco tázal?“ „Netázal.“ „Nedělejte poznámky, jinak vás dám hned zavřít. A jak to tedy bylo?“ „Stál jsem,“ vysvětloval strážník, „na rohu Bertovy ulice. Najednou seskočil nějaký muž s lucerny, kterou rozsvítil, a dal se na útěk. Nadběhl jsem mu a zatkl jej. Po cestě choval se vzpurně. Vyhrožoval mně, že si bude stěžovat, dělal směšné poznámky.“ „Jaké, pane strážníku?“ „Tázal se mne,
pane inspektore, kam ho vlastně vedu, dále
tvrdil, že není zloděj, což mně bylo nápadné.
Volal, že je to hanba, a chtěl dle všeho utéci,
poněvadž nechtěl, abych ho držel za límec.“ „Lezl jste na lucernu?“ „Nelezl.“ „Proč jste ji tedy rozsvítil?“ „Já ji nerozsvítil, kdybych ji chtěl rozsvítit, musel bych napřed na ni vlézt.“ „Vy se tedy přiznáváte, že jste se na ni vyšplhal?“ „Nešplhal jsem, mám k tomu důvody!“ „Vy máte dokonce důvody? To je od vás hezké. A směl bych vědět, jaké?“ „Mám průtrž.“ „Připouštím, ale proč vydáváte tedy své zdraví všanc lezením na lucerny? Odpovězte!“ Zatčený se zarazil a slabě prohodil: „Nevydávám svého zdraví v šanc. Mám se příliš rád, než abych si škodil, pane inspektore.“ „Vidíte, teď uznáváte, a kdybyste předtím, než jste tu svítilnu rozsvítil, všechno si tak pěkně byl rozvážil, nebylo by to s vámi došlo k takovým koncům.“ „Já ale, dovolte ...“ „Nic nedovolím. Prohlédl jste si dobře okolí, zdali tam není strážník, než jste tu věc spáchal.“ „Já šel domů.“ „Na to se vás neptám, neobcházejte řeč. Věděl jste, že vás strážník uvidí?“ „Nevěděl, nedíval jsem se a šel jsem klidně domů.“ Tento důležitý výrok byl protokolován. „Čeho jste chtěl vlastně docíliti rozsvícením té lucerny?“ „Já, dovolte, pane inspektore ... ještě jednou tvrdím, že jsem na žádnou lucernu nevlezl.“ „Vida, jak se pletete. Před chvíli jste řekl, že jste nevěděl, zdali vás strážník uvidí.“ Tím byl zatčený spleten. Povzdechl: „Já se z toho zblázním. „Kolik jste jich vlastně rozsvítil,“ podotkl ironicky inspektor, „když se chcete z toho zbláznit?“
„Právě proto, že jsem nevinen. Kdybych byl aspoň
na jednu vlezl, věděl bych, proč jsem zde.“ „To se mně dosud nikdy nestalo. Den co den chodím domů v noci. Kdybych to byl věděl...“ Inspektor se strážníkem vyměnili spolu významné pohledy. „Jak se jmenujete?“ „Alfonso Adamus.“ „Máte divné jméno. Čím se živíte?“ „Obchodem.“ „Jakým obchodem?“ „Kupeckým.“ „Kde máte krám?“ „V osmé části města.“ „To je hezky daleko odtud. Vy tedy říkáte, že jste nevinen?“ „Na to mohu přísahat.“ „Vy přísahat nebudete.“ „Pro Ježíše Krista ...“ „Jak jste řekl, že se jmenujete?“ „Alfonso Adamus.“ „Nu, paměť má,“ pomyslil si inspektor, „ví všechno, co před chvíli řekl.“ „Vy tedy máte strojnický závod?“ „Jsem kupec,“ pronesl nesměle zatčený. „Aha, už vím. V deváté části města.“ „V osmé, prosím.“ „Nedá se splést,“ pošeptal strážník inspektorovi do ucha. „Když tvrdíte, že jste nevinen, proč jste utíkal tou ulicí?“ „Mám to ve zvyku. Ostatně jsem v pravém slova smyslu neutíkal, šel jsem pouze rychleji a to zavdalo podnět k mylné domněnce ...“ „Vy jste příliš rafinovaný,“ zlobil se inspektor, „přiznejte se, zavřeme vás tak jako tak.“ Inspektor vstal a vykřikl: „Jak se jmenujete?“ „Alfonso Adamus.“ „Nedá se splést,“ usoudil inspektor a vážně se opět posadil. „Jste ženat?“ „Nejsem.“ „Proč jste tedy spěchal tak rychle domů, když nejste ženat?“ Zatčený se zarazil. „Chtěl jsem si již lehnout.“ „Dětí nemáte?“ „Mám dva hochy.“ „Jak můžete mít děti, když nejste ženat?“ (Aha, tady tě máme!) „Jsou to děti mé hospodyně.“ „Příliš nejapné se vymlouváte. A kdepak bydlíte?“ „V osmé části v čísle dva tisíce tři sta dvacet, ne, dva tisíce tři sta třicet, pardon, hned vám řeknu, dva tisíce tři sta čtyřicet šest.“
Inspektor se usmál: Nešťastník vyprazdňoval své kapsy. Hodiny, nůž, klíč od domu, klíče od bytu, tobolku, kapesní šátek dali mu do klobouku. „Změřte ho!“ „175 cm,“ hlásil strážník, přidržuje mu měřidlo přístroje na hlavě. „Máte nějaké zvláštní znamení?“ „Nemám.“ „Jaké máte oči?“ „Modré!“ hlásil strážník. „Vlasy máte hnědé.“ „Zuby v pořádku, nos prostřední, ústa malá, vousy hnědé. Tak! A nyní řekněte mně upřímně, proč jste se hned nepřiznal?“ Ubožák zaražený touto větou stěží vykoktal ze sebe: „Já, já, jsem se vůbec nepřiznal ...“ „Odveďte ho do separace,“ poroučel inspektor, „ráno se dokáže, proč ten člověk tak nestydatě lže ...“ Byl odváděn, při čemž křičel: „Tu hanbu nepřežiju! Co řeknou moji zákazníci!“
Když se o desáté hodině dopolední vrátil
policejní strážník číslo 129 z obchůzky, řekl k
němu inspektor: |
 |
|
|