Řetězový obchod cukerinem
 

Osoby, které tu vystupují, jsou historické, a případ jistě pohne každého čtenáře tichým, zármutkem a soustrastí. Autor jeví opravdu snahu vytvořit jasný a plastický obraz.

****

Zákon roku 1899, kterým byl zakázán prodej cukerinu, vydupal ze země nové zaměstnání, pašování cukerinu a jeho tajný prodej, což se stíhalo strašněji než otcovražda nebo velezrada, žhářství a vraždy nemluvňat.
Ale ti, kteří se tím zabývali, přetrpěli tento vyhlazovací proces a počet jich stoupal rok od roku a do období světové války vstoupili nezlomení, odhodlaní, že se bude v Čechách sladit cukerinem, což se provádělo do důsledků.

Cukroví bylo vyráběno z kukuřičné mouky, pražených žaludů a cukerinu, jako na př. kávový dort »mokka«. Výrobci sodové vody a limonády sladili své občerstvující nápoje výhradně cukerinem, taktéž i mnozí výrobci likérů. Cukerin razil si vítězně cestu i do kaváren. Mizely přidávané kousky cukru ke kávě a někteří kavárníci s opravdovou lehkomyslností tvrdili, že se káva sladí přímo v kuchyni, ještě když se káva vaří.

Bylo to výnosné zaměstnání. Jeden kilogram cukerinu stál ve Švýcarech 8 franků a 50 centimů, a zde jste ho prodávali v době války za 3000 K podnikavci rostli jako houby po dešti. Nejvážnější lidé zabývali se jeho prodejem. Politikové, učenci, umělci i hodnostáři. Síť spiknutí proti cukru byla rozvětvena ve všech vrstvách. Ubohému cukru nahrnul osud v cestu tolik nepřátel a spiklenců.

Spiklenci se potkávali na ulicích a dávali si tajemná znamení, stiskem ruky, mrknutím.

I o nejctihodnějších lidech jste v té době nemohli být přesvědčeni, prodávají-li či neprodávají-li cukerin.

****

V té době potkal pan Auer pana Wenziga na ulici. »Franto,« řekl, »já bych měl pro tebe obchod. Mám výborný cukerin, šestsetkrát sladší než cukr. Mám ho v originelních balíčkách, po osmince kilogramu, za 400 korun balíček. Ty vignety, to ti je nádhera, a ten celý obal, to je ti taková elegantní krása.«

Pan Auer prohlásil, že takovou firmu s cukerinem ve Švýcarech nezná, a vyjádřil také podiv nad tím, že už je v obchodě cukerin šestsetkrát sladší cukru.

».Franto,« mluvil nadšeně dál pan Wenzig »opravdu ti nelžu. To ti je cukerin. Něco takového jsi neviděl. My to máme chemicky vyzkoušené. Zkrátka, pojď s sebou a já ti dám dva balíčky po osmince kilogramu v originálním balení jako vzorek.«

Pan Auer chtěl se přesvědčit o jakosti.

»Nedělej, Franto, hlouposti,« napomínal ho pan Wenzig, »ten pán, od kterého jsem ten cukerin dostal, mne varoval před tím, abych kazil obal, poněvadž takový cukerin, šestsetkrát sladší než cukr, zvlhne a kazí se. My to máme chemicky prozkoumané.«

Pan Auer šel na Smíchov a prodal jeden balíček známému cukráři, který z arabské gumy, tragantu a cukerinu, barviva z červené řepy dělal malinové bonbony.

Na zpáteční cestě potkal výrobce sodové vody z venkova, který mu nedávno před tím psal, že už nemá žádné sladid1o. Měl z cukerinu opravdovou

radost, vzal balíčky s cukerinem a prohlásil, že odebere všechno.
Když se pan Auer vrátil k panu Wenzigovi, sdělil mu ten, že má toho znamenitého cukerinu 10 kg. Právě dostal do prodeje novou zásilku.

Během tří dnů prodal pan Auer balíček cukerínu jednomu kavárníkovi. Též si od něho objednal cukerin o osmince kilogramu krabici prostřednictvím toho kavárníka výrobce pravých medových marcipánů. Ten opět doporučil pana Auera s cukerinem na továrníka povidel a zavařenin, který se právě zanášel myšlenkou vyrábět povidla a zavařeniny z bramborových slupek a cukerinu. Během čtyř dnů bylo uzavřeno více takových obchodů, při čemž pan Auer opakoval každému slova pana Wenziga ohledně ohromné sladivosti jejich cukerinu: »My to máme chemicky prozkoumané a zkoušené. Je to nejsladší cukerin v celém světě.«

Pátého dne obchodu s nejsladším cukerinem vyburcovalo časně ráno pana Auera strašlivé mlácení a kopání do dveří.

Když otevřel, vřítil se do pokoje výrobce sodové vody z venkova: »Vy jste mne, pane, zničil s vaším cukerinem!« křičel, »to není žádný cukerin, to je soda, hořká sůl, a rozemletý cukr. Já vám věřil, že to má šestsetkrát takovou sladivost jako cukr .

Já jsem ztracen, já se utopím. Já to hodil do celé várky malinovky a citronovky, a lidi mně to vozili nazpátek a nadávali. Vy jste mně zničil obchod.«

Pan Auer odpověděl, že je strašně překvapen, že to mají přece chemicky vyzkoumané a zkoušené. Výrobce sodové vody naproti tomu tvrdil, že to nesladí, ale dělá naopak vodu hořkou. Aby to dokázal, přivezl s sebou po láhvi citronovky a malinovky. Šumící nápoje měly opravdu chuť, podoba­jící se chuti mořské vody.
»To je strašné nedorozumění,« vzdychl pan Auer, »pojďte ihned se mnou k tomu pánovi, od kterého já mám ten cukerin na zkoušku.«

Šli k panu Wenzigovi, při čemž po celé cestě mluvil výrobce sodové vody, že je na mizině.

»Poslyš,« řekl pan Auer k panu -Wenzigovi beze všeho úvodu, »dej uvařit černou kávu, abychom ten cukerin chemicky prozkoumali. Je to podle všeho hořká Glauberova sůl, sádra, kuchyňská soda, a čert ví, co ještě.«

»To není možné, Franto, na obal se nesmí sáhnout, ale když myslíš, že je to nějaká »bouda«, tak jednu osminku na to obětujeme.«

U vařili černou kávu a zkouška s nejlepším cukerinem dala ten výsledek, že neslazená jím káva byla rozhodně aspoň o 50 procent méně hořkou, než káva slazená cukerinem, majícím šestsetkrát takovou sladivost jako cukr.

»Přiznej se,« vybídl pan Auer svého dodavatele.

Pan Wenzig prohlásil, že on o ničem neví, že nešťastný cukerin má od jednoho velmi solidního obchodníka od Petra v Praze, že ho má opět nových 15 kg.

Během té rozmluvy výrobce šumivých nápojů zdrceně seděl na pohovce a opakoval: »Já jsem u nás nemožný, já přijdu o koncesi.«
Vzali ho s sebou a šli k solidnímu obchodníkovi od Petra. Pan Wenzig vzal do ručního kufříku celou svou zásobu cukerinu. Na schodech potkali cukráře, kavárníka a výrobce pravých medových marcipánů, kterým pan Auer prodal během posledních dnů nedostižitelný v sladivosti cukerin a kteří ho již hledali.

Všichni byli neobyčejně rozčileni. Malinové bonbony cukráře hodily se na lepidlo knihařům, medový perník a marcipány druhého pána bylo pečené těsto, úplně hořké, hodící ,se za pročišťující prostředek. Mizerná byla též situace kavárníka. Chtěli ho odvést do blázince, poněvadž tvrdil, že tu hořkou kávu, kterou podával hostům, už sladili v kuchyni.

Všichni chtěli náhradu a připojili se k průvodu.

Když přišli k solidnímu obchodníkovi u Petra, spustil na něho pan Wenzig: »Hochu, už ti to nesem nazpátek, tys nás podved. Vař černou kávu .. «

Novým pokusem bylo zjištěno, že cukerin, který nabízel a prodával solidní obchodník u Petra, je nemožná směs.

»Pánové,« řekl,vyplivuje protivnou hořkost, »já za nic nemohu, já myslel, že je to zkoušené od chemiků. Mám toho ještě 5 kg a je to od Oskara z Vršovic.«

Když přijeli k Oskarovi, přivítal je velice pěkně slovy: »Tak si jdete pro nějaké ki1o? Mám tady jen 8 kilogramů.«

Když uslyšel, že je podvodník, dal se do smíchu: »Když je to, pánové, švindl, tak se nedá nic dělat. Já to mám od jednoho malíře od Waldesa právě za rohem. Pojďme k němu. Je to velmi nervosní člověk, to budeme mít s ním švandu.«

A také nelhal. Když mu všichni hodili cukerin na stůl, počal křičet: »Ježíšmarjá, pánové, já toho mám ještě za 6000 korun. Já se zblázním, já to mám od majitele jedné tiskárny. Já mu ukážu, tomu mystifikátorovi a podvodníkovi.«

Majitel tiskárny přijal je velice skromně. Napřed vyslechl od malíře, že je zloděj a lump, a že ho nechá zavřít.

»Pane!« křičel malíř, »vy si sám tisknete vignety, já už na to teď přišel. Vy se nám podepíšete, že hradíte všechny ztráty, které máme s tím vaším zatraceným cukerinem.«

»Já sám velice rád podepíši všechno,« odpověděl majitel tiskárny, »ale upozorňuji vás, že sám jsem ten cukerin koupil od nějakého Jelínka, agenta. Nevím, kde bydlí, vím jedině tolik, že každý den odpůldne sedává v kavárně »Arco«.«

Pan Jelínek, kterého si dali vyvolat, přerušil nadávky malířovi, který ze všech dělal největší rámus a chytal se za hlavu: »Já už, pánové, o tom vím, že je to podvod. Právě včera mne zmlátil jeden výrobce oplatků a kremrolí, kterému jsem to prodal. Jestli, pánové, chcete také něco takového podniknout, pojďme do průjezdu, aby nebyl veřejný skandál, ale ubezpečuji vás, že jsem nevinen. Já to mám od Hörla ze Žižkova.«

»Dobrá,« řekl malíř, »půjdeme k tomu panu Hörlovi, ale běda mu!«

Otevřel jim elegantně oděný pán, žádaje, aby posečkali v předsíni, že má v pokoji nepořádek, poznav však mezi přítomnými pana Wenziga, poprosil je, aby šli dál.

»Čím, pánové, mohu sloužit?« otázal se vlídně, »račte se posadit.«

»Pane,« řekl malíř, »vy jste padouch, vy jste podvodník, vy jste lump a ničema. Vy jste nás všechny okradl.«

»Pánové,« prohlásil" klidně pan Hörl, »chovejte se slušně a klidně, jste v mém bytě. Ano, podvedl jsem vás. Tento výrobek je ode mně. Já to vy­rábím.«

»Vy lumpe jeden ........... Darebáku ... To je padoušství ... Padouchu ....... «

»Pánové,« řekl se stejným klidem jako dřív pan Hörl, »já už jsem vám jednou řekl, že jste v mém bytě, a že se musíte chovat klidně a slušně. Já úplně přiznávám, že to vyrábím sám. Mohu vám ukázat, že opravdu páchám podvody. Někdo je dělá tak, druhý jinak, a já přišel na tento způsob, jak si pomoct k penězům. Jestli mně zde vyhrožujete udáním, prosím. Skoupáte se stejně se mnou. Já budu prodávat místo cukerinu, co já budu chtít. Jestli tady někdo z vás hulákal, že je v tom sádra, je to pravda. Dávám ji do toho. Také mouku, sůl kuchyňskou i hořkou, vápno. Vůbec, co mám po ruce. Teď do toho budu dávat křídu, abyste věděli. A víc s vámi nemám co mluvit. Zůstane zde jen Wenzig, toho znám, to je slušný pán, a ostatní pány bych prosil, aby odešli, poněvadž musím dnes vypravit větší zásilku mého cukerinu. Vy jste sedli na lep, a proto mně dovolte, aby také druzí se napálili.«

Tento neočekávaný způsob a obrat v celé rozmluvě účinkoval na všechny zdrcujícím dojmem.

Malíř ještě něco řekl, ale ocitl se ihned za dveřmi. Ostatní šli dobrovolně.

U pana Hörla zůstal jedině pan Wenzig, kterému pan Hörl nabídl cigaretu.

Chvíli seděli mlčky, až konečně řekl pan Hörl k panu Wenzigovi: »Vy jste velice slušný člověk, my bychom to mohli dělat spolu. Já dokonce ne­chci, abyste všechno ztratil. Dám vám za vašich 10 kilogramů toho mého cukerinu půl ki1ogramu pravého cukerinu, takže vaše ztráty budou dělat jen 3000 korun. Nechcete ještě cigaretu?«

Pan Wenzig odevzdal 10 kilogramů starého a odnesl si domů půl kilogramu pravého v originelním balení.

Pln neblahého tušení, udělal malou zkoušku.

Byla to, křída.

Když při nejbližším setkání vytkl pan Wenzig panu Hörlovi tento nový podvod, odvětil týž neobyčejně klidně a rozvážně: »Změňte, milý pane, záklon z roku 1899 o tajném prodeji cukerinu, a vám slibuji, že si najdu něco jiného ... « .