Ručnice

Črta z Podhalí

Wojciechov nevlastní otec umíral. Aspoň tak soudili všichni v Zakaljanci. V malé nízké chatě ležel u ohniště, převracel se se strany na stranu a mlčel, ani zatím vedle něho hovořili jeho synovci, Jurzi a Markus, jak včera chytily se jim do ok v panském lese za vsí dvě lišky, mladé, s přistřiženýma ušima, které náležely dětem lesníkovým a byly ochočeny.

Jurzi a Markus, pytláci, smáli se tomu a zlobili se zároveň.

Michal ležel na kožichu, díval se do ohně a mlčel.

Markus zatáhl Jurziho za pás, pobitý mosaznými přezkami, a oba vyšli ven před chatu.

„Jurzi,“ řekl tam Markus, „strýc Michal nám umírá.“

„Umírá, Markusi,“ odpověděl Jurzi, dívaje se nahoru na zalesněnou stráň.

„Dám ti halenu,“ řekl po chvíli Markus, „když mně řekneš, kam Michal dal svou ručnici.“

„Oho,“ odpověděl Jurzi, „dám ti třebas dvě haleny, když ty mně řekneš, kam tu ručnici strýc Michal uschoval.“

Ručnice strýčka Michala byla známa po celém okolí mezi pytláky. Ostatní pytláci měli ručnice, které se nabíjely zpředu, strýc Michal měl však zadovku. Záhadou bylo, kde k ní přišel. Někdo tvrdil, že ji vzal před šesti lety, když byly hony, jednomu lovci, jiní tvrdili, že ji vzal při honech již před sedmi lety, všichni se ale shodovali, že ji strýc Michal vzal.

„Kam ji jen uschoval?“ ptal se pro sebe Markus, „náš starý strýc umírá, ručnice je má, jsem starší,“ dodal hlasitěji.

„Kdo je starší?“ řekl Jurzi, „ty jsi mladší.“

„Chlapče,“ řekl varovným hlasem Markus k Jurzimu, a byl by jistě pronesl potom nějakou nadávku, kdyby náhle k nim se nebyl přiblížil Wojciech.

Wojciech přiženil se do Molešky a byl, jako jeho nevlastní otec, pytlákem.

„Co dělá můj tatík?“ tázal se, přistupuje k bratrancům, „slyšel jsem, že umírá.“

„Ba že,“ řekl Jurzi, „umírá.“

„Nemluví,“ děl Markus.

„Nejí,“ řekl Jurzi.

„Dýmku rozbil včera o kámen,“ dodal Markus. „Nač si stěžuje, jak se to stalo?“ ptal se dychtivě Wojciech.

„Inu, přišel předevčírem v noci domů, lehl si ke kamnům na kožich, neřekl ani slova a leží, nemluví. Blíží se jeho konec,“ vysvětloval Markus.

„Ubohý tatík!“ zvolal Wojciech. „Hej, chlapci, za něco vás prosím. Dám vám ovci, velikou, tlustou, řekněte mi jen, kam schoval můj tatík svou ručnici?“

„Nevíme,“ řekl Jurzi, „ostatně, ručnice je naše. Staráš se o něho, Wojciechu, opatruješ ho?“

„Právě jsem přiložil na oheň, Wojciechu,“ pravil Markus, „aby strýčkovi Michalovi v poslední chvíli bylo teplo.“

Z vnitřku chaty bylo slyšet vtom velký hlomoz a slova: „Už, už!“

„Svatá panno, to je s ním konec,“ zabědoval Markus, ale vtom již vyrazil z chalupy ku podivu jeho, Jurziho a Wojciecha starý Michal. Běžel kolem nich, přeskočil ku podivu obratně strouhu naproti a drápal se rychle příkrou, zalesněnou strání nahoru do vrchu.

Všichni tři zbledli.

„Jde umřít do lesa,“ podotkl vážně Wojciech, „pojďme za ním.“

Nyní drápali se tři po stráni, rozhrnovali křoví a nebyli ani uprostřed stráně, když spatřili starého Michala.

Starý Michal spouštěl se shora z lesa. Když k nim přišel, řekl vítězně: „Bodejž bych si nevzpomněl, kde jsem nechal předvčírem ležet svou ručnici. Trvalo to dlouho, ale přece jsem si vzpomněl.“