Revoluce v Mexiku

Když přinesou dnes noviny zprávy o nové revoluci v Mexiku, čtenáře již to tak dalece nezajímá, naopak, kdyby byl po dva roky v Mexiku klid, tak by u nás v Evropě se každý tomu nesmírně divil. Zdá se, že obyvatelstvo Estados unidos de Mejico (Spojených států mexické republiky) trpí naskrze mravní zvrhlostí a že jedinou zábavou těchto lidí jest zabíjení svých spoluobčanů a vedení válek občanských. Nešťastná mexická republika! Vždy po velikých krveprolitích prosadí jedna strana svého presidenta a za chvíli již svého presidenta odvádějí z národního paláce v hlavním městě „Mexika do rozkošného údolí Tenochtitlanského a tam u příjemného jezera Tezkukského zarachotí pušky.

To si Mexikáni zas zastřelili svého presidenta. A tak se to opakuje, co existuje jejich republika.

Jako by sopečné výbuchy četných sopek v zemi měly vliv i na povahu obyvatelstva. Buď půda se třese a vlní při zemětřesení, podzemní výbuchy hučí od Jukatanu až ke Kalifornii, nebo hřmí děla, granáty vybuchují, strojní pušky rachotí.

Nejsou to však žádné boje osvobozovací, boje za cílem ušlechtilým. Jednoho chlapíka si Mexikáni odstřelí a ještě většího ničemu dosazují na presidentské křeslo. Jest to jakousi snad životní potřebou v této zemi, aby tekla krev. Vášnivá povaha obyvatelstva nutí jednotlivce, aby zuřili a prolévali krev svých spoluobčanů. Nevzdělanost obyvatelstva jest úžasná. V hlavním městě Mexiku, čítajícím na 400 000 obyvatelstva, umí číst a psát ani necelá polovice obyvatelů, ačkoli Mexikáni se chlubí, že jejich universita byla založena Španěly již roku 1551.

Nešťastná země! Když Španěl Cortez, vyzván roku 1519, se svou výpravou dne 20. dubna u Veracruzu ponejprv přistál a od indiánského národa Aztéků byl vlídně přijat, tu odměnil se jim ukrutnostmi. Neuplynuly ani dva roky a Cortez s pravou španělskou surovostí vysoce kulturní národ Aztéků uvedl v porobu, hlavní jejich město Mexiko zničil a obyvatelstvo města dal pobít. Indiánští praobyvatelé stali se hříčkou v rukou bílých bojovníků.

Po Aztécích dopadla železná pěsť Cortezova na Tlaxcalány, Alkohuery a Tezkukány. Všichni tito indiánští národové stali se sice otroky, ale smísili se pokrevně s hrdými španělskými vyděrači. Povstali kreolové.

Plemeno kreolů rozšířilo se od Atlantického oceánu k Tichému. Krev bělochů, divokých, surových španělských žoldáků, smísila se s krví plemene indiánského. Nesmíme se proto divit národnímu charakteru nynějších Mexikánů. Všechny špatné vlastnosti obou plemen se zde sloučily, ani jedna dobrá.

Materiál, který vysílalo Španělsko do Mexika, neskládal se ze žádných charakterů.

Dlouho to trvalo, než se mexikánští kreolové pomstili na Španělích. Až roku 1823 prohlásili svou samostatnost, republiku mexickou: Estados unidos de Mejico.

Vypudili Španěly ze země a počali střílet své presidenty. Jednoho po druhém. Za třicet šest let až do roku 1855 pověsili a zastřelili 40 presidentů. Osm uteklo a pět jich vypovězeno ze země. A když roku 1861 Juarez stal se presidentem, vstoupilo Mexiko do nové epochy svých dějin, která nezůstala bez ohlasu i u nás v Rakousku.

Stálé občanské války ožebračovaly republiku mexickou, tato byla nucena vypůjčit si velké obnosy od Francie. Císař francouzský Napoleon III. vyslal do Mexika vojsko a ve své politické neprozíravosti chtěl udělat z Mexika císařství. Toto se mu podařilo a dosadil na trůn bratra našeho císaře, arciknížete Maxmiliána. A tu odehrála se v Mexiku tragédie querétarská.

Nové císařství mexické prodělávalo těžké boje. Juarez, sesazený president, se svými přívrženci a vojskem jemu věrným pustil se do boje s vojskem, které Francouzi vyslali k ochraně císaře Maxmiliána. Několik setnin Rakušanů, které Maxmilián s sebou přivezl do Mexika, nezískalo mu velké obliby, neboť Mexikáni dívali se na něho jako na vetřelce. Když pak císař Maxmilián podepsal roku 1865 dekret, ve kterém prohlašují se Juarez a jeho přívrženci za lupiče a nařizuje se, aby do 24 hodin po jich zajmutí byli zastřeleni a stejně též i ti, kteří je i nepřímo podporují, tu odehrály se hnusné scény v Mexiku. Popravy Juarezových přívrženců byly na denním pořádku, ale vtom se zdvihla celá země proti nové vládě. Francouzi v té kritické chvíli úplně opustili císaře Maxmiliána, ačkoliv oni to byli, kteří ho nutili k takovým represáliím. Obklíčen ze všech stran nepřítelem, uprchl císař Maxmilián do pevnosti Querétaro, kde statečně si vedli jeho vojáci z Rakouska. I česká krev tam tekla na hradbách mexické pevnosti. Zradou plukovníka Lopeze pevnost padla a císař zajat. 19. června byl císař Maxmilián se svými generály Mejiou a Miranonem vyvedeni na nádvoří, a tam dle stanného práva byli zastřeleni. Jeho choť, Charlotta, zešílela. Juarez stal se presidentem a pak byl pokoj na nějaký čas. Ale za pět let začalo to znova. Na presidentství kandidovalo zas jako dřív několik dobrodruhů, až pobili se navzájem a přišli noví: Každý má přívržence, několik měsíců jest u vesla a pak nová občanská válka.

Řídkým zjevem na mexikánské poměry byl generál Porfirio Diaz, ten byl zvolen sedmkrát za sebou za presidenta. To znamenalo, že sedmkrát jen on sám vedl občanské války.

Nynější revoluce byla namířena proti Maderovi, presidentu republiky, který vládl strašně despoticky a věznil zle každého, o kom se mu doneslo, že není příliš nadšen jeho řáděním.

Proti němu postavil se Felix Diaz, a jak z denních listů známo, Francisko Madero po krutých bojích s povstaleckým vojskem v národním domě zajat. Jeho bratr zastřelen. Čteme v novinách, že 3000 lidí bylo zabito v té nejnovější občanské válce. Myslím, že to nikoho nepřekvapí, kdo si přečte tento stručný nástin z dějin Mexika. Dvaaosmdesát revolucí větších, menších v jedné zemi za sto let je už pěkné číslo. Hekatomby mrtvých procházejí dějinami Mexika. A potvrdí-li se zprávy, že zajatý president Maděra byl zastřelen, nikdo se tomu nebude divit, a stejně nebude na omylu, pokud se týče toho, že v dohledné budoucnosti budou Mexikáni před otvory pušek na nádvoří pevnůstky Quichano u Mexika zavazovat oči i nynějšímu svému miláčku Felixů Diazovi.