|
Nevím, bude-li to někomu vhod,
co se zde doví. Většina si řekne jistě: „Co mně
je do toho, co mně je do románu nějakého
hoteliéra, proč máme být tím otravováni?“
A v tom právě leží celý háček. Nás otravoval,
abych se přímo vyjádřil, jedno celé odpůldne,
bylo to pravé hazardování s našimi životy a
mozky. Zmocnila se nás hluboká únava a
necitelnost vůči celému okolí. Za takových
okolností napadlo mne sobecky, proč máme trpět
jen my a výsledek toho je popis všeho, co nám
vyprávěl.
Tvrdil, že jest to velmi zajímavé a že se to
hodí pro veřejnost a že to bude neobyčejně
poutat. Jak uvidíte, mýlil se velice. Říkal
také, že by to sám napsal, neboť jest to pravý
román. Napadlo mne též, že se často říká, že
nemáme českého románu. Než bych však ho dal
napsat onomu hoteliérovi, napsal jsem to sám a
prosím čtenáře o prominutí.
Předem ještě podotýkám, že čtenáři budou skřípat
zuby a zatínat pěstě. V případě, že by se o
někoho pokoušely mdloby, doporučuji lehké
natírání skrání octovým éterem. Nám též výborně
posloužil, takže mohli jsme vyslechnouti celý
případ. Rozhodně nedoporučuji však při čtení
toho sloupce láhev koňaku, neboť ten velmi
deprimuje.
Náš hoteliér, čtyřicetiletý elegantní muž s
černým knírem a značně již prošedivělými vlasy
téže barvy, za deštivého mrzutého odpůldne, kdy
čekali jsme na vlak, zapálil si cigaretu, napil
se černé kávy a počal vyprávět zvučným hlasem:
„Věříte, pánové, že odehrávají se věci v lidském
životě, které jsou pravým románem? Nesmíte si
myslit, že máte před sebou jen hoteliéra, který
stará se čistě jen o to, aby proháněl podomky a
dřel hosty, kteří se u něho ubytují. Nechci snad
se chlubit, že nemám též o to zájem. Když jest
třeba, tu počítám za pokoj o dvě koruny víc.
Přitom však zachoval jsem si přece jakous takous
poezii a často mne napadají i dramata, nebo lépe
řečeno náměty k nim a též, zejména na procházce,
najednou v duši zazvučí mně i ohlas nějaké
básně.
Nejsem často s to si vzpomenout, od koho, kde
jsem slyšel ty verše a zdá se mi někdy, že já
sám si je tak nevědomky skládám. Zejména, víte,
páni, v lese udávají se mně takové věci.
Zastavím se nad broučkem, pozoruji veverku a je
mně najednou neobyčejně jasno v duši. A tu abych
řekl upřímně, bojím se návratu, neboť vím, že
vytržen z čisté poezie přírody, která má pro mne
tolik místa v srdci, budu nucen opět se hádat s
kuchařem, neboť ten chlap pitomá všechno chce
dělat na másle.
A tak cítím, že ve mně jsou dvě duše. Jedna
poetická a jedna ryze věcná. Slyšeli jste mne
jistě včera večer, jak jsem podomkovi vynadal
mezků. Nemohu se toho zbavit. Někdy, když
například jdu do polí a po lukách, tu cítím, že
jsem se vlastně měl stát něčím jiným, než
hoteliérem. Chápu, jak je krásný boží svět, když
vlní se lučinou potůček a tam u lesíka když se
pasou krávy. Jakmile se však na ty krávy déle
zadívám, napadne mne máslo a ten mezek kuchař a
mám po náladě. Otevru zápisník a počítám, kolik
mohu vydělat za mizerné letní sezóny, kolik budu
muset odvést pivního krejcaru a mám po náladě,
úplně po náladě, pánové.
Už mne ani netěší, že ptáci nade mnou zpívají a
že cvrčkové se ozývají po mezích. Zabřednu do
samých všedních starostí a místo toho, abych si
říkal jako jindy: Vida, to je zvonečků na té
stráni neb: Vida, jak kvete a voní mateřídouška,
dělám si v duchu rozpočet na příští den a
sestavuji si menu. Nedovedete si, pánové,
představit, jak například ubíjí lepší,
poetičtější city vzpomínka na skopovou pečeni.
A všechny ty rozpory, které jsou v mé duši,
počnou najednou zčistajasna vyrážet na povrch.
Přestanu myslit na básnické formy a pomyslím si,
že věru snad je již ve mně vše zahrabáno a
nadobro utlačeno to, co bychom mohli nazvat,
řekněme, senzitivností. Mnoho je tím vinna
zdejší porážka, neboť maso chodím objednávat
sám. Jde se k ní přes luka, a chce-li si kdo
učinit cestu kratší, jde hned za městem takovou
pěknou alejí. Obyčejně chodím na porážku večer,
objednat si maso na zítřek, jdu, smlouvám,
vyberu si a zamluvím například kýtu vepřovou a
vracím se domů přes luka. A najednou si vzpomenu
na jednoho kabaretního umělce, který tu v městě
vystupoval a zpíval: Tichým letním podvečerem
vane vůně z luk.
Vím, že je to pitomost, ale najednou se mně,
pánové, oči zarosí a kdybych chtěl se vyjádřit,
proč je mně tak divně, nemohu, nedovedu to
vysvětlit. Není tím vinno to, že ten ptáček mně
ulítl s útratou, cítím najednou takovou divnou
něhu a zas mně připadá, že se nehodím na toto
postavení. Přijdu domů celý zaražen, přeměněn, a
vtom uvidím podomka, podívám se na jeho špinavé
ruce a počnu křičet: To mne, ty osle, divně
reprezentuješ.
Všechna něha je tatam, stávám se hrozným, až se
tomu divím, chytnu pikolu za uši, tahám ho a
křičím, proč nepřichystal sirníky.
V noci pak přemýšlím o svém životě a vzpomínám,
že osud nedal jinak, že sice mívám nitro
přeplněno něžnými city a že mohu luštit i otázky
umění, ale právě v tom je také román, že nemohu
vybřednout z té prózy života, snad, mně
rozumíte.
Původně jsem studoval v Plzni obchodní akademii
a to jsem, pánové, byl takový nešťastný. Bydlil
jsem u jedné hokyně, která měla dceru, mladou,
ale neobyčejně vytáhlou, bledou, s očima jako
nebeská obloha. Její vlasy byly světlé jak len a
když jsem se na ně zadíval, tu jsem cítil v
srdci takové, abych řekl, mdlé sladko, jako když
bych se díval na anděla. Byl bych za to nevím co
dal, kdybych byl uměl psát verše. Bohužel
scházela mně forma. Citu jsem měl na celou
Iliadu.
V prvém ročníku chodil jsem jako mátoha a říkal
si: Hokyně-bohyně-bohyně-hokyně. A jednou, když
spolužák mne přišel navštívit, tu ve mně
propukla vášeň, neboť on o ní se vyjádřil, že je
to nedomrlý čahoun. Skočil jsem po něm a on mně
rozbil nos. Pak tam ještě rozbil v zápase
zrcadlo, převrhl na nějaké vyšívání inkoust a já
dostal výpověď z bytu, poněvadž jsem nad všemi
těmi troskami říkal, že to jest kvůli Otylce a
že to dělám pro Otylku.
Pak jsem bydlil u jednoho úředníka, který měl
dceru, která se náhodou jmenovala také Otylka.
To bylo již v třetím ročníku. Ta zas byla
baculatá, měla kulaté tvary, abych tak řekl a
byla bruneta po dědečkovi. Pamatuji si to jako
dodnes. Zešeřilo se, seděli jsme sami v pokoji,
vedle její matka smažila lišky, byl to takový
úrodný rok na houby. Vůně lišek pronikala až k
nám do pokoje, my seděli vedle sebe na pohovce a
ona najednou řekla takovým mazlivým, jemným
hlasem: Mně je vás líto. Nevěděl jsem, proč je
jí mně líto a ona řekla, že kvůli tomu, že mně
její matka dává už celý týden den co den k
večeři lišky.
Není-liž to velkolepý román? Počal jsem chodit
po pokoji a v očích měl jsem slzy, tak mne to,
věřte, pánové, dojalo a od té doby jsem ji
zbožňoval. Hrávala na piano hru se zvonečky,
rolničkami, které si uvázala na ruce. To byla
nějaká ruská píseň, jak uhání po sněhu trojka.
Sedával jsem v koutku, poslouchal, jak hraje,
díval jsem se na ni a každou chvíli jsem se
poddával zčistajasna pláči.
Jednou si její otec přivedl nějakého herce z
kočující společnosti a popíjel s ním víno. Herec
se rozkurážil, opil se a kousl Otylku do tváře.
Ještě týž den jsem se odstěhoval, neboť jsem
hodil na herce židli, která trefila Otylčina
otce do hlavy.
Než se probral z mrákot, byl jsem již pryč. Celý
týden chodil jsem jako bezhlavý sem a tam,
potloukal jsem se kolem Radbúzy a dlouho to
trvalo, než jsem se odhodlal, že do ní skočím.
Skočil jsem také, ale ono v ní bylo vody jen po
kotníky a já si zlomil nohu.
Když si mne otec odvážel z nemocnice, byl jsem
celý zesláblý, stále jsem říkal jen pro sebe
Otylko, Otylko!, doma jsem třebas u oběda se dal
do pláče.
Musíš s ním zajít k lékaři, pravila matka otci a
tak jsme šli. Lékař se na všechno vyptal,
podíval se na mne a řekl otci: To nic není, to
je jen dementia precox. A co to je, prosím?
Blbnutí, jenom blbnutí, silná strava, voda a
vzduch.
Žádné prázdniny jsem se tak dobře neměl, jako
když myslili, že blbnu. Mohl jsem vyvádět, co
jsem chtěl. Byly to ještě krásné časy, ale
netrvaly dlouho a já dostal místo za písaře na
hejtmanství. Tam má choroba by ani nevadila,
neboť jsem již byl zase zotaven, ale náhlý vstup
do života měl pro mne osudné následky.
Počal jsem v úředních hodinách pít koňak a psát
milostné dopisy Otylce.
Za Otylku mně odpověděla její matka, zakazujíc
ve psaní, abych se neopovažoval dále jí
dopisovat. Otylčina otce prý museli dát do penze
kvůli té ráně židlí přes hlavu, neboť utrpěl
otřesení mozku a pak v úřadě najednou při
počítání počal vynechávat číslice. Psaní
skončilo tím, že nesmím mít v životě žádné
štěstí, ale ono to, zaplať pánbůh, ještě ujde.
Pak jsem přestal pít koňak, kupoval si višňovku
a objednával si různé romány a nakonec jsem řekl
samotnému okresnímu hejtmanovi, že mám jeho
sekatur dost, a vstoupil jsem za účetního do
jednoho obchodu. Byla tam taková registratura a
v každé z těch zásuvek měl šéf různé věci, jako
břitvu, kterou se holil, vatu, kterou si cpal do
uší, kartáček na zuby apod. Předpokládal jsem,
že registratura je čistě pro obchodní dopisy,
vyndal jsem to všechno, ale šéf řekl: Břitva
patří přece do B, kartáček na zuby do K a vata
do V, jestli se vám to nelíbí, můžete jít za
měsíc. Řekl jsem, že jít patří do J, a šel jsem.
Byl jsem asi půl roku bez místa a dostal jsem
zprávu od Otylky, jejíhož otce jsem zmrzačil, že
se vdala za nějakého bohatého dědka, kterému
páchne z úst.
Napsal jsem jí, že proti tomu je dobře koupit
nějaké aromatické pilulky a od té doby mně
nepsala. Jednou přijela, když jsem měl už tento
hotel, sem do města se svým mužem, pravila mně,
že zatím budou bydlit u mne a ukázala mně své
čtyry děti.
Věříte, pánové, že byla ještě hezčí než dřív a
že se ve mně probudila stará vášeň k Otylkám a
víte, co jsem udělal? Počítal jsem jim pokoje o
tři koruny dráž. Obědy po koruně čtyřiceti místo
za korunu, kávu po padesáti haléřích a když ráno
děti její jedly párek, musely zaplatit dvacet
haléřů a za křen ještě čtyři haléře zvlášť.
Do pokojů jsem jim vůbec nedal ani mýdlo a to je
můj román, pánové.
Vstal, podal nám ruku a odešel. Slyšeli jsme
ještě, jak povídá číšníkovi: „Těm pánům
počítejte večeři o osmdesát haléřů dražší.“
Dodnes nevím, co jsme my mu udělali, ale
vypadalo to tak, jako by chtěl zaplítat zas nový
jeden román svých románů. |
