|
Přihodilo se mně to neštěstí, že
mě před Drážďany na výletě, kdy jsem se
potloukal po okolí Drážďan, přejel rychlík.
Byl jsem tak krásně rozmačkán, že to trvalo
půldruhého roku, než mne zas důkladně spravili v
nemocnici. Určil jsem si, že se vrátím z výletu
do Drážďan zpět do Prahy za čtyry dny, ale
trvalo to víc jak osmnáct měsíců.
Ostatně jsme všichni v rukou božích, ale já byl
kromě toho i v rukou lékařů.
Vypadal jsem hrozně. Co bylo na mně vlastního,
dodnes nevím. Vím jen tolik, že osmnáct lékařů s
dvaapadesáti asistenty mne uměle sestavovali
dohromady. A jak krásně. Obdržel jsem
vysvědčení, z čeho jsem opět sestaven, abych
mohl žít jako mrzák a to vysvědčení sestávalo ze
čtrnácti stran.
Částečně mně zbyl jen kus mozku, nějaká část
žaludku, asi 15 kg mého vlastního masa, půl
litru vlastní krve, ostatní bylo všechno cizí,
kromě srdce a to ještě bylo sešito z mého a
hovězího. Věda lékařská slavila pravé triumfy.
Povrch byl veskrze umělý. To bylo podotknuto
také v onom vysvědčení. Byl to krásný případ,
jak věda lékařská může báječně, jako ze
stavebnicových kamínků skládají děti hrady,
udělat z různých částí nového člověka.
Když jsem byl propuštěn, šel jsem se podívat na
své pochované zbytky na centrálním hřbitově v
oddělení pohřbených částí lidských z nemocnice a
pak jsem se odebral na nádraží a jel do Prahy u
vědomí, že výletu do Drážďan užil jsem snad
nejvíc ze všech turistů, kteří kdy navštívili
toto pěkné město.
V Děčíně byli jsme podrobeni na rakouské celnici
celní prohlídce.
Když nám vytáhli naše zavazadla a šťourali v
nich chvíli, padl pohled jednoho celního
úředníka na mne. Mé zvláštní vzezření člověka
uměle sestaveného vzbudilo v tomto úředníku dle
všeho dojem, že člověk, který takto se dívá,
musí být přinejmenším pronášeč cukerínu. Vypadal
jsem jako zmlácený podloudník.
„Ukažte sem kufr,“ nařídil mně úředník, „a
pojďte do kanceláře.“
V kanceláři kufr otevřeli, prohledali a nenašli
nic podezřelého, když vtom uviděli mezi papíry v
kufru vysvědčení, vystavené z nemocnice v
Drážďanech a podepsané osmnácti profesory a
dvaapadesáti asistenty.
„Člověče,“ řekli ke mně, když se podívali do
vysvědčení, „pojďte nahoru ke správci, takhle
nemůžete do Rakouska.“
Správce celního úřadu jest velice řádný, své
povinnosti dbalý pán. Když se podíval do
vysvědčení, řekl: „Vy máte předně, jak stojí ve
vysvědčení, zadní část lebky nahraženou
stříbrnou plotnou. Stříbro to není puncováno a
proto platíte pokutu 12 K, stříbra je 120 g, dle
sazby VI a sazby VIII b) čís. § 946 celních
předpisů, vědomě jste chtěl nepuncované stříbro
přenést, platíte tedy trojnásobnou pokutu, to
jest 3 x 12 K = 36 K.
Dále clo ze 120 g stříbra, litera b) a f) g) z
roku 1902 po úpravě mezinárodní smlouvy z gramu
10 h, to jest ze 120 g 12 K, pak máte levou kost
stehenní nahrazenu kosti koňskou. To budeme
považovat za neohlášený provoz kostí. Tím,
příteli, vpadáte do zad rakouskému obchodu se
zvířecími kostmi.
K jakému účelu nosíte v sobě cizí koňskou kost?
Abyste mohl chodit? Napíšeme tedy do protokolu,
že koňské kosti užíváte k účelům živnostenským.
Jen se hezky přiznat, milý pane.
Živnostenský účel je velice hezká věc, ale teď
se vám nevyplatí, poněvadž my máme velké clo na
zatajení ohlášení provozu zvířecích kostí do
Rakouska. Platíte 24 K.
Pak tu je zpráva, že vám tři žebra byla
nahražena platinovými drátky. Člověče! Vy
provážíte do Rakouska platinu? Víte, co vás za
to čeká? Třistanásobná pokuta. Jsou-li ty tři
drátky ve váze 20 g, činí to 1605 K pokuty. To
je od vás trestuhodná lehkomyslnost.
Ale co to vidím? Zde stojí, že část vašich
ledvin, a to levá ledvina, jest nahražena
ledvinou vepřovou. Milý pane! Vývoz vepřového
dobytka z ciziny do Rakouska jest zakázán. Tento
zákaz týká se i části vepřů a proto chcete-li do
Čech, musí ledvina zůstat v Německu.“
Poněvadž jsem k tomu nesvolil, dlím už po deset
let v Sasku a čekám, až agrárníci, neboť jsem
sám agrárník, dovolí dovoz vepřů do Rakouska.
Pak se vrátím do vlasti. |
