Řeč proslovená Jarosl. Haškem zajatým Čechům v okolí Šáren dne 30. X. t. r.

Rakousko již dávno mělo vycítit, že nestojí na pevné půdě a že jednou musí přijít doba, kdy umělá vládní budova se zřítí a umělý útvar státní se rozpadne.

Vládnoucí kruhy yídeňské již dávno měly chápat, že celý český národ jednou nabrousí si meče a že se domluví a vyčká výbuchu, aby se vrhl do vládní budovy, kde žijí jeho nepřátelé.

Proto se Rakousko snažilo vyžít. Kruté rozsudky nad nepohodlnými lidmi byly posledním jeho dílem. Naposled chtělo využitkovat své nadvlády. Ale soudní akta a celý systém persekuce nemohl zastavit epochu znovuvzkřísení Čech. Každým násilím proti národu tím jasněji vystupovalo národní uvědomění a touha po samostatnosti. Všechny ty výnosy ministerstva spravedlnosti i vnitra, politických úřadů a vojenských soudů, tím blíže přibližovaly den odplaty, úplné zkázy a rozervanosti ve vnitru říše.

Nešťastné válečné dobvodružství a politické námluvy s Německem vlekly za sebou celý logický řetěz nových a nových běd, které nemohou skončiti jinak, než ztrátou samostatného bytí Rakousko-uherské monarchie, jejíž dějiny nebyly opravdu ničím jiným než historií těžkých politických zmatků. V této velké Albánii nikdy nebylo takové vládní formy, ve které bychom mohli vidět východ z té bezradnosti, ve které se toto soustátí kolísalo.

Politickým ideálem Rakouska bylo míti pokud možno za sebou co nejširší massy otupělé klerikalismem a nepřemýšlející o ničem, neboť církev to zakazovala.

S kazatelen snažiíi se zachovat Rakousko a katolicismus měl býti jedině pomůckou vtlouci do hlav úctu a otrockou poslušnost k mocnáři. Kostely měly zachovat disciplinu v národě. Katolicka víra a kazatelny byly stejně takovou zbraní, jako všechny ty paragrafy, týkající se existence onoho soustátí.

Náš člověk žil v Rakousku smutným životem. Na každém kroku cítil cizí ruku a viděl cizé stopy. Nám slunce nesvítilo pod tou černožlutou střechou. Stát, ve kterém se nám žilo tak špalně, kde spravedlnost postavila se vždy na stranu nespravedlivých utlačovatelů, stát ten třeba dobít, Úplné zničení Rakouska musí se státi naším politickým ideálem. Dnes nenatahujeme dráty na Karlově náměstí, jako se to dělalo za protiněmeckých bouří v Praze aby dragouni popadali s koní, dnes stavíme českou armádu. Dnes to není jen demonstrace. Dnes to půjde na život a na smrt. My cítíme, že se k nám cosi vrátilo, že se navrátila stará česká odvaha.

A bourali vesele, to Rakousko spuchřelé...

Bez rozdílu politických stran. Všechny se soustředily ve velkou protirakouskou stranu. Mámo k disposici milion vintovek, děla, pulomety. Musíme se státi takovými, aby státníci Evropy dali před námi klobouky dolů. My dnes víme, že celá rozumná Evropa ničeho jiného si nepřeje, než rozbití Rakouska. A samo sebou se rozumí, že očekává od nás vážný krok, neboť my jsme nejvíce angažováni v dnešním boji o rozrušení toho tyranstva. My dnes jdeme se zbraní v ruce proti Rakousku. Naše zbraně jsou posvěceny samotným účelem, neboť jedině ta zbraň jest posvěcena, na které závisí naše poslední naděje.

V této velké době převratu nemohli jsme se obmezit jen na papírové protesty za hranicemi nebo na pasivní resistenci, kterou jsme prováděli na bojištích, kam vyslali české pluky proti našim slovanským bratrům. Dnes mobilisujeme vše, co opravdu cítí česky, vše, co chce se opřít se zbraní v ruce proti německo maďarskému násilí.

Mobilisujeme ty, kteří se chtějí vrátit do osvobozené vlasti, do naši opravdové jediné vlasti a ne do té umělé širší vlasti, kterou nám představovali vždy v nejrůžovějším světle a drželi při tom v ruce karabáč.

Říkalo se nám, že rakouská vláda stará se o všeobecné blaho. Jak to blaho ve skutečnosti vypadalo, víme sami nejlépe. V hlavě toho státu byli vždy nízcí egoisti. Jak mohli ti lidé odvrhnouti osobní choutky a germanofilské zájmy a podříditi je všeobecnému blahu ? Byli to ozbrojení proroci, násilní ne slovy, ale mečem. Na nás jest, vyraziti jim meč z ruky.

A k tomu není třeba dlouhých slov.

Dnes každý ví, co má dělat. Není nám třeba vzpomínati dějin. My víme, čím jsme byli a víme též, čím budeme. A proto, hoši, zde máte vintovkn a bodák. Slyšíte dupot těžkých kroků a českou píseň? To jdou naše české pluky na posici. A my jdeme s nimi do jednoho !