|
Pan Dolejška byl mladý státní
úředník, dbalý svých povinností a platonicky
zamilovaný do své nevěsty.
Byl to muž hodný a bohabojný. Toho večera, který
přivedl netušený obrat do jeho života, povečeřel
jednoduše v jídelně jednoho uzenářství, kde také
vypil sodovou vodu jako obyčejně. Tam si také
zapálil portoriko a šel klidně a rozšafně do
Skalní ulice, kde měl o sedmé hodině setkat se
se svou nevěstou a její matkou. S těmito měl
projektovanou návštěvu velkého bioskopu.
Přibyl na umluvené místo o čtvrt hodiny dřív, i
chodil ulicí sem a tam a také prohlížel plakáty.
Najednou spatřil několik lidí utíkat a nežli se
nad tím podivil, dostal šavlí naplocho ránu přes
záda, upadl na zem a čtyři policejní strážníci
vrhli se na něho.
„Tu máš, lumpe,“ pravil jeden pohlavkuje ho, „já
ti dám demonstrovat.“
„Však ti zajde chuť,“ dodával druhý rýpaje ho,
„vstaň, pacholku, ve jménu zákona!“
Postavili ho na nohy a vlekli dolů ulicí. Dole
na rohu kopl jeden ze strážníků do dámského
klobouku, který se tam válel.
Zatčený poznal klobouk své nevěsty. „Tedy přišla
a oni ji zahnali.“
Zmocnila se ho zoufalost a počal sebou škubat.
Vrátila se mu řeč a jal se křičeti: „Prosím, já
zde čekal na svou nevěstu, já jsem státní
úředník.“
Rýpali ho pochvou šavle a jeden z nich podotkl:
„Tím hůř pro tebe, svině.“
Za rohem připojili se k průvodu čtyři jízdní
policisti.
To už mu scházel límeček a měl vyražen jeden
zub. Vlekli ho dál. Po sto krocích roztrhli mu
kabát na několika místech.
Dal se do pláče. Někdo mu srazil klobouk a
odkopl. Jeden ze strážníků chytil ho a držel za
kalhoty. Ty praskly i s podvlíkačkami. Objevila
se jeho košile vzadu. Jeden ze strážníků ji
povytáhl a řekl k zatčenému: „Vidíš, usmrkanče.
Z nosu mu tekla krev, která mu potřísnila jeho
bílou pikovou vestu. Jednu tvář měl oteklou a na
čele bouli. Pravé oko měl podlité krví.
Pak ho vrazili na policejní ředitelství, kde se
na něho hodila deka a nyní kdekdo bušil do něho
pěstmi. Chvíli ozýval se z deky dušený nářek,
pak umlkl. Zatčený omdlel. Probudil se na pryčně
v separaci ve spodním prádle. Ztratil myšlenky.
Nevěděl, co se s ním děje, jen měl dojem, že je
zmlácen.
To trvalo nějaký čas, pak se otevřely dvéře a
vyvlekli ho dva strážníci ven a vedli dolů do
kanceláře. Tam spatřil na stole své šaty a za
stolem přísnou tvář policejního komisaře. To mu
stačilo, aby se upamatoval na celý svůj případ a
dal se do bědování.
Za ním stáli strážníci, kteří ho zatkli.
„Prohlédněte jeho kapsy,“ poroučel komisař, „a
vyndejte všechny předměty.“
A nyní vytahovali z jeho kapes kus za kusem: půl
cihly, jeden kus hnědého uhlí, dva kusy černého,
tři oblázky, kámen z chodníku.
Zatčený zalomil rukama: „Měl jsem se setkat se
svou nevěstou!“
Komisař se usmál. „Tyhle žerty vám přijdou
draho, jak se jmenujete?“
Výslech započal. Řekl, že se jmenuje Jan
Dolejška, že je úředníkem ve státní službě, kam
přísluší, kde se narodil, kdo byl jeho otcem.
Strážníci udali jeden za druhým stejně.
Neuposlechl vyzvání k rozchodu, svalil se na zem
a kopal je. Počínal si výhružně a měli s ním
velkou práci, než ho přemohli. Spílal jim a
říkal, že kdyby měl revolver, že by už věděl, do
koho střelit. Domnívají se, že tím buď myslel
je, nebo někoho jiného.
Pak ho změřili, ofotografovali a odvedli do
separace. Druhého dne byl dopraven k trestnímu
soudu do vyšetřovací vazby. Obžalován byl ze
zločinu veřejného násilí, ze zločinu
nebezpečného vyhrožování, přečinu shluknutí a z
urážky stráže, zkrátka ze všeho, co neudělal. Za
měsíc byl odsouzen na rok do těžkého žaláře.
Svědčili proti němu čtyři policejní strážníci a
kamení nalezené v jeho kapse. Sám neměl žádného
svědka kromě své nevěsty, která udala, že měl s
ní skutečně dostaveníčko ve Skalní ulici.
Přetrhla s ním ovšem všechny styky.
Odvezli ho do trestnice. Stal se lotrem.
Náhodou se stalo, že jeden ze strážníků, kteří
se přičinili, aby lotr Dolejška byl odsouzen,
vystoupil z policejní služby a stal se vrchním
dozorcem v oné trestnici, kde on odpykával své
zločiny a lepil pytlíky.
Čtrnáct dní před vypršením jeho trestu setkal ze
na chodbě s novým vrchním dozorcem. A víte, že
lotr skočil na bývalého policejního strážníka a
že ho uškrtil.
Zajisté hrozné pomyšlení, jak jsou dnes lidé
zkažení a neváží si vrchnosti ani dost málo.
Darebák byl postaven před porotu a odsouzen.
Dostal doživotní žalář. A to všechno jen kvůli
tomu, že chtěl jít se svou nevěstou do velkého
biografu.
A proto, nechce-li kdo stát se lotrem, je
nejlepší prostředek vůbec se nenarodit. |
