Rolník Martin ze samoty

Kromě čeledína Toníka a děvečky Josefíny neviděl rolník Martin třebas tři neděle živé duše.

Jeho usedlost ležela úplně na samotě mezi lesy, půldruhé hodiny počítal, než přišel na nejbližší vesnici.

Pruhy jeho polí vnikaly do lesů, před obytným stavením stály borovice, do stodoly vedla cesta lesem, luka mezi lesy a všude kolem šuměly stromy a jehličí bylo naváté na cesty, jehličí bylo na brambořišti, promíchané v písku, vítr je zanášel do žitných polí, jehličí poletovalo a sypalo se na jeteliště, sprašovala je se sukně Josefína, když vrátila se z polí, oprašoval si je Toník se šatů a rolník Martin s klobouku. Jehličí bylo nerozlučně spojeno s tou samotou. Přikládali je na oheň, stlali jím ve chlévě, přimíchávali je do hnoje a vykuřovali jím při rojení včel na zahradě, kdež mezi stromy ovocnými pět smrčků se vypínalo a na jaře mísilo se jehličí mezi opadané bílé a růžové květy třešní, jabloní, hrušek a planých hlohů na plotu.

Kdyby byl rolník Martin šlechticem, mohl si směle dát do znaku jehličí poletující vzduchem, ale takhle byl jenom chudým rolníkem, který kromě jehličí neměl nikdy ničeho hojnost.

Ta jeho pole v lesích byla velmi bídná. Položena na stráních trpěla dešti, kterými rok od roku prsť byla splachována dolů do lesů a rok od roku objevovalo se víc a více kamení.

Na lukách pak rostla bařinatá tráva, poskytující při senoseči malý užitek.

Poměrně velké plochy polí neposkytovaly ani pětiny výtěžku jako téže velikosti pole v kraji.

A všechno to obdělával rolník Martin sám se svým čeledínem a děvečkou.

Měl čtyři krávy, které poskytovaly málo mléka a byly hubené.

Po dvoře, kde panoval vždy nepořádek, pobíhal starý pes, který v nečinnosti trávil poslední léta života, vleka za sebou před lety přeraženou nohu v pasti na lišky.

Se stavení již dávno spadla omítka, došky zčernaly stářím a kusy mechu skláněly se přes střechu na dvůr jako zubatá zelená krajka.

Rolníku Martinovi bylo sedmdesát let, Toníkovi padesát a Josefíně pětačtyřicet. A všichni ti tři žili v dobré shodě na této samotě, kam nezabloudil turista ani žebrák, a jen málokdy zastavil se tu hajný na své obchůzce, aby se napil vody ze studně na zahradě, kterážto voda byla jedinou znamenitou věcí z celé samoty.

A ti tři lidé pracovali do úpadu, živili se co nejnuzněji, zvyklí na různé polévky, které jim vařila Josefína, šetřili, aby pak výtěžek celoroční práce vydal rázem rolník Martin na své spory, kterým si zvykli tak jako tomu jehličí, které bylo nasypáno všude, kam oko zabloudilo.

Kdykoliv totiž rolník Martin po žních přišel ze své samoty do vsi za lesy, pohádal se se sedláky.

Byl to jakýsi druh duševní choroby, jediná zábava rolníka Martina, který vida lidi nemohl si odepříti, aby, jsa nespokojen s bohatšími rolníky, neurazil je slovy.

Ale poněvadž je velký rozdíl mezi takovým chudým hospodářem a mezi námi bohatými, kteří máme stroje a dvakráte sklízíme, zasévajíce do strnišť směsku, kteří máme tučný dobytek a krásné lučiny, kde zelená se ovsík luční, kde voní tomka a kvete bojínek, kteří máme pěkná stavení pokrytá taškami, co tedy chce ten chudák ze samoty? A urazí-li nás, žalujeme ho ...

A to byly ty spory Martinovy, opakující se rok za rokem. Martin hádal se s otci nynějších žalobníků a od let začínal vždy hádku při každé návštěvě vesnického hostince slovy: „Rolník jako rolník.“

To je uráželo. I vytýkali mu jeho pole plná kamení, že sklízí jehličí místo žita, a smáli se tomu jeho stavení tam o samotě, kde lišky dávají dobrou noc. Martin hájil urputně své půdy, svých lučin, kde místo dobrých trav byly trávy kyselé, obhajoval svou samotu, rozbitou stodolu, své hubené krávy, které v městě, kam přivezl obilí na trh, vzbuzovaly vždy útrpný úsměv, stejně jako ten jeho podivný vůz, spravovaný snad všemi majiteli rodu rolníka Martina.

A pak se mu smáli, že žádná ho nechtěla a jít s ním tam do lesů, kde by ji krmil kamením ze svých polí, že se nechtělo žádné, ani chromé Madleně ze sušárny, která by si byla přece trochu polepšila.

„Víte, co jste,“ durdil se Martin, „darebáci, holota!“

„Řekněte to ještě jednou, tak vás žalujeme, vy samotáři!“

„A to myslíte, že nemám, abych tu pokutu zaplatil? Ať tedy u soudu vědí, co jste. Jste darebáci, holota!“

Listonoš pak proklínal, když musil nésti obsílku na samotu strýce Martina, který obdržev obsílku, byl jako vyměněný.

Dýmaje z dýmky řekl listonoši slavnostně: „Řekněte těm ve vsi, že ten samotář tolik má, aby zaplatil sebevětší pokutu.“

Pak následovala cesta za lesy do města k soudu a vždy přinášel s sebou rozsudek, že rolník Martin byl při dnešním přelíčení uznán vinným urážkou na cti a odsuzuje se k pokutě pěti zlatých.

„He, ti koukali, darebáci, když jsem platil pětku. Ani jsem nezamrkal. Neudělal jsem dobře, Toníku?“

„Dobře jste udělal, pantáto!“

A na takové tři čtyři žaloby musili se všichni tři po celý rok dřít ...

Zase prodal obilí rolník Martin a v městě se smáli jeho páru hubených krav, zapražených do onoho podivně vyspravovaného vozu.

I vracel se domů a stavěl dole u lesa v nepřátelské vsi.

Před hostincem, kde se vždy hádal, nechal prázdný vůz, vešel, rozhlédl se po shromážděných sedlácích, pozdravil: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.“ Nikdo neodpověděl.

Sedl si naproti a spustil: „Rolník jako rolník.“ Zamlčel se, očekávaje, že mu řekne někdo: „No, vy jste taky rolník, ale jaký!“

„Rolník jako rolník, hlupáci!“ vykřikl hněvivě.

Žádná odpověď. Bavili se mezi sebou u protějšího stolu, jako by se nic nebylo řeklo naproti.

Martin vstal a přistoupil k nim: „Když jsem vás pozdravil, ani jste, ničemové, neodpověděli ...“

„S bláznem nemáme co mluvit.“

„Já že jsem blázen, vy jste hlupák, žalujte mne, já mám tolik, abych pokutu zaplatil!“

„Víte, Martine, už vás žalovat nebudeme. Posledně nám řekli u soudu, že jste blázen, abychom tedy jenom vždy vyslechli vaše cancaniny. Sbohem!“

„Tak mne tedy nebudete žalovat?“

„Nebudeme, prosoudil byste, blázne, všechno, a neměl byste pak ani na pohřeb, pamatujte, že je vám už sedmdesát, a smiřte se s pánembohem!“

Martin se třásl na celém těle, vyšel z hostince, vzkřikl na svůj hubený potah: „Hyó, hý!“ a pomalu, s opratěmi v chvějících se rukou kráčel na svou samotu do lesů hlubokých a černých.

„Tak vida, jsem blázen, he, ani už mne žalovat nechtějí.“ Doma vlezl k peci na postel a bylo mu zima.

„Jsem blázen,“ řekl Toníkovi večer.

A ráno pravil k Josefíně: „Zavolej Toníka, myslím, že umru.“

„Toníku,“ řekl k němu, „tam ve skříni, dole, jsou všechny rozsudky, dej je sem.“

A když ty zaprášené papíry prohlížel žlutou, hubenou rukou, zaleskla se mu slza v jeho bezbarvých očích, obrátil se k oknu.

„Darebáci!“ vydralo se z jeho úst. „Dare ...“

A rolník Martin umřel v tom okamžiku, kdy starý pes s přeraženou nohou počal očichávati rozsudky, které jeho pánovi v posledním tažení vypadly z ruky.