I
Jak zneužil pan Fingulín tatínkovy důvěry,
maminky, psa a služky
Můj tatínek se nerad zlobí, poněvadž má rád
klid, aby mohl spokojeně trávit. Je tlustý,
velmi hodný, má v obličeji červenou zdravou
barvu a je úředníkem u místodržitelství.
Vousy nosí přistřižené, po anglicku, aby se
nemusel namáhat s jich kroucením. On se vůbec
nerad namáhá. Odpůldne přijde o půl třetí k
obědu. Jí až do čtvrt na čtyři, potom si zapálí
dýmku, lehne si na pohovku, pustí dýmku z ruky a
spí do pěti. Nato jde do kavárny, kdež zůstane
do šesti hodin. V kavárně pije černou kávu,
kouří doutník a dívá se v herně, jak hrají
karty, aby se nemusel namáhat čtením novin.
Pak jde do své restaurace na večeři, vypije tam
svá čtyři piva a poslouchá, co se kolem povídá.
V deset hodin navečer je vždy doma a jde si hned
lehnout a spí až do půl osmé, kdy vypije v
posteli kávu. V osm hodin jde pak do kanceláře.
Maminka je mladá a hezká. Je mladší o dvacet let
než tatínek a vždycky když k nám přišel jeden
mladý pán, poslala mne pryč se služkou. Ten pán
je známý našeho tatínka a také s ním někdy večer
poslouchá v hostinci, co se povídá.
Jednou jsem viděl, když jsem náhle vešel do
pokoje, kde byl s maminkou, že mu maminka sedí
na klíně. Ptal jsem se ho, je-li maminka těžká.
Řekl, že není a hledal v kapsách. Tu mu maminka
podala svou tobolku, on z ní vzal korunu a dal
mně ji. Když potom odešel, maminka mně ji vzala
a povídala, že by se tatínek na mne moc zlobil,
kdyby mu řekla, že jsem vzal od pana Fingulína
korunu. Že nesmím od něho nikdy brát peníze a
nikdy na něm nic chtít, poněvadž by to chudákovi
tatínkovi, který má tolik starostí, bylo líto,
jakého má nezpůsobného chlapce!
Maminka je velmi hodná ke každému. Každého
pohladí a dá mu hubičku. Hladí mne, tatínka, i
pana Fingulína, i našeho psa a na každého se
směje, na mne, na tatínka, i na pana Fingulína,
i na psa a hubičkuje nejvíce mne a pana
Fingulína.
Tatínek, když přijde domů, vypije něco koňaku a
hned jde lehnout, ani s námi mnoho nemluví. Zato
pan Fingulín, ten chodí k nám i večer, když je
tatínek v hostinci a sedí s maminkou potmě. Já
musím být v kuchyni, poněvadž kdybych s nimi
seděl ve tmě, narostlo by mně na nose peří, jak
říká maminka a nikdo by mne nemohl míti rád.
Jednou když přišel tatínek z hostince domů,
optal jsem se ho na to:
„Tatínku, je to pravda, kdybych seděl potmě, že
by mně narostlo na nose peří?“
„To víš, bobečku, že ano,“ řekl tatínek.
Vždycky, když se ho na něco zeptám, říká:
„To víš, že ano!“
Jednou jsem se ho ptal, má-li maminka ráda pana
Fingulína, a on řekl:
„To víš, že ano!“
Jednou za čas přijde dřív domů s panem
Fingulínem z hostince a tu u nás pije pivo nebo
víno, pak tatínek jde ležet a prosí pana
Fingulína, aby ještě chvíli zůstal s maminkou
sedět a ji bavil, což on také dělá a nikdy
neřekne, že ne. Tatínka vždycky v ložnici
zamkneme, aby se nebál a pak mne pošlou také
spat a tu jsem se vždycky modlil za pana
Fingulína.
Předešle jsem přišel z procházky se služkou
domů, když už byla tma, jak maminka nařídila.
Ale maminka ještě nebyla doma, nebyl tam ani pan
Fingulín. Otevřeli jsme dvéře do pokoje a
rozsvítili. Pak jsme prošli všecky pokoje, ale
nikde nebyli.
Služka říkala, že se jí to nelíbí. Mně to bylo
jedno. Maminka pořád nešla. Pak odešla služka a
mne zamkla. Mně to bylo jedno a začal jsem
vyvádět „svoje divy“.
Hrál jsem na piano, až mne to omrzelo a čekal
jsem. Nešel stále nikdo, ani maminka, ani služka
a náš pes byl také pryč.
Pak přišel tatínek a zvonil. Když mu nikdo nešel
otevřít, s oddychováním otevřel si svým klíčem,
svlékl si v předsíni zimník a šel do pokoje, kde
jsem seděl v houpací židli.
Šel jsem k němu a povídal, že je maminka pryč,
pan Fingulín pryč, služka pryč a pes také.
Tatínek napřed na to nic neříkal, a potom
pravil: „Čekejme!“ Posadil se ke stolu a poslal
mne vyhledat víno ve spižírně. Nebyl tam klíč, a
tak jsem víno nepřinesl. Tatínek řekl: „Ještě
tohle ke všemu!“, zapálil si dýmku a seděli
jsme.
Sedíme dlouho a nešel nikdo. Tatínek počal
choditi po pokoji a říkal:
„Už jo, bajo, bude to takové!“
Pak si sedl do houpací židle, chvíli se houpal,
potom si nacpal poznovu dýmku, počal si zouvat
boty a řekl:
„Počkáme do dvou hodin v noci a pak se půjdeme
vyspat. Zítra půjdeme do kavárny na snídani.“
Čekali jsme tedy do dvou hodin a pak jsme šli
spat. Tatínek vzdychal a říkal na posteli:
„Tohle mně nejde do hlavy.“
Spali jsme, až najednou jsem se probudil,
poněvadž tatínek povídal na posteli:
„Už je to takové! Peníze budou asi taky pryč!“
V ložnici máme malou pokladnu. Tatínek vylezl z
postele a šel k pokladně, otevřel, podíval se
dovnitř, vlezl si zase do postele a povídal:
„Vždyť jsem si to myslel, peníze jsou taky
pryč!“
Měl jsem tam také v prasátku osm krejcarů, proto
jsem se dal do pláče a ptal jsem se, je-li
prasátko také pryč. Tatínek řekl, že je prasátko
tam a tak jsem byl rád a usnul jsem.
Potom mne zas probudila tatínkova řeč, jak k
sobě povídal:
„Jsou okamžiky v životě lidském, že i hovado se
zblázní!“
Tatínek to říkal u skříně s maminčinými šaty. Je
to zrovna naproti mně a tak jsem viděl, že je
skříň prázdná. Vedle má skříň tatínek, otevřel
ji také, ale tam bylo všechno v pořádku a
tatínek bručel:
„Byly by mu příliš velké. Fingulín je proti mně
cvrček.“
Ozval jsem se: „Viď, tatínku, že je pan Fingulín
hodný pán?“
Tatínek se na mne chvíli díval a pak řekl jako
vždy: „Ba je, bobečku, ale spi!“
Zas jsem tedy spal a tatínek šel také ležet.
Ráno mne probudil a měli jsme práci, než jsme si
nanosili vodu. Když jsme se umyli, ptal jsem se,
kde je maminka, pan Fingulín, služka a pes.
Tatínek řekl, že jeli na výlet a že vzali psa s
sebou a že je budeme hledat.
„Nic mně neřekli,“ povídal jsem.
„Mně také ne,“ řekl tatínek.
Pak jsme šli na kávu a já byl rád, že to tak
hezky jde a že něco uvidím.
Nato po kávě jsme šli do jedné velké budovy, tam
byli samí strážníci a páni v čepicích. V jednom
pokoji psali pořád něco a tatínek před nimi
mluvil německy. Jeden z pánů mne hladil po
hlavě. Tatínek přestal mluvit německy a ten pán
se mne ptal, jak to bylo, když pan Fingulín k
nám chodil, když nebyl tatínek doma. Tak jsem mu
říkal, že by mně narostlo na nose peří, kdybych
s nimi seděl potmě a jak jednou mně maminka
vzala korunu, když seděla předtím na klíně panu
Fingulínovi a jak on mně říkal, že maminka není
těžká a tu korunu že mně dal pan Fingulín, ale
vícekrát že jsem od něho nic nevzal, poněvadž by
se tatínek zlobil, že jsem nezpůsobný chlapec.
To si také zapsali a řekli tatínkovi, že jest to
úřední tajemství, načež tatínek šel se mnou k
cukráři a koupil mně stavebnici, abych si hrál.
Oběd dali jsme si přinésti z hostince a já měl
radost, že mám stavebnici.
Večer přišel nějaký pán a říkal, že je od
policie a že maminku chytili i s panem
Fingulínem, se služkou i se psem v Budějovicích
a že ji posílají nazpátek.
Když toto vyřídili, tatínek spráskl ruce a
povídal:
„Zaplať pánbůh, že ji budu mít zas doma, takhle
by do mne v úřadě nic nebylo!“
A tak čekáme dneska maminku.
II
Návrat pana Fingulína se psem, s maminkou a
služkou.
Už jsem tedy povídal, jak jsme s tatínkem čekali
na maminku, na pana Fingulína, služku a psa.
Nejvíc jsem se těšil na pana Fingulína, poněvadž
utekl s maminkou, a tatínek říkal:
„Já mu povím, zneužívat mé dobroty i mé ženy!“
Ptal jsem se tatínka, zdali pan Fingulín zneužil
také psa a služky. Tatínek řekl, že pan Fingulín
je všeho schopen, že také jednou, až budu větší,
budu o tom přemýšlet, zatím abych si šel
lehnout.
Šel jsem spat a už jsem o tom nepřemýšlel,
poněvadž mne po cukroví bolelo břicho. Proto
jsem také nemohl dlouho usnout, slyšel jsem
tatínka chodit po pokoji a mluvit pro sebe:
„Má zlatá ženo, kdo by tohle v tobě hledal!“
Potom šel tatínek k pianu a počal na něm brnkat,
jako dělám já, když chci rozzlobit našeho psa.
Pak zase tatínek zavřel piano, chodil po pokoji
a mluvil německy. Nato šel k mé posteli a
povídal:
„Celý pan Fingulín! Kde jsem měl oči, já
hovado!“
Byl jsem rád, že si tatínek nadává a dělal jsem,
jako bych spal, až konečně jsem usnul opravdu.
Probudil mne za nějaký čas hovor vedle v
jídelně. To už byla maminka doma.
Vyběhl jsem v košili rovnou k ní. Byl tam také
pan Fingulín. Hned jsem objímal pana Fingulína i
maminku. Psa měli také mezi sebou a služka stála
ve dveřích, každé chvíle klekala, plakala a
křičela:
„Milostpane, odpustějí mně to, já nemohla
milostpaní opustit, já nad ní bděla! Milostpane,
proboha jich prosím, já jsem čistá a nevinná v
tom ohledu. Milostpaní říkala, že pan Fingulín
má v Budějovicích starou tetu, která je nemocná
a poněvadž pan Fingulín nedovede nic vyjednat a
nikoho obsloužit a bojí se někam přijít, že jela
s ním, aby mu poradila, - proboha jich prosím,
milostpane! Ach můj bože nebeský, to jsme,
milostpane, zkusili s tím psem! Pořád kňučel a
jen by po cestě žral. Koupili jsme si, proboha
jich prosím, milostpane, na cestě salám. Potvora
nám ho polovic sněd a v kupé udělal tři loužičky
a dvě hromádky, proboha jich prosím,
milostpane!“
Nato počala se šoupat po kolenou k nejbližší
židli, sedla si na ni a utírala si nos do
spodničky.
Pan Fingulín zatím kašlal a ptal se tatínka,
zdali nemá doutník. Tatínek přinesl doutníky,
ale pan Fingulín neměl ani sirky a tak mu
tatínek sám zapálil.
To spolu nic nemluvili. Pan Fingulín díval se
tatínkovi na boty a tatínek panu Fingulínovi.
Pes koukal z tatínka na maminku, z maminky na
pana Fingulína a radostně vrtěl ocasem.
Konečně jsem se optal pana Fingulína, jak se měl
v Budějovicích.
Hned nato mne tatínek vzal za ruku a odvedl do
kuchyně. Pes šel za mnou.
V kuchyni slyšel jsem, jak pan Fingulín povídá:
„Ctěný pane! Jako čestný muž osmělil jsem se
přijít taktéž nahoru, abych se omluvil, že jsem
milostivou paní vzal s sebou na návštěvu ku své
ubohé churavé tetě v Českých Budějovicích. Věřte
mně, že nikdy už si nevezmu žádného psa s sebou
na cesty. Váš pes je potvora mazaná všemi
mastmi. Jeli jsme přes Veselí a v nádražní
restauraci jsme snědli párky s křenem. Dobré
párky...“
„Ale toho křenu moc nebylo za dva krejcary,“
povídala do toho maminka.
„Ale byl dobrý,“ řekl pan Fingulín, „některý
křen štípe nepříjemně.
Tento však neštípal a měl příjemnou nasládlou
chuť. Abych tedy nezapomněl, váš pes, zatímco
jsme jedli párky s křenem, přiblížil se ke stolu
se studenými jitrnicemi. Rozhlédl se, rychle se
rozhodl a hup! Vzal si hned dvě. Podobných
kousků prováděl mnoho. Ani v noci nám nedal
pokoje. Každé vrznutí ho probudilo, štěkal na
celé kolo a vyburcoval celý hotel. V Táboře, kde
jsme spali první noc, kousl panskou, když nám
přinesla do postele kávu. Panská se spokojila
naštěstí s pětikorunou.“
„Milostpane, proboha jich prosím,“ ozvala se
plačtivě služka, „věřejí mně, je to hrozný pes!“
Tatínek chodil po pokoji, držel se za hlavu a
pořád říkal: „To ale nic nedokazuje, pane
Fingulíne, to nic neomlouvá!“
Pan Fingulín vstal také, chodil po pokoji a
říkal:
„Každý jezevčík je takový, ctěný pane, je
potměšilý, lstivý, kde co může, zhltne a uteče.
Můj bratr měl také jednoho jezevčíka a ten, kam
přišel, buď udělal nečistotu, nebo něco ukradl.“
Tatínek na to vzdychal: „Můj bože, můj bože!“
Maminka vzpomněla, zdali není doma víno, když
jsou přece u nás hosté!
Tatínek přinesl tedy láhev a služka přinesla
skleničky. Potom maminka nalila a pan Fingulín
ťukl si s tatínkem a pravil: „Na vaše zdraví,
pane vrchní oficiále!“
Tatínek vypil a už zase chodil po pokoji, ale
rychleji a rychleji, čím dál rychleji, až shrnul
na jednom místě koberec a maminka se zlobila,
poněvadž se tím koberce lámou.
Konečně si tatínek sedl ke stolu a počal mluvit
o tom, zdali pamatují na boží přikázání:
Nepožádáš manželky bližního svého. Kdo měl
pamatovat, to tatínek neřekl, ani o co tu
manželku požádat. Jen hned zas říkal, že se v
panu Fingulínovi zklamal, že ho považoval za
svého přítele.
Pan Fingulín mu na to odpověděl, že na jeho
přátelství mohl spoléhat a kdyby nebylo té jeho
ubohé staré churavé tety v Budějovicích, že by
nebyli nikam jeli, mají prý však té cesty oba
dost. Ten pes byl jen zbytečnou přítěží.
„A dělal nám hroznou ostudu,“ pravila maminka,
„v Budějovicích dorážel na psy nestoudně a
nestydatě, a když jsem ho chtěla uhodit
deštníkem, uskočil a deštník se rozbil o
dláždění.“
Potom si pan Fingulín nalil znovu vína, vypil,
vzal klobouk a podal tatínkovi ruku a přál mu
dobré noci. Když se s tatínkem loučil, řekl:
„Nehněvejte se na mne, ale mohu-li vám radit,
dejte toho psa pryč!“
Tak tatínek dal psa donést k pohodnému - až se k
nám pan Fingulín přistěhuje, aby ho neměl pořád
na očích.
III
Tatínek se nám kazí...
Takhle jednoho dne večer přišel k nám zas pan
Fingulín. Tatínek ještě nebyl doma. Byl jsem na
záchodě a ten je vedle dveří, takže jsem slyšel,
jak pan Fingulín maminku líbá a jak jí říká „má
zlatá Fanynko!“
Maminka ho napomínala, aby to neříkal tak
hlasitě, že jsem doma.
Aby se tedy zdálo, že mně do toho nic není,
spustil jsem vodu.
Maminka povídala: „Můj bože, ten kluk je pořád
na záchodě!“ a odešla s panem Fingulínem do
jídelny. Chvilku jsem ještě pouštěl vodu, načež
jsem také šel do jídelny.
Pan Fingulín se tvářil překvapeným a říkal:
„Kdepak se tady vzal, Františku?“
Maminka mne potom napomínala, poněvadž jsem
mluvil neslušně, že mne bolí břicho. Já si
nemohu pomoci, já jsem takový chlapec, že když
mám škrkavky, říkám to každému na potkání,
poněvadž mne lidé litují a říkají, že jsem hodný
chlapeček.
Pan Fingulín mně přinesl pomeranče a byl jsem
zase hubován, poněvadž jsem mu kůrou stříkal do
oka.
Nato se ptal pan Fingulín maminky, co je se
štěnicemi. Máme totiž doma štěnice od té doby,
co maminka byla s panem Fingulínem v
Budějovicích. Přivezli je s sebou v ručním
kufříku a tatínek říkal, že hugenoti vypuzení z
Francie přivezli je s sebou do Londýna, z
Londýna přišly prý do Dánska, z Dánska do Němec
a z Němec do Čech.
Vykládal jsem panu Fingulínovi, že proto štěnice
v noci kousají člověka, aby i v noci myslel na
pánaboha a že jsem se v noci, když mne tuze
štípaly, modlil Andělíčku, můj strážníčku, načež
jsem pak k ránu usnul a štěnice šly také spát.
Pan Fingulín mne pohladil a ptal se, mám-li rád
milého pánaboha.
Tak jsem mu všechno říkal, jak přijdu do nebe a
jak si tam budu moci hrát se sirkami, utrhovat
mouchám nožičky a myším vypichovat oči, radovat
se s andělíčky, lézt po stromech a spát oblečený
v posteli. Také jsem mu říkal, jak si budu hrát
s andělíčky na loupežníky a zajatým uřezávat
nosy.
Maminka podotkla, že jsem roztomilý a tak jsem
tedy pokračoval, jak budu na zemi hodný a
poslušný, abych mohl v nebi střílet strážníky a
klamat četníky, jak každý den se modlím na dobrý
úmysl Otčenáš a Zdrávas Maria, Anděl Páně a
Věřím v Boha. Pak jsem si klekl a spustil:
„Savárdz airam ánlpitsolim ánanhežop isj izem
imanež a ýnanhežop dolp atoviž ohévt.“
Myslili, že jsem se zbláznil a tu jsem jim teprv
řekl, že to je začátek Zdrávas Maria říkaný
pozpátku slovo za slovem, že jest to náramně
těžké takhle se modlit a že se tak někdy modlím
večer, abych nemusel pořád jen říkat Otče náš,
jenž jsi na nebesích.
Pan Fingulín se zlobil, že to není pravá
modlitba. Pan Fingulín je velmi nábožný a
maminka včera říkala tatínkovi, že byli v
Budějovicích ve všech kostelích.
Když mne tedy napomenuli, abych ve všem neviděl
jen hračky, ale obracel se k pánubohu jako
křesťanský chlapec s láskou a zbožností, počala
se maminka zlobiti na tatínka, že dlouho nejde.
Jindy bývá přece už doma!
Pan Fingulín mínil, že tatínek asi nejde kvůli
němu domů. Maminka ale říkala, že naopak si
tatínek váží pana Fingulína jako dobrého
společníka.
Pan Fingulín se usmál a pohladil maminku po
tváři, načež se oba dali do smíchu. Ale když
jsem se já, ubohý chlapec, také tomu počal smát,
odvedli mne do kuchyně.
V kuchyni připravovala naše služka řízky a
povídala, že když byla v městě, viděla prý
milostpána (mého pana otce neboli tatínka), jak
vystupoval před jednou vinárnou ještě se dvěma
pány z fiakru. A tatínek prý byl moc veselý.
Možná že to nebyl tatínek, ale veselý ten pán
byl. Jak skočil z fiakru, málem byl by upadl.
Možná že to nebyl milostpán, ale že ten pán
málem byl by upadl, na to prý může vzít jed.
Milostpán tohle nikdy nevyved, byl večer už vždy
doma a je jí tolik líto milostpaní, co ta bude
vyvádět!
Šel jsem do pokoje, tam seděla maminka na
pohovce u pana Fingulína a pan Fingulín měl
jednu nohu přes maminku. To dělává vždy, když se
mu rozváže bota, poněvadž si vždycky, kdykoli
jsem to viděl, zavazuje botu a říká:
„Tyhle šněrovací boty působí samé obtíže.“
To se ví, že se na mne zlobili, proč nejsem v
kuchyni a já hned začal povídat, že služka
viděla moc veselého pána lézt z kočáru do
vinárny a že to byl náš tatínek a že by byl
málem upadl.
Sotva jsem to řekl, začala maminka křičet a pan
Fingulín jí přizvukoval.
„To je pěkné, začíná se kazit!“ Maminka spínala
ruce, pan Fingulín říkal:
„To je úpadek mravů, to je hrozné, to je zkáza,
to je neslýchané, on se veřejně opíjí. On nám
dělá hanbu! Milostpaní, mohu vám jen jedno
poraditi: Nepustíme ho domů, už je deset pryč,
jak nepřijde do jedenácti, tak je konec. On by
si zvykl na hýření a zkazil by se úplně!
Rozhodně ho nepustíme domů. Ať zvoní, klepá nebo
dělá, co chce! To je přece přílišné! To se nedá
ani omluvit! Takové starosti
vám dělá! Tohle dosud nevyvedl, aby nebyl v
deset hodin doma! Dál to nejde!“
Pan Fingulín si svlékl kabát, zul boty, vzal si
trepky tatínkovy na nohy, oblékl jeho župan,
zapálil si doutník a natáhl se na pohovku.
„To je hrozné,“ povídal, „k jakým koncům spěje
toto spokojené manželství. Muž se stává opilcem
a opouští svou choť!“
Nato mně maminka řekla, abych se svlékl a šel
spát. Šel jsem a modlil se za tatínka pozpátku
Věřím v Boha. Slyšel jsem, jak pan Fingulín
povídá si s maminkou tiše, že v jedenáct hodin
půjde spát do tatínkovy postele a pak ať tropí
tatínek sebevětší rámus, že ho nesmí maminka
pustit domů.
Maminka říkala, že v jedenáct hodin půjde tedy
ležet a ať tatínek zvoní a pláče za dveřmi, že
ho domů nepustí a že mu řekne, aby šel spat do
hotelu, že rodinný krb není žádný holubník.
Pan Fingulín na to povzdechl: „Kdyby už bylo
jedenáct!“
Potom jsem usnul a spal moc dlouho, až mne
najednou probudily v ložnici hlasy. To bylo už k
ránu.
Slyšel jsem, jak vedle někdo škytá a povídá:
„Dej pánbůh dobrýtro, pane Fingulíne!“
To byl tatínek. Můj zlatý tatínek měl klíče od
bytu. Také jsem slyšel, že tatínek křičel:
„Dobré jitro, pane Fingulíne, rukulíbám,
milostivá paní!“ Pak počal mlátit něčím do
piana. Pak jsem viděl tatínka pootevřenými
dveřmi, jak má na hlavě cylindr pana Fingulína a
jak jde ležet. Ten cylindr byl promáčknutý a to
bylo také asi to, čím mlátil do toho piana.
Nato jsem usnul, poněvadž už nebyla žádná
legrace. Ještě jsem slyšel, že tatínek si
zpíval: „Uřízněte mně hlavu, ať mám ňákou
zábavu!“
Ráno přišla služka mne probudit, musel jsem se
umýt, obléci a jít vzbudit tatínka, že si s ním
přeje pan Fingulín mluvit. Tak jsem šel a byl
jsem rád, že mohu budit tatínka jednou zas já a
že se to teď obrátilo, dřív budil tatínek mne.
Poklepal jsem mu na čelo, aby se dušička
probudila, on se otočil a zamumlal: „To víno
dejte do ledu!“
Vlezl jsem do postele a stáhl s tatínka peřinu.
Tatínek měl na sobě boty a kalhoty, co nosí v
neděli a ve svátek a pod sebou měl ten cylindr a
v cylindru měl manžety a límeček. Ale bylo to
všechno zmačkáno, jako když jsem jednou sedl na
škatuli od modistky a probořil se dovnitř na
maminčin klobouk. Pod botami měl tatínek
sametovou vestu, poněvadž měl boty od bláta a
bál se, aby nezamazal peřinu.
Když jsem ho štípl do nohy, převalil se zas
tváří ke mně a zabručel:
„Je nás tady šest, tak sem přineste tři láhve!“
Musel to jen tak zabručet, že mu nebylo moc
rozumět, poněvadž měl v ústech roztřepený
doutník. Vzal jsem mu doutník z úst a on se mně
přetrh, kus zůstal mému zlatému tatínkovi v
ústech, tatínek se oblíz a spolkl to a obrátil
se na druhou stranu a mručel si:
„To je doba, to se to víno teprv dělá, vemte si,
páni, zatím ještě kus lososa, já už nemůžu.“
Šel jsem vedle do pokoje, kde stojí šicí stroj a
vzal jsem si odtamtud špendlík a jak byl tatínek
obrácen proti mně zády, píchl jsem ho špendlíkem
nahoře do kalhot a hodně, poněvadž tatínek je
velký člověk, který už něco snese.
Tatínek sebou tak škubl, že jsem už nemohl
špendlík vytáhnout a jak se chtěl obrátit, tak
ho špendlík počal píchat a tatínek se plácl na
ty vystrčené kalhoty přes okraj postele a přišel
z bláta do louže.
Tak sebou házel legračně, jako když jsem jednou
z vaničky vytáhl kapra z vody a dal ho na
podlahu, takže to trvalo chvíli, než jsem mohl
ten špendlík chytit a vytáhnout.
To už byl polovzhůru, poněvadž si mnul rukama
oči. Pak se posadil na postel a začal zívat a
nepřidržel si ruce u úst, jako to já musím
dělat, abych nedostal pohlavek.
Ale nebyl ještě přece jen úplně vzhůru, poněvadž
když se na mne podíval, ještě mne nepoznal a
mluvil něco, že v tomhle hotelu jsou štěnice.
Tak jsem řekl, že jsem jeho malý František a že
pan Fingulín s ním chce mluvit a že je moc
hodin. Tu si sáhl na hlavu a podíval se na své
boty a sedl si na pelest: „To jsme to mazali,
Františku, to byla žába!“ Měl takový chraplavý
hlas, jako měla jednou na jedněch křtinách
maminka, když pila víno. A zas se dal do zívání
a měl takové smutné oči, jako potažené hedvábným
papírem. Pak povídal něco o chlastu. To slovo,
co nesmím říkat, poněvadž jsem byl bit, když
jsem dědečkovi řekl jednou, aby se nachlastal
kávy.
„Františku,“ řekl mžouraje, „pití ubíjí
inteligenci a kdybych tě někdy viděl se sklenicí
v ruce, tak ti ji vyrazím z ruky.“
A teď na něho přišlo zívání a škytání a když se
držel za nos nějakou chvíli, tak ho škytání
přešlo a tatínek povídal, abych až začnu škytat,
držel se za nos a zadržel dech, co napočítám
devět. Nato šel k umyvadlu a vypil tam vodu ze
sklenice, co měl na čištění zubů a strčil hlavu
do umyvadla a mně řekl, že musím mu lejt na
hlavu vodu, poněvadž teď se musí něco stát.
Tatínek kolem sebe nalil, tolik, že kdybych já
jen kapičku z toho někdy nalil na podlahu, už
bych byl u všech doma „čuně“.
Když se umyl a utřel ručníkem, posadil se zas na
pelest postele a povídal, že mu teď bude špatně
a že má žaludek jako v povětří. Šel k umyvadlu a
bylo mu tak špatně jako mně jednou, když jsem se
přejed a strčil si do krku rákosku, abych mohl
jíst dál. Vždycky zas pozdvihl hlavu od umyvadla
a řekl „Fra...“ a už zas byl v tom.
Šel jsem k němu, on mne jednou rukou hladil po
vlasech a druhou si držel na žaludku a pořád
vyrážel ze sebe „Fra...“, až konečně mohl říct
„Franti...“ a nakonec „Františku, to je mně
strašně, to tatínek zkusí!“
Myslel jsem, že dostanu krejcar, tak jsem začal
plakat, jako když jednou bolely tatínka zuby a
on mně dal dva krejcary, abych přestal. Tatínek
také vytáhl z kapsy tobolku a koukal do ní a
řekl:
„Už jo, peníze jsou v pekle!“
Pak chodil po pokoji a říkal:
„Neplač, však ono to tvému ubohému tatínkovi
přejde!“
Pak si zul boty a řekl, abych mu podal trepky,
co jsou pod postelí, že se nesmí shýbnout, aby
mu žaludek netíhnul k zemi a hledal ve skříni
župan.
Řekl jsem mu, že župan má už od večera na sobě
pan Fingulín.
Viděl jsem, že se počaly tatínkovi ruce třást a
slyšel jsem, jak tatínek, dívaje se do otevřené
skříně, povídá:
„Můj bože, co jsem panu Fingulínovi udělal?
Napřed mne připraví o ženu a pak o župan.“
Vtom se otevřely skleněné dveře do pokoje a
vstoupil sem pan Fingulín s maminkou.
Tatínek si sedl na postel a koukal se jako
řeznický pes řezníka Vejvody, když jednou ukradl
kus plic a paní Vejvodová na to přišla. Pan
Fingulín tvářil se vážně a byl bledý v obličeji
a měl na sobě ještě župan. Maminka byla celá
červená v obličeji a když mne uviděla, řekla,
abych šel do kuchyně.
Dělal jsem, že jdu, ale vrátil jsem se hned za
dveře a díval se dovnitř skleněnou tabulkou. Pan
Fingulín přistavil k tatínkově posteli dvě
židle, na jednu si sedl sám, na druhou maminka.
„Ctěný pane,“ pravil slavnostně pan Fingulín,
„zajisté mně dovolíte, jako domácímu příteli,
abych promluvil k vám několik dobře míněných
rad.“
Maminka řekla, že se tatínek tváří jako lotr,
ale tatínek odpověděl, že se jako lotr netváří.
Pan Fingulín rozhazoval rukou a pravil, že
považuje za svou povinnost říci tatínkovi do
očí, že manžel, který nechá celou noc manželku o
samotě s domácím přítelem, je největší vyvrhel
na světě.
Tatínek přestal se dívat jako řeznický pes
Vejvodův a koukal se jako učedník od kupce
Hořejše, když ho pan Hořejš jednou tahal za ucho
po krámě a křičel:
„Já ti dám plivat do povidel!“
Pan Fingulín pokračoval, že manžel, který kvůli
zhýralé společnosti opustí svou manželku, aby
mohl provádět orgie, je nejničemnější člověk,
poněvadž ztratil již všechnu čest a je mu jedno,
zdali jeho manželka po něm touží či ne a zdali
nemá strach, aby se mu něco nepřihodilo.
Slyšel jsem, že tatínek povídá:
„Myslel jsem, pane Fingulíne, že vy nenecháte
mou manželku o samotě.“
Pan Fingulín vyskočil a začal křičet, že si
vyprošuje všechny narážky na svůj poměr k
milostpaní. A maminka postavila se před tatínka
a křičela:
„Fuj, ještě jednou fuj, z tebe mluví alkohol!“
Tatínek seděl jako zařezaný.
Pan Fingulín se opět posadil:
„Manžel, který vrací se opilý k ránu domů ku své
ženě, musí předpokládat, že trhá všecky svazky,
které ho ještě poutaly k rodině a nevíte-li, že
tím svým jednáním dáváte najevo nevážnost vůči
posvátnému stavu manželskému, pak vás velice
lituji.“
„Nelitujte ho, bídáka,“ pravila maminka.
Tatínek jen vrtěl hlavou a říkal: „Prosím, já
nejsem bídák!“
„Naše poslední rozhodnutí je,“ pravil pan
Fingulín, „že musíte odjet zítra k tchánovi na
venkov. Vezmete si zítra dovolenou v úřadě a
odjedete s Frantíkem ještě odpoledne. Tam pak na
venkově za dozoru tchánova, kterému jsem již
poslal psaní, ve kterém jsem ho důkladně
informoval, budete se snažit po šest neděl
zapomenout na pražské orgie. Občas vás s paní
manželkou navštívíme a budete-li se řádně
chovat, přijmeme vás jako polepšeného opět do
lůna rodiny. Dnes obědvat nebudete a prospíte se
na zítřejší cestu. Dnes podniknu s milostpaní
malý výlet na Závist, aby pookřála po té strašné
noci, kterou jsme spolu strávili v trapném
očekávání, v jakém stavu se navrátíte. Pojďte,
milostpaní.“
Tatínek také vstal, a tu uviděli za ním na
posteli cylindr pana Fingulína.
Pan Fingulín počal znovu mluvit, jak se obětoval
v noci a jak mu za jeho obětavost můj zlatý
tatínek spal na cylindru.
Pak řekla maminka, že od zvrhlého člověka nemůže
se nikdo dočkávat odměny a že si pan Fingulín
musí vzít cylindr tatínkův.
Pak odešli a já dělal, že si hraju se
stavebnicemi u dveří. Když odešli, podíval jsem
se dveřmi, co dělá tatínek. Můj zlatý tatínek
byl už v podvlékačkách a počal se válet vztekle
na posteli po cylindru pana Fingulína jako psi
po slanečku a říkal si:
„Já vám ukážu, kdo je v domě pánem!“ | 
